Mno, znám strašně málo lepších důvodů, proč jet na Moravu (to velké písmeno tam nepíšu z úcty k českému jazyku, ale z úcty k Tobě

), než je prezentace kravského lejna batikovanému moravákovi v čajovně.
Pokud jde o tu mou paranoiu, nešlo ani tak o to, že bych se Ti zdráhal představit, ale je to v tom, že nemám potřebu se tu exponovat před širokou obcí... Takže se omlouvám, jestli to vyznělo tajnůstkářsky.
Co se Tvé profese týče, tak jsi mě významně rozesmála. "Nějakou pěknou knížku pro babičku, která ale zase tak moc nečte" je přesně ten druh requestu, co si v takovémhle zařízení představuju.

A jakkoli to na papíře působí zábavně, asi bych po týdnu nedokázal udržet Tvou profesionalitu a začal bych si z nich normálně dělat prdel.
"Jasně, tady máme Göringovy sebrané spisy, pane."
"Cože? To si děláte srandu?!"
"Jo... Ale Vy jste si začal."
Tomu dojetí strašně rozumím... Kolega má podobně výjimečného syna (toho tedy v jeho deseti letech uctíš mnohem víc tím Göringem, než Jiráskem) a je strašně fajn vidět, že i v téhle podivuhodné době existují děti, co nechápou, proč by měli chtít lepší mobil, když místo něj můžou dostat hromadu knížek. Je to super.
A husu jsem jako skoro vždy vynechal... Sice na to nevypadám, ale obecně na typickou českou (rozuměj tučnou, těžkou) kuchyni vůbec nejsem, a husa i knedlíky jdou mimo mě. Z svatomartinského menu mě baví snad jen zelí a vínko, ale to je pro mě strašně malá motivace, abych se vydal do ve švech praskajících hospod.
Loňskou husu jsem z donucení tehdejší přítelkyně po letech absolvoval a skončilo to strašným mejdanem, neb jsem prohlásil, že je potřeba završit obídek panáčkem nebo dvěma "na zažití".