Navigační lišta REGISTRACENavigační lišta TABLONavigační lišta STATISTIKANavigační lišta SOUTĚŽENavigační lišta POMOZTENavigační lišta REKLAMANavigační lišta KONTAKTNavigační lišta
Navigační lišta
Horní lišta bez menu
Logo Zpovědnice
Online zpověď Návštěvní kniha Nová zpověď Časté dotazy
Dolní lišta Dolní lišta Dolní lišta
Nabídka voleb Dolní lišta voleb
Profil návštěvníka
Depresista

Index důvěry:
28

Má k rozdělení:

7

7

Pohlaví: muž
Věk: 37
Ve zpovědnici působí od: 27.01.2007 20:30:00
Číslo profilu: 34936
Naposledy se přihlásil: 30.08.2011 00:52:02
Poslední rozhřešení dal: 14.07.2008 08:23:34
Doteď napsal rozhřešení: 2052
Bodování aktivity: 7 bodů
Počet návštěv tohoto profilu: 71518
E-mail:
Oblíbené WWW:
Vstupní dotazník:   Ještě nevyplnil
Osobní statistiky:   zobraz
Vztahy na Zpovědnici:   zobraz
Smajlíci:   zobraz
Miluje: pomerancineq
Nenávidí: Evča
Obdivuje:
V.I.P.
Moderátor
Člen klubu Zpovědnice
Stálý návštěvník
Registrovaný návštěvník

Přidej se k nám!!
KLUB
ZPOVĚDNICE



Osobní návštěvní kniha Starší záznamy v knize
04.05.2014 13:28:39
Debil (magor@volny.cz):
Strč si tu svoji zpovědku do prdele ty šovinistický kokote, registrovat se nehodlám jen proto, že si chci občas něco přečíst
31.08.2011 14:03:23
oshiiii ( ):
Depresista se hned přihlásil, snad neleze na špatnou Zpovědnici den co den, jako alík
Ale Zpovědnice nikoho z vás nezajímá, co? )
28.07.2008 10:11:55
vauuuuuuuu:


Ono se čte, ne že ne. Čísly a grafy to dokazuje reprezentativní výzkum, v roce 2007 připravený Ústavem pro českou literaturu Akademie věd a Národní knihovnou. Kladné body u obou pohlaví získává román, který má tah, napětí a tajemství. Nemusí to být zrovna thriller, ta monotónní strava pro televizní otesánky. Zato víceméně tradiční kriminální zápletka vyprávěná netradičně se jen tak snadno neomrzí, což platí pro film i pro román.

27. 7. 2008 06:00
Neříkám tím nejspíš nic nového. Nové je jenom jméno, které mě k tomuhle úvodu přimělo. Rozhodně stojí za zapamatování: Antonio Muňoz Molina.

U nás se objevilo teď poprvé jako 10. svazek edice Transatlantika (nakladatelství Garamond), kterou řídí spolehlivým citem pro kvalitu autorskou i překladatelskou Anežka Charvátová.

Molinův román Za úplňku můžete klidně číst i v plném slunci. Buď hltavě jako detektivku, nebo pomalu s vychutnáním každé věty jako beletrii, tedy „krásné psaní“. Autor hned zkraje poruší konvenci detektivky a představí postupně jak detektiva, tak vraha i jeho oběť.

Víme kdo, jak i proč, a přece nás to ani v nejmenším neochudí o vzrušení z četby, i když vyprávění se odvíjí jaksi paradoxně zvolna v dlouhých souvětích – pro španělskou syntaxi typických a pro překladatele prubířských. (Tady třeba vyslovit uznání překladateli Vladimíru Medkovi.)

Drama i milostný román
U detektivky se nepatří prozrazovat děj, představím tedy jen hlavní herce toho krimi dramatu, z nichž každý prožívá i svůj osobní, psychologicky přesvědčivý životní příběh. Postarší inspektor, „uklizený“ před výhružkami baskických teroristů z Bilbaa do klidného španělského městečka, vyšetřuje sexuálně deviantní vraždu devítileté školačky.

Vrah je „ten, který chodí mezi námi“, nenápadný mladý prodavač ryb na místním tržišti, kde nakupuje i učitelka oběti, sedmatřicetiletá rozvedená žena, mezi níž a inspektorem vznikne vztah, který umožní číst tuhle knihu i jako milostný román, plný ostře nasvícených detailů, návratných motivů a jakoby filmařským střihem zastavovaného času.

Antonio Muňoz Molina, narozený 1956, je mnoha cenami ověnčeným žurnalistou a spisovatelem střední španělské generace. Už jeho prvotina Beatus Ille z roku 1986 měla kriminální zápletku a byla zfilmována, stejně jako román Beltenebros (Princ stínů).

K románu Za úplňku si napsal scénář sám (resp. spolu se svou ženou, rovněž spisovatelkou) nejen proto, že tak to chodí…, ale i proto, že kniha si svým filmovým viděním o to sama řekla.



28.07.2008 10:11:31
superr:


Ono se čte, ne že ne. Čísly a grafy to dokazuje reprezentativní výzkum, v roce 2007 připravený Ústavem pro českou literaturu Akademie věd a Národní knihovnou. Kladné body u obou pohlaví získává román, který má tah, napětí a tajemství. Nemusí to být zrovna thriller, ta monotónní strava pro televizní otesánky. Zato víceméně tradiční kriminální zápletka vyprávěná netradičně se jen tak snadno neomrzí, což platí pro film i pro román.

27. 7. 2008 06:00
Neříkám tím nejspíš nic nového. Nové je jenom jméno, které mě k tomuhle úvodu přimělo. Rozhodně stojí za zapamatování: Antonio Muňoz Molina.

U nás se objevilo teď poprvé jako 10. svazek edice Transatlantika (nakladatelství Garamond), kterou řídí spolehlivým citem pro kvalitu autorskou i překladatelskou Anežka Charvátová.

Molinův román Za úplňku můžete klidně číst i v plném slunci. Buď hltavě jako detektivku, nebo pomalu s vychutnáním každé věty jako beletrii, tedy „krásné psaní“. Autor hned zkraje poruší konvenci detektivky a představí postupně jak detektiva, tak vraha i jeho oběť.

Víme kdo, jak i proč, a přece nás to ani v nejmenším neochudí o vzrušení z četby, i když vyprávění se odvíjí jaksi paradoxně zvolna v dlouhých souvětích – pro španělskou syntaxi typických a pro překladatele prubířských. (Tady třeba vyslovit uznání překladateli Vladimíru Medkovi.)

Drama i milostný román
U detektivky se nepatří prozrazovat děj, představím tedy jen hlavní herce toho krimi dramatu, z nichž každý prožívá i svůj osobní, psychologicky přesvědčivý životní příběh. Postarší inspektor, „uklizený“ před výhružkami baskických teroristů z Bilbaa do klidného španělského městečka, vyšetřuje sexuálně deviantní vraždu devítileté školačky.

Vrah je „ten, který chodí mezi námi“, nenápadný mladý prodavač ryb na místním tržišti, kde nakupuje i učitelka oběti, sedmatřicetiletá rozvedená žena, mezi níž a inspektorem vznikne vztah, který umožní číst tuhle knihu i jako milostný román, plný ostře nasvícených detailů, návratných motivů a jakoby filmařským střihem zastavovaného času.

Antonio Muňoz Molina, narozený 1956, je mnoha cenami ověnčeným žurnalistou a spisovatelem střední španělské generace. Už jeho prvotina Beatus Ille z roku 1986 měla kriminální zápletku a byla zfilmována, stejně jako román Beltenebros (Princ stínů).

K románu Za úplňku si napsal scénář sám (resp. spolu se svou ženou, rovněž spisovatelkou) nejen proto, že tak to chodí…, ale i proto, že kniha si svým filmovým viděním o to sama řekla.



28.07.2008 10:10:58
hachacha:


Ono se čte, ne že ne. Čísly a grafy to dokazuje reprezentativní výzkum, v roce 2007 připravený Ústavem pro českou literaturu Akademie věd a Národní knihovnou. Kladné body u obou pohlaví získává román, který má tah, napětí a tajemství. Nemusí to být zrovna thriller, ta monotónní strava pro televizní otesánky. Zato víceméně tradiční kriminální zápletka vyprávěná netradičně se jen tak snadno neomrzí, což platí pro film i pro román.

27. 7. 2008 06:00
Neříkám tím nejspíš nic nového. Nové je jenom jméno, které mě k tomuhle úvodu přimělo. Rozhodně stojí za zapamatování: Antonio Muňoz Molina.

U nás se objevilo teď poprvé jako 10. svazek edice Transatlantika (nakladatelství Garamond), kterou řídí spolehlivým citem pro kvalitu autorskou i překladatelskou Anežka Charvátová.

Molinův román Za úplňku můžete klidně číst i v plném slunci. Buď hltavě jako detektivku, nebo pomalu s vychutnáním každé věty jako beletrii, tedy „krásné psaní“. Autor hned zkraje poruší konvenci detektivky a představí postupně jak detektiva, tak vraha i jeho oběť.

Víme kdo, jak i proč, a přece nás to ani v nejmenším neochudí o vzrušení z četby, i když vyprávění se odvíjí jaksi paradoxně zvolna v dlouhých souvětích – pro španělskou syntaxi typických a pro překladatele prubířských. (Tady třeba vyslovit uznání překladateli Vladimíru Medkovi.)

Drama i milostný román
U detektivky se nepatří prozrazovat děj, představím tedy jen hlavní herce toho krimi dramatu, z nichž každý prožívá i svůj osobní, psychologicky přesvědčivý životní příběh. Postarší inspektor, „uklizený“ před výhružkami baskických teroristů z Bilbaa do klidného španělského městečka, vyšetřuje sexuálně deviantní vraždu devítileté školačky.

Vrah je „ten, který chodí mezi námi“, nenápadný mladý prodavač ryb na místním tržišti, kde nakupuje i učitelka oběti, sedmatřicetiletá rozvedená žena, mezi níž a inspektorem vznikne vztah, který umožní číst tuhle knihu i jako milostný román, plný ostře nasvícených detailů, návratných motivů a jakoby filmařským střihem zastavovaného času.

Antonio Muňoz Molina, narozený 1956, je mnoha cenami ověnčeným žurnalistou a spisovatelem střední španělské generace. Už jeho prvotina Beatus Ille z roku 1986 měla kriminální zápletku a byla zfilmována, stejně jako román Beltenebros (Princ stínů).

K románu Za úplňku si napsal scénář sám (resp. spolu se svou ženou, rovněž spisovatelkou) nejen proto, že tak to chodí…, ale i proto, že kniha si svým filmovým viděním o to sama řekla.



28.07.2008 10:10:15
seznamm:


Ono se čte, ne že ne. Čísly a grafy to dokazuje reprezentativní výzkum, v roce 2007 připravený Ústavem pro českou literaturu Akademie věd a Národní knihovnou. Kladné body u obou pohlaví získává román, který má tah, napětí a tajemství. Nemusí to být zrovna thriller, ta monotónní strava pro televizní otesánky. Zato víceméně tradiční kriminální zápletka vyprávěná netradičně se jen tak snadno neomrzí, což platí pro film i pro román.

27. 7. 2008 06:00
Neříkám tím nejspíš nic nového. Nové je jenom jméno, které mě k tomuhle úvodu přimělo. Rozhodně stojí za zapamatování: Antonio Muňoz Molina.

U nás se objevilo teď poprvé jako 10. svazek edice Transatlantika (nakladatelství Garamond), kterou řídí spolehlivým citem pro kvalitu autorskou i překladatelskou Anežka Charvátová.

Molinův román Za úplňku můžete klidně číst i v plném slunci. Buď hltavě jako detektivku, nebo pomalu s vychutnáním každé věty jako beletrii, tedy „krásné psaní“. Autor hned zkraje poruší konvenci detektivky a představí postupně jak detektiva, tak vraha i jeho oběť.

Víme kdo, jak i proč, a přece nás to ani v nejmenším neochudí o vzrušení z četby, i když vyprávění se odvíjí jaksi paradoxně zvolna v dlouhých souvětích – pro španělskou syntaxi typických a pro překladatele prubířských. (Tady třeba vyslovit uznání překladateli Vladimíru Medkovi.)

Drama i milostný román
U detektivky se nepatří prozrazovat děj, představím tedy jen hlavní herce toho krimi dramatu, z nichž každý prožívá i svůj osobní, psychologicky přesvědčivý životní příběh. Postarší inspektor, „uklizený“ před výhružkami baskických teroristů z Bilbaa do klidného španělského městečka, vyšetřuje sexuálně deviantní vraždu devítileté školačky.

Vrah je „ten, který chodí mezi námi“, nenápadný mladý prodavač ryb na místním tržišti, kde nakupuje i učitelka oběti, sedmatřicetiletá rozvedená žena, mezi níž a inspektorem vznikne vztah, který umožní číst tuhle knihu i jako milostný román, plný ostře nasvícených detailů, návratných motivů a jakoby filmařským střihem zastavovaného času.

Antonio Muňoz Molina, narozený 1956, je mnoha cenami ověnčeným žurnalistou a spisovatelem střední španělské generace. Už jeho prvotina Beatus Ille z roku 1986 měla kriminální zápletku a byla zfilmována, stejně jako román Beltenebros (Princ stínů).

K románu Za úplňku si napsal scénář sám (resp. spolu se svou ženou, rovněž spisovatelkou) nejen proto, že tak to chodí…, ale i proto, že kniha si svým filmovým viděním o to sama řekla.



28.07.2008 10:09:17
sseznam:


Ono se čte, ne že ne. Čísly a grafy to dokazuje reprezentativní výzkum, v roce 2007 připravený Ústavem pro českou literaturu Akademie věd a Národní knihovnou. Kladné body u obou pohlaví získává román, který má tah, napětí a tajemství. Nemusí to být zrovna thriller, ta monotónní strava pro televizní otesánky. Zato víceméně tradiční kriminální zápletka vyprávěná netradičně se jen tak snadno neomrzí, což platí pro film i pro román.

27. 7. 2008 06:00
Neříkám tím nejspíš nic nového. Nové je jenom jméno, které mě k tomuhle úvodu přimělo. Rozhodně stojí za zapamatování: Antonio Muňoz Molina.

U nás se objevilo teď poprvé jako 10. svazek edice Transatlantika (nakladatelství Garamond), kterou řídí spolehlivým citem pro kvalitu autorskou i překladatelskou Anežka Charvátová.

Molinův román Za úplňku můžete klidně číst i v plném slunci. Buď hltavě jako detektivku, nebo pomalu s vychutnáním každé věty jako beletrii, tedy „krásné psaní“. Autor hned zkraje poruší konvenci detektivky a představí postupně jak detektiva, tak vraha i jeho oběť.

Víme kdo, jak i proč, a přece nás to ani v nejmenším neochudí o vzrušení z četby, i když vyprávění se odvíjí jaksi paradoxně zvolna v dlouhých souvětích – pro španělskou syntaxi typických a pro překladatele prubířských. (Tady třeba vyslovit uznání překladateli Vladimíru Medkovi.)

Drama i milostný román
U detektivky se nepatří prozrazovat děj, představím tedy jen hlavní herce toho krimi dramatu, z nichž každý prožívá i svůj osobní, psychologicky přesvědčivý životní příběh. Postarší inspektor, „uklizený“ před výhružkami baskických teroristů z Bilbaa do klidného španělského městečka, vyšetřuje sexuálně deviantní vraždu devítileté školačky.

Vrah je „ten, který chodí mezi námi“, nenápadný mladý prodavač ryb na místním tržišti, kde nakupuje i učitelka oběti, sedmatřicetiletá rozvedená žena, mezi níž a inspektorem vznikne vztah, který umožní číst tuhle knihu i jako milostný román, plný ostře nasvícených detailů, návratných motivů a jakoby filmařským střihem zastavovaného času.

Antonio Muňoz Molina, narozený 1956, je mnoha cenami ověnčeným žurnalistou a spisovatelem střední španělské generace. Už jeho prvotina Beatus Ille z roku 1986 měla kriminální zápletku a byla zfilmována, stejně jako román Beltenebros (Princ stínů).

K románu Za úplňku si napsal scénář sám (resp. spolu se svou ženou, rovněž spisovatelkou) nejen proto, že tak to chodí…, ale i proto, že kniha si svým filmovým viděním o to sama řekla.



28.07.2008 10:08:23
seznam a seznam:


Ono se čte, ne že ne. Čísly a grafy to dokazuje reprezentativní výzkum, v roce 2007 připravený Ústavem pro českou literaturu Akademie věd a Národní knihovnou. Kladné body u obou pohlaví získává román, který má tah, napětí a tajemství. Nemusí to být zrovna thriller, ta monotónní strava pro televizní otesánky. Zato víceméně tradiční kriminální zápletka vyprávěná netradičně se jen tak snadno neomrzí, což platí pro film i pro román.

27. 7. 2008 06:00
Neříkám tím nejspíš nic nového. Nové je jenom jméno, které mě k tomuhle úvodu přimělo. Rozhodně stojí za zapamatování: Antonio Muňoz Molina.

U nás se objevilo teď poprvé jako 10. svazek edice Transatlantika (nakladatelství Garamond), kterou řídí spolehlivým citem pro kvalitu autorskou i překladatelskou Anežka Charvátová.

Molinův román Za úplňku můžete klidně číst i v plném slunci. Buď hltavě jako detektivku, nebo pomalu s vychutnáním každé věty jako beletrii, tedy „krásné psaní“. Autor hned zkraje poruší konvenci detektivky a představí postupně jak detektiva, tak vraha i jeho oběť.

Víme kdo, jak i proč, a přece nás to ani v nejmenším neochudí o vzrušení z četby, i když vyprávění se odvíjí jaksi paradoxně zvolna v dlouhých souvětích – pro španělskou syntaxi typických a pro překladatele prubířských. (Tady třeba vyslovit uznání překladateli Vladimíru Medkovi.)

Drama i milostný román
U detektivky se nepatří prozrazovat děj, představím tedy jen hlavní herce toho krimi dramatu, z nichž každý prožívá i svůj osobní, psychologicky přesvědčivý životní příběh. Postarší inspektor, „uklizený“ před výhružkami baskických teroristů z Bilbaa do klidného španělského městečka, vyšetřuje sexuálně deviantní vraždu devítileté školačky.

Vrah je „ten, který chodí mezi námi“, nenápadný mladý prodavač ryb na místním tržišti, kde nakupuje i učitelka oběti, sedmatřicetiletá rozvedená žena, mezi níž a inspektorem vznikne vztah, který umožní číst tuhle knihu i jako milostný román, plný ostře nasvícených detailů, návratných motivů a jakoby filmařským střihem zastavovaného času.

Antonio Muňoz Molina, narozený 1956, je mnoha cenami ověnčeným žurnalistou a spisovatelem střední španělské generace. Už jeho prvotina Beatus Ille z roku 1986 měla kriminální zápletku a byla zfilmována, stejně jako román Beltenebros (Princ stínů).

K románu Za úplňku si napsal scénář sám (resp. spolu se svou ženou, rovněž spisovatelkou) nejen proto, že tak to chodí…, ale i proto, že kniha si svým filmovým viděním o to sama řekla.



28.07.2008 10:06:53
kultura kultura:


Ono se čte, ne že ne. Čísly a grafy to dokazuje reprezentativní výzkum, v roce 2007 připravený Ústavem pro českou literaturu Akademie věd a Národní knihovnou. Kladné body u obou pohlaví získává román, který má tah, napětí a tajemství. Nemusí to být zrovna thriller, ta monotónní strava pro televizní otesánky. Zato víceméně tradiční kriminální zápletka vyprávěná netradičně se jen tak snadno neomrzí, což platí pro film i pro román.

27. 7. 2008 06:00
Neříkám tím nejspíš nic nového. Nové je jenom jméno, které mě k tomuhle úvodu přimělo. Rozhodně stojí za zapamatování: Antonio Muňoz Molina.

U nás se objevilo teď poprvé jako 10. svazek edice Transatlantika (nakladatelství Garamond), kterou řídí spolehlivým citem pro kvalitu autorskou i překladatelskou Anežka Charvátová.

Molinův román Za úplňku můžete klidně číst i v plném slunci. Buď hltavě jako detektivku, nebo pomalu s vychutnáním každé věty jako beletrii, tedy „krásné psaní“. Autor hned zkraje poruší konvenci detektivky a představí postupně jak detektiva, tak vraha i jeho oběť.

Víme kdo, jak i proč, a přece nás to ani v nejmenším neochudí o vzrušení z četby, i když vyprávění se odvíjí jaksi paradoxně zvolna v dlouhých souvětích – pro španělskou syntaxi typických a pro překladatele prubířských. (Tady třeba vyslovit uznání překladateli Vladimíru Medkovi.)

Drama i milostný román
U detektivky se nepatří prozrazovat děj, představím tedy jen hlavní herce toho krimi dramatu, z nichž každý prožívá i svůj osobní, psychologicky přesvědčivý životní příběh. Postarší inspektor, „uklizený“ před výhružkami baskických teroristů z Bilbaa do klidného španělského městečka, vyšetřuje sexuálně deviantní vraždu devítileté školačky.

Vrah je „ten, který chodí mezi námi“, nenápadný mladý prodavač ryb na místním tržišti, kde nakupuje i učitelka oběti, sedmatřicetiletá rozvedená žena, mezi níž a inspektorem vznikne vztah, který umožní číst tuhle knihu i jako milostný román, plný ostře nasvícených detailů, návratných motivů a jakoby filmařským střihem zastavovaného času.

Antonio Muňoz Molina, narozený 1956, je mnoha cenami ověnčeným žurnalistou a spisovatelem střední španělské generace. Už jeho prvotina Beatus Ille z roku 1986 měla kriminální zápletku a byla zfilmována, stejně jako román Beltenebros (Princ stínů).

K románu Za úplňku si napsal scénář sám (resp. spolu se svou ženou, rovněž spisovatelkou) nejen proto, že tak to chodí…, ale i proto, že kniha si svým filmovým viděním o to sama řekla.



28.07.2008 10:00:45
foto:
Nebát se fotografovat v zemi, kde jde o vše

Tuzemský výtvarný provoz intenzivně vnucuje dojem, že fotografie coby vyjadřovací prostředek ztratila v éře digitalizace téměř úplně smysl i oprávnění dokumentovat společenské procesy. Že dokument teď již napořád musí pracovat s konceptuální nadstavbou, která se obrací jinam než k tomu, co snímek bezprostředně na první pohled zobrazuje.




Výstava I am not afraid (Nebojím se), instalovaná v Langhans Galerii Praha, takto "vyjemnělé" teze zdravě koriguje: Fotografie pořád ještě umí, ba musí být sociální nástroj!

U Langhanse se prezentují studenti a absolventi učiliště The Market Photo Workshop z jihoafrického Johannesburgu, které roku 1989 založil proslulý fotograf David Goldblatt.

Expozice je zároveň holdem časopisu Camera Austria: existuje od roku 1980, v domovském městě Graz k němu přináleží i galerie a na podzim 2007 vyšlo jeho sté číslo, fakticky katalog k loňské premiéře výstavy I am not afraid, kterou iniciovala editorka časopisu Christine Frisinghelliová.

Langhans Galerie sté číslo Camery Austria prodává za přijatelných 175 korun, přičemž organizátoři výtisk zabalili do skládaného přebalu s překlady hlavních textů v čísle. Tomu se říká služba!

Dodejme ještě: editorka Frisinghelliová v předmluvě bilancující historii časopisu připomíná nesnadnost existence periodika, jež je primárně zaměřené na soudobou fotografii s důrazem na společenskou dimenzi tvorby. Komercializace vytlačuje takové snahy na samý okraj veřejného prostoru a uchovat si svobodu a nároky stojí značné úsilí. Camera Austria vytrvala. U nás takový časopis ani vzdáleně neexistuje.

Nebát se exponovat
Celý význam výstavy I am not afraid nám dojde a dolehne na nás tehdy, když z časopisu-katalogu pochopíme kontext, v němž The Market Photo Workshop působí, jeho historii a účel. Výukové středisko vzniklo ještě v době apartheidu, pod ochranou centra Market Theatre, které nedbalo zákazu smíšených (běloši a černoši pospolu) divadelních souborů.

"Mazaná vláda to povolila. V dobách, kdy svět ostře kritizoval apartheid, mohli ukázat Market Theatre jako příklad své ‚tolerance‘," píše v Camera Austria fotograf Goldblatt. "Worshop byl založen a financován díky ideálu, že lze zpřístupnit vizuální gramotnost a fotografické řemeslo lidem všech ras a zvláště těm, jimž apartheid bránil v získání těchto dovedností."

Nutno dodat, že míra útlaku, jíž byli vystaveni ti, kteří se příčili rasistickému režimu, byla neskonale brutálnější než třeba útisk, jemuž byli vystaveni "neposlušní" občané v komunistickém Československu. A (nejen) materiální tíha života i v současné, demokraticky nakročené Jihoafrické republice (JAR) má zcela jinou dimenzi než jsou naše stávající poměry. Na fotografiích v Langhansu je to výborně vidět, ačkoliv Goldblatt podotýká, že i v JAR sílí u nastupujících fotografů "tendence k ponoření se do sebe sama".

Jednak tlak ekonomických a společenských okolností, jednak fakt, že v The Market Photo Workshop trvá nejdelší forma výuky rok, nejsou bez vlivu na výsledné práce. Některé mají k obrazové dokonalosti daleko, ale považme: například kolektivní projekt Dobrý život, dlouhý život chtěl přinést - a přinesl - svědectví o existenci neoficiálních osad, v nichž třeba nakažení virem HIV dosahuje u žen 56 procent, přičemž státní orgány existenci osad popíraly.

Aby však nevznikl mylný dojem: součástí kolekce jsou i umělecky vynikající soubory - kupříkladu o bílém antisociálovi Davidovi od Jodi Bieberové (1966), která již spolupracovala třeba s The New York Times Magazine, nebo pouliční portréty Nontsikelelo Velekové (1977) nazvané Krása je v očích toho, kdo se dívá.

Vzdor veškeré různosti mezi JAR a námi by i úplnějším výčtem tvůrců z jihu Afriky prosvítala skutečnost typická rovněž pro současnou mladou českou fotografii: je jí vysoké zastoupení autorek.

............................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ..............................
28.07.2008 09:57:01
umění:
Čínská tušová malba přináší slast a ochranný humor
velikost textu:26. července 2008 10:38
Čínská tušová malba je tradiční výtvarný fenomén, starý bezmála čtrnáct století a dodnes inspirativní jak svým lyrickým, meditativním nábojem, tak přirozeným prolínáním obrazu s písmem.
foto: Národní galerie v PrazeZ výstavy Mistři čínské tušové malby 20. století



Aktuální podoby tohoto žánru představuje pražská Národní galerie, a to expozicí Mistři čínské tušové malby 20. století ve Valdštejnské jízdárně.

Časové vymezení je tu podstatné ze dvou důvodů: v první polovině 20. století totiž do čínské umělecké tradice pronikly první vlivy evropského malířství - a ve stejně době začala Národní galerie budovat kolekci těchto prací, která dnes čítá na dvě stě šedesát položek.

Některá z vystavených děl svojí tlumenou barevností, snovým nádechem a zejména náměty, kterými se autorům stávaly skvosty čínské přírody, ukazují na vzdálenou příbuznost s výboji evropského romantismu a impresionismu. V jiných malbách jsou patrné otisky socialistického realismu či abstrakce.

Skoro pro všechny tyto obrazy jsou příznačné pomalý rytmus a výrazová lehkost. Více než starost o intenzitu celkového díla, jehož témata jsou častokrát všední až banální, je patrná rostoucí malířova rozkoš ze samotného procesu vytváření, slast, která se neohlíží ani na čas, ani na prostor - a koncentruje se na jednotlivé pohyby štětce a lavírování barev.

Moderní evropské umění sice obohatilo čínskou tušovou malbu 20. století o nové prostředky, ale její mistry rozhodně nepřipravilo o specifického ducha.

Ta díla se totiž kromě konejšivého mlžného oparu zachvívají také ochranným humorem. Stačí přečíst si některé z magických názvů prací, které jsou na pražské výstavě k vidění: Kudlanka a rýžový klas, Kobylka, zelí a houby, Šváb a pórek či Rajky ve větvích mišpule…

Mistři čínské tušové malby 20. století
Valdštejnská jízdárna. Kurátorka Michaela Pejčochová. Výstava potrvá do 2. .


................................. ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ .
28.07.2008 09:54:06
kultura:
Švejk a Lada? Od září bude platit také Švejk a Urban
velikost textu:24. července 2008 14:53, aktualizováno 16:42
Osudy dobrého vojáka Švejka si čtenáři dosud spojovali s ilustracemi Josefa Lady. Nové vydání slavné knihy ovšem tuto tradici změní - svůj pohled na "boží hovado" představí kreslíř Petr Urban.
foto: Nakladatelství XYZ © Petr UrbanIlustrace pro knihu Osudy dobrého vojáka Švejka



"Ladovy ilustrace tvoří kongeniální součást Haškova díla a snad nikdo si bez nich text nedovede představit. Ovšem byla by škoda tento stav zapouzdřit. Švejk je mnohovrstevný román, který dává prostor mnoha výkladům a interpretacím," vysvětluje Vanda Stankeová z nakladatelství XYZ.



Při hledání vhodného výtvarníka si firma stanovila, že ilustrace musí korespondovat s Haškovým dílem a měly by být srozumitelné dnešnímu čtenáři. Do užšího výběru se dostali Štěpán Mareš či Vladimír Renčín, ale nakonec zůstalo jediné jméno - Petr Urban.

"Byla to moje dosud nejobtížnější zakázka, ale také největší výzva," říká kreslíř, který se proslavil hospodskými a pivními vtipy s Rudou Pivrncem. Kromě knih a kalendářů kresleného humoru maluje obrazy a zabývá se humorem v reklamě. Proslul také jako úspěšný sáňkař; mnohonásobně vyhrál mistrovství republiky a dvakrát reprezentoval na olympiádě.

. URBAN Nakreslil přes 60 ilustrací
Perokresby koloroval anilinovými barvami

Petr Urban pro Švejka vytvořil přes šedesát perokreseb, kolorovaných anilinovými barvami a pastelkami. Třiatřicet obrázků je velkých, třiatřicet se zaměřuje na jednotlivé postavy. Urban nakreslil i jeden celek, kam se pokusil "nahustit" všechny hrdiny románu.



"Petr Urban je osobnost, která svým naturelem přesně odpovídá filozofii Jaroslava Haška. Kolekce ilustrací, kterou vytvořil, bude pro mnohé čtenáře jistě velkým překvapením a věříme, že beze zbytku příjemným," podotýká Stankeová.



Nakladatelství XYZ jeden z nejvýraznějších počinů české literatury 20. století, který byl přeložen do několika desítek jazyků, několikrát zfilmován i zdramatizován, vypustí na trh v září. Půjde o jediný svazek, který bude mít šest set stran a prodávat se bude za 499 korun.

Nové vydání Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války završí rok kulatých výročí spjatých s Jaroslavem Haškem. Od jeho narození 30. dubna uplynulo 125 let. Svou nejslavnější knihu začal psát v roce 1921, ale nedokončil ji; už 3. ledna 1923 zemřel v Lipnici nad Sázavou.

AnketaLíbí se vám ilustrace Petra Urbana k novému vydání knihy Osudy dobrého vojáka Švejka?

ANO
3040NE
808

více o tématu
Kam dál?
Po Werichovi načte Švejka Somr, Donutil a dalšíZe Švejka bude muzikál s GondíkemŠvejk, pivo nebo lev? Hledá se logo ČeskaŠvejk bude mít v Polsku sochu ze šrotuNový divadelní Švejk je anarchistaWerichův Švejk je konečně bez cenzuryAutoři:
Marek Dvořáček







.................................. ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ ........................................ .
28.07.2008 09:48:49
atlas:
28.07.2008 09:45:37
dnes dnes:

Otáčivé hlediště - vřed na zahradě, nebo unikát?
velikost textu:26. července 2008 12:27
Názory na otáčivé hlediště v Českém Krumlově se různí. Už padesát let. Tamní točna skutečně není k vidění jinde na světě. Konkuruje mu podobná ve finském Tampere - ta je však mladší, zastřešená a otáčet se může jen jedním směrem.


Severské "otáčko" postrádá ještě jednu věc: nebudí vášně ani spory, na jeho obranu se nesepisují petice, nejednají o něm politici. Stojí totiž volně v příměstském parku mezi borovicemi a břízkami. To krumlovské má na pozadí vzácný rokokový letohrádek Bellarie a staleté duby.

Zdánlivě další bod pro Český Krumlov a jeho neopakovatelný genius loci. Ale také trn v očích památkářů, podle kterých kolos zničil plány barokních architektů, kteří zahradu komponovali jako celek s unikátními průhledy.

Hlediště se podepisuje i na stavu letohrádku Bellarie, kde je umístěno herecké zázemí a slouží také jako dekorace, trpí a usychají prý i stromy, kterým nevhodná konstrukce základů a podloží stahuje vodu. Točna tak pravidelně od 90. let minulého století dostává ultimáta, dokdy musí ze zahrady zmizet. Zatím je vždycky přečkala.

Čarovný kruh
Spory jsou sice nejhlasitější posledních asi šestnáct let, ale památkářům točna vadila skoro od samého začátku. Autorem nápadu je scénograf a divadelní architekt Joan Brehms, rodák z Lotyšska a žák Bauhausu, který polovinu života prožil na jihu Čech. Experimentátor, který se celý život snažil vymanit divadlo ze svazujícího "rámečku" klasického kukátkového hlediště a dvou bočních portálů.

Nápad na scénu v plenéru krumlovské zahrady vznikl v rámci snahy oživit poválečné pohraničí a jihočeští divadelníci postupně vyzkoušeli rozehrát prakticky všechny prostory zámku - od zdejšího originálního barokního divadla po maškarní sál. Brehms spolu s režisérem Ottou Haasem navrhl, aby zkusili hrát i v parku před Bellarií. "A užasli jsme nad vším. Viditelnost a slyšitelnost překonaly naše očekávání," vzpomínal scénograf.

Tak začal Brehms ještě více experimentovat, jeviště vybudoval i kolem fontány v parku. V roce 1958 postavil před Bellarií první otáčivé hlediště, fascinován myšlenkou divadla v přírodě i nezvyklého uspořádání, v němž střed tvoří diváci, zatímco herci kolem nich opisují "čarovný" kruh.

Do prvního otáčivého hlediště usedlo maximálně šedesát diváků, pod jejichž vahou se zapotili vojáci, kteří scénou ručně otáčeli. Brehms byl výsledkem oslněn: "Otevírají se nám nesčíslné, nádherné možnosti, dimenze až dosud neznámé - od blízkého detailu až k odsunutí scén do dálek, v nichž se člověk pojí s velikostí přírody."

Zhůvěřilý luxus?
Primitivní točnu nahradilo už za rok hlediště pro čtyři sta diváků. V roce 1960 dostalo novou podobu, kapacita vzrostla ještě o sto padesát diváků, které však již nevozila armáda, ale elektromotor. Později přibyla vlastní dispečerská kabina a další osvětlovací zdroje. Když se odstranilo několik předních řad, vzniklo orchestřiště.

S robustnější stavbou přišly první, zatím nesmělé protesty památkářů. Ale i příliv diváků, který podstatně vylepšoval provozovateli - Jihočeskému divadlu - účet. Architekt Brehms dokonce uvažoval o přenosném otáčivém hledišti s kapacitou až patnáct set sedadel.

Nakonec bylo všechno jinak. Dřevěná konstrukce se dotočila na konci 80. let a začalo se se stavbou technicky dokonalejší, větší a podstatně betonovější. Z její podoby byl nešťastný i sám Brehms, inscenátorům však otevírala další možnosti.

Prakticky ihned po sametové revoluci přišly pochybnosti, zda má točna v zahradě stát. Nakonec se dobudovala - i díky argumentu, že je točna jako projekt vodní nádrže Gabčíkovo v malém: zkrátka že už se proinvestovalo tolik, že ostatní důvody vedle vydané sumy blednou.

Ve stejnou dobu (v roce 1992) zapsalo UNESCO na seznam historické centrum Krumlova a zámecký komplex. Odpůrci točny tvrdí, že se tak stalo jen díky tomu, že právě rekonstruované hlediště chybělo v dokumentaci.

První ročník provozu točny v roce 1994 navíc skončil katastrofou. V pronájmu ji měla soukromá společnost, která hodlala nasazovat hlavně Mozartovy opery a cenovou hladinu vstupenek zacílila na cizince. Točnu využívala také jako "kolotoč" pro návštěvníky zámku.

To bylo v rozporu s ideou "otce zakladatele" Brehmse, který vždy protestoval proti tomu, aby "otáčko" bylo pouhou atrakcí. Když pak bylo na premiéru do šestistovkového hlediště prodáno necelých sto padesát vstupenek, vypadala točna jako zhůvěřilý luxus. Scény se opět ujalo Jihočeské divadlo a vrátilo do Krumlova publikum.

Hrozba konce visí nad otáčivým hledištěm stále a život mu dosud prodlužovaly ministerské výjimky. Většinou s podmínkou, že jde jen o lhůtu určenou k vyřešení jeho další existence. Pravidelně se vynořují návrhy, kde by mohla nová točna stát. Na Hluboké. V Českých Budějovicích v parku. V Krumlově v hospodářské zahradě zámku. V Krumlově, ale mimo historické centrum. Občas se objevují i návrhy, jak demolici a stavbu nového hlediště zaplatit.










--------- ------------------------- ---------------------------------------- ------



-------------------------- ---------------------------------------- --------------


-------------------- ---------------------------------------- --------------------


-------------- ---------------------------------------- --------------------------

28.07.2008 09:28:30
dnes:

Benátská noc: nejprve latexoví Lordi, pak disko Kim Wilde
velikost textu:26. července 2008 16:46, aktualizováno 27.7. 20:41
Britská zpěvačka Kim Wilde vrátila na festival Benátská noc atmosféru 80. let. Sedmačtyřicetiletá zpěvačka zahrála své hity z diskoték jako You Keep Me Hangin' On. Přestože tisícům diváků nabídla také rockovější písně, pobavila je spíše svými známějšími tanečními hity.




"Ahoj, Malá Skálo," pozdravila po první skladbě diváky Kim Wilde, která patřila v 80. letech mezi nejpopulárnější anglické zpěvačky a pohybovala se ve stejné lize jako její vrstevnice Madonna. Hned první singl Kids In America v roce 1981 se stal hitem a bodoval v americké i britské hitparádě.

I když byla typickou hvězdou anglického popového nebe osmdesátých let, koncertovala i s představiteli nové vlny, jako byli Duran Duran nebo Adam Ant. V průběhu koncertu na Malé Skále překvapila také převzatými písněmi, jako například I'll Stand By You, známé v podání kapely Pretenders.

Odpoledne dala řada návštěvníků kvůli velkému teplu před muzikou přednost koupání v nedaleké Jizeře. Program na čtyřech pódiích v odpoledních hodinách sledovalo zhruba o polovinu lidí méně než v pátek.

Úspěch u diváků sklidil například Michal Hrůza nebo skupina Mňága a Žďorp, která musela přidávat. Dvě písně navíc zahrál za velkých ovací publika také zpěvák Meky Žbirka, zaujala i formace Mig 21.

Zajímavý koncert předvedla skupina Synové výčepu, kde nedávno tragicky zesnulého Františka Sahulu nahradil Lou Fanánek Hagen. "Ještě neumím všechny texty, je to naše první vystoupení, tak si musím pomoct čtením z počítače," oznámil frontman Tří sester divákům.

Benátskou noc v neděli večer zakončí vystoupení české bigbítové legendy Olympic a úvalského souboru Medvěd 009.

. Festival Benátská noc
Patnáct let hudby v Malé Skále u Turnova

Festival v obci Malá Skála v Českém Ráji vznikl v roce 1993. Postupem doby nabízel stále více účinkujících. Zatímco v roce 1993 jich na jednom pódiu vystoupilo šest, jubilejní 15. ročník představil 115 kapel na čtyřech pódiích. Pořadatelé za dobu existence festivalu uspořádali více než 1 000 koncertů, ze zahraničních interpretů zde vystoupili například Anthrax, Die Happy s Martou Jandovou, The Gathering, Black Majesty, Suzi Quatro či Scorpions.



První den s latexovými maskoty
Koncert kapely Lordi byl vrcholem pátečního programu Benátské noci. Finská pětice, která se na veřejnosti neobjevuje bez masek a nalíčení, v Malé Skále předvedla očekávanou show, která pobavila tisíce posluchačů.

"Jsme zvyklí hrát spíše na metalových festivalech v Německu a Finsku než na akcích, kde jsou různé druhy hudby," uvedl před vystoupením člen kapely vystupující pod jménem Ox.

Zážitkem bylo už jen to sledovat jednotlivé členy kapely v jejich latexových převlecích, ve kterých přijeli již do zákulisí. Mr. Lordi, mimo jiné biomechanický muž, Kita v roli mimozemské bestie s hrůzostrašnými čelistmi, posedlá kouzelnice Awa, mumifikovaný starověký vrah Amen a pekelný býk Ox se ochotně nechali fotit, zúčastnili se autogramiády a poté pyrotechnickými efekty zahájili své zhruba hodinové vystoupení.

Kapela Lordi sice před dvěma lety uspěla ve finále spíše popové evropské hudební soutěže Eurovision Song Contest, jejich hudební projev je však rockově drsný a svou image připomínají figurky z hororového filmu.

Velké ovace sklidili také další vystupující, například karvinská kapela Doga, klavírista Jaroslav Uhlíř nebo metalová Törr. Pozornost věnovali diváci i menším scénám, kde se mimo jiné představili Professor Beatles revival nebo Clou. Očekávaný úspěch provázel i skupinu Divokej Bill, rušná byla také párty Evropy 2 v tanečním stanu.

Měla se také představit slovenská Peha, pro kterou by to bylo jedno z posledních vystoupení před odchodem zpěvačky Kataríny Knechtové na sólovou dráhu. Kapela však nakonec nepřijela, údajně proto, že bubeník musel k lékaři, protože má problémy po kousnutí klíštětem.

Festival poznamenalo tragické úmrtí bubeníka skupiny Chinaski Petra Grohmana, který zemřel po střetu svého motocyklu s osobním automobilem. Chinaski měli hrát v sobotu před Kim Wildeovou, ale skupina v reakci na úmrtí Grohmana zrušila do odvolání všechna vystoupení.

Na čtyřech pódiích se zde během tří dnů představilo více než 130 kapel a interpretů. Vedle hudebního programu pořadatelé připravili fotbalový zápas, v němž se soupeřem známých rockerů v čele s Alešem Brichtou stalo mužstvo složené z návštěvníků festivalu.

Loni třídenní akci, která patří mezi nejvýznamnější letní festivaly, navštívilo 16 tisíc lidí. Letos jich už první den podle pořadatelů bylo o několik stovek více. V centru obce, kde je omezen provoz, parkují stovky automobilů a na okolních plochách vyrostlo několik stanových městeček.

........................... ...................
28.07.2008 09:24:01
seznam cz:

Pavel Šrut: Za úplňku i na plném slunci
Pavel Šrut



Ono se čte, ne že ne. Čísly a grafy to dokazuje reprezentativní výzkum, v roce 2007 připravený Ústavem pro českou literaturu Akademie věd a Národní knihovnou. Kladné body u obou pohlaví získává román, který má tah, napětí a tajemství. Nemusí to být zrovna thriller, ta monotónní strava pro televizní otesánky. Zato víceméně tradiční kriminální zápletka vyprávěná netradičně se jen tak snadno neomrzí, což platí pro film i pro román.

27. 7. 2008 06:00
Neříkám tím nejspíš nic nového. Nové je jenom jméno, které mě k tomuhle úvodu přimělo. Rozhodně stojí za zapamatování: Antonio Muňoz Molina.

U nás se objevilo teď poprvé jako 10. svazek edice Transatlantika (nakladatelství Garamond), kterou řídí spolehlivým citem pro kvalitu autorskou i překladatelskou Anežka Charvátová.

Molinův román Za úplňku můžete klidně číst i v plném slunci. Buď hltavě jako detektivku, nebo pomalu s vychutnáním každé věty jako beletrii, tedy „krásné psaní“. Autor hned zkraje poruší konvenci detektivky a představí postupně jak detektiva, tak vraha i jeho oběť.

Víme kdo, jak i proč, a přece nás to ani v nejmenším neochudí o vzrušení z četby, i když vyprávění se odvíjí jaksi paradoxně zvolna v dlouhých souvětích – pro španělskou syntaxi typických a pro překladatele prubířských. (Tady třeba vyslovit uznání překladateli Vladimíru Medkovi.)

Drama i milostný román
U detektivky se nepatří prozrazovat děj, představím tedy jen hlavní herce toho krimi dramatu, z nichž každý prožívá i svůj osobní, psychologicky přesvědčivý životní příběh. Postarší inspektor, „uklizený“ před výhružkami baskických teroristů z Bilbaa do klidného španělského městečka, vyšetřuje sexuálně deviantní vraždu devítileté školačky.

Vrah je „ten, který chodí mezi námi“, nenápadný mladý prodavač ryb na místním tržišti, kde nakupuje i učitelka oběti, sedmatřicetiletá rozvedená žena, mezi níž a inspektorem vznikne vztah, který umožní číst tuhle knihu i jako milostný román, plný ostře nasvícených detailů, návratných motivů a jakoby filmařským střihem zastavovaného času.

Antonio Muňoz Molina, narozený 1956, je mnoha cenami ověnčeným žurnalistou a spisovatelem střední španělské generace. Už jeho prvotina Beatus Ille z roku 1986 měla kriminální zápletku a byla zfilmována, stejně jako román Beltenebros (Princ stínů).

K románu Za úplňku si napsal scénář sám (resp. spolu se svou ženou, rovněž spisovatelkou) nejen proto, že tak to chodí…, ale i proto, že kniha si svým filmovým viděním o to sama řekla.














.... ..........................
28.07.2008 09:20:30
seznamcz:

Premiéra Obludária i Eva Urbanová
Inscenaci Marlowova Edvarda II. přiveze do Plzně Slovinské národní divadlo z Lublaně.
foto: Foto archiv festivalu Divadlo


Šest zahraničních souborů především z jižní Evropy a osmnáct českých scén v čele se třemi držiteli Cen Alfréda Radoka i Thálie se od 10. do 18. září představí na 16. mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni. Podle ředitele přehlídky Jana Buriana dostanou prostor klasické i alternativní projekty, které diváky zavedou kromě klasického jeviště i do stanu, na nádraží a do plzeňské vodárny.

28. 7. 2008 09:14
„Českou premiéru bude mít v Plzni Obludárium Divadla bratří Formanů, jež dá divákům nahlédnout do světa kabaretů, nočních podniků, cirkusů, filmových grotesek a starých komedií,“ řekl Burian na tiskové konferenci v Praze.

Obludárium mělo premiéru v listopadu ve Francii a Formani je momentálně předvádějí po Evropě. Na podzim je sehrají pětkrát v Třešti u Jihlavy a snad i na dalších místech. Na desetimiliónovém rozpočtu přímých nákladů festivalu Divadlo se podílejí město Plzeň spolu s krajem, ministerstvo kultury a také Visegrádský fond, který festivalu nedávno poprvé udělil cenu a 20 tisíc eur (téměř půl miliónu korun) se stalo vítaným příspěvkem na financování letošního ročníku.

Součástí festivalu bude letos nově přehlídka současného českého divadla Czech Theatre Showcase, kterou spolupořádá Institut umění – Divadelní ústav už od 7. do 9. září v Praze a zve na ni zahraniční ředitele divadel, dramaturgy festivalů i kritiky. Druhou část Showcase tvoří český program plzeňského festivalu.

Bude v něm i Havlovo Odcházení, na něž si festivaloví diváci „odskočí“ do Prahy, Janáčkova Její pastorkyňa hostitelské scény s Evou Urbanovou coby Kostelničkou, Hrdina západu pražského Činoherního klubu, Evžen Oněgin ostravského Divadla Petra Bezruče i Smrt Pavla I. s oceněným Erikem Pardusem v titulní roli.

Všechny inscenace budou simultánně tlumočeny do češtiny, respektive do angličtiny, či titulkovány. „České divadlo nabírá sebevědomí. Má dost inscenací, jimiž se může pochlubit. Je to kultura, která má i v evropském kontextu co ukázat,“ řekl Burian.

Ze zahraničních inscenací jistě upoutá pozornost Slovinské národní divadlo s tragédií Christophera Marlowa Edvard II., srbské divadlo Atelier 212 s debutem Dušana Spasojeviče Vymírání, palermský Sud Costa Occidentale s inscenací Můj život autorky a režisérky Emmy Danteové, Záhřebské divadlo mladých s inscenací Na druhou stranu, uváděnou často v zahraničí, či Divadlo Andreje Bagara z Nitry se slovenskou klasikou Statky zmätky.


28.07.2008 09:46:53
dnes:
28.07.2008 09:45:37
dnes dnes:

Otáčivé hlediště - vřed na zahradě, nebo unikát?
velikost textu:26. července 2008 12:27
Názory na otáčivé hlediště v Českém Krumlově se různí. Už padesát let. Tamní točna skutečně není k vidění jinde na světě. Konkuruje mu podobná ve finském Tampere - ta je však mladší, zastřešená a otáčet se může jen jedním směrem.


Severské "otáčko" postrádá ještě jednu věc: nebudí vášně ani spory, na jeho obranu se nesepisují petice, nejednají o něm politici. Stojí totiž volně v příměstském parku mezi borovicemi a břízkami. To krumlovské má na pozadí vzácný rokokový letohrádek Bellarie a staleté duby.

Zdánlivě další bod pro Český Krumlov a jeho neopakovatelný genius loci. Ale také trn v očích památkářů, podle kterých kolos zničil plány barokních architektů, kteří zahradu komponovali jako celek s unikátními průhledy.

Hlediště se podepisuje i na stavu letohrádku Bellarie, kde je umístěno herecké zázemí a slouží také jako dekorace, trpí a usychají prý i stromy, kterým nevhodná konstrukce základů a podloží stahuje vodu. Točna tak pravidelně od 90. let minulého století dostává ultimáta, dokdy musí ze zahrady zmizet. Zatím je vždycky přečkala.

Čarovný kruh
Spory jsou sice nejhlasitější posledních asi šestnáct let, ale památkářům točna vadila skoro od samého začátku. Autorem nápadu je scénograf a divadelní architekt Joan Brehms, rodák z Lotyšska a žák Bauhausu, který polovinu života prožil na jihu Čech. Experimentátor, který se celý život snažil vymanit divadlo ze svazujícího "rámečku" klasického kukátkového hlediště a dvou bočních portálů.

Nápad na scénu v plenéru krumlovské zahrady vznikl v rámci snahy oživit poválečné pohraničí a jihočeští divadelníci postupně vyzkoušeli rozehrát prakticky všechny prostory zámku - od zdejšího originálního barokního divadla po maškarní sál. Brehms spolu s režisérem Ottou Haasem navrhl, aby zkusili hrát i v parku před Bellarií. "A užasli jsme nad vším. Viditelnost a slyšitelnost překonaly naše očekávání," vzpomínal scénograf.

Tak začal Brehms ještě více experimentovat, jeviště vybudoval i kolem fontány v parku. V roce 1958 postavil před Bellarií první otáčivé hlediště, fascinován myšlenkou divadla v přírodě i nezvyklého uspořádání, v němž střed tvoří diváci, zatímco herci kolem nich opisují "čarovný" kruh.

Do prvního otáčivého hlediště usedlo maximálně šedesát diváků, pod jejichž vahou se zapotili vojáci, kteří scénou ručně otáčeli. Brehms byl výsledkem oslněn: "Otevírají se nám nesčíslné, nádherné možnosti, dimenze až dosud neznámé - od blízkého detailu až k odsunutí scén do dálek, v nichž se člověk pojí s velikostí přírody."

Zhůvěřilý luxus?
Primitivní točnu nahradilo už za rok hlediště pro čtyři sta diváků. V roce 1960 dostalo novou podobu, kapacita vzrostla ještě o sto padesát diváků, které však již nevozila armáda, ale elektromotor. Později přibyla vlastní dispečerská kabina a další osvětlovací zdroje. Když se odstranilo několik předních řad, vzniklo orchestřiště.

S robustnější stavbou přišly první, zatím nesmělé protesty památkářů. Ale i příliv diváků, který podstatně vylepšoval provozovateli - Jihočeskému divadlu - účet. Architekt Brehms dokonce uvažoval o přenosném otáčivém hledišti s kapacitou až patnáct set sedadel.

Nakonec bylo všechno jinak. Dřevěná konstrukce se dotočila na konci 80. let a začalo se se stavbou technicky dokonalejší, větší a podstatně betonovější. Z její podoby byl nešťastný i sám Brehms, inscenátorům však otevírala další možnosti.

Prakticky ihned po sametové revoluci přišly pochybnosti, zda má točna v zahradě stát. Nakonec se dobudovala - i díky argumentu, že je točna jako projekt vodní nádrže Gabčíkovo v malém: zkrátka že už se proinvestovalo tolik, že ostatní důvody vedle vydané sumy blednou.

Ve stejnou dobu (v roce 1992) zapsalo UNESCO na seznam historické centrum Krumlova a zámecký komplex. Odpůrci točny tvrdí, že se tak stalo jen díky tomu, že právě rekonstruované hlediště chybělo v dokumentaci.

První ročník provozu točny v roce 1994 navíc skončil katastrofou. V pronájmu ji měla soukromá společnost, která hodlala nasazovat hlavně Mozartovy opery a cenovou hladinu vstupenek zacílila na cizince. Točnu využívala také jako "kolotoč" pro návštěvníky zámku.

To bylo v rozporu s ideou "otce zakladatele" Brehmse, který vždy protestoval proti tomu, aby "otáčko" bylo pouhou atrakcí. Když pak bylo na premiéru do šestistovkového hlediště prodáno necelých sto padesát vstupenek, vypadala točna jako zhůvěřilý luxus. Scény se opět ujalo Jihočeské divadlo a vrátilo do Krumlova publikum.

Hrozba konce visí nad otáčivým hledištěm stále a život mu dosud prodlužovaly ministerské výjimky. Většinou s podmínkou, že jde jen o lhůtu určenou k vyřešení jeho další existence. Pravidelně se vynořují návrhy, kde by mohla nová točna stát. Na Hluboké. V Českých Budějovicích v parku. V Krumlově v hospodářské zahradě zámku. V Krumlově, ale mimo historické centrum. Občas se objevují i návrhy, jak demolici a stavbu nového hlediště zaplatit.










--------- ------------------------- ---------------------------------------- ------



-------------------------- ---------------------------------------- --------------


-------------------- ---------------------------------------- --------------------


-------------- ---------------------------------------- --------------------------

28.07.2008 09:28:30
dnes:

Benátská noc: nejprve latexoví Lordi, pak disko Kim Wilde
velikost textu:26. července 2008 16:46, aktualizováno 27.7. 20:41
Britská zpěvačka Kim Wilde vrátila na festival Benátská noc atmosféru 80. let. Sedmačtyřicetiletá zpěvačka zahrála své hity z diskoték jako You Keep Me Hangin' On. Přestože tisícům diváků nabídla také rockovější písně, pobavila je spíše svými známějšími tanečními hity.




"Ahoj, Malá Skálo," pozdravila po první skladbě diváky Kim Wilde, která patřila v 80. letech mezi nejpopulárnější anglické zpěvačky a pohybovala se ve stejné lize jako její vrstevnice Madonna. Hned první singl Kids In America v roce 1981 se stal hitem a bodoval v americké i britské hitparádě.

I když byla typickou hvězdou anglického popového nebe osmdesátých let, koncertovala i s představiteli nové vlny, jako byli Duran Duran nebo Adam Ant. V průběhu koncertu na Malé Skále překvapila také převzatými písněmi, jako například I'll Stand By You, známé v podání kapely Pretenders.

Odpoledne dala řada návštěvníků kvůli velkému teplu před muzikou přednost koupání v nedaleké Jizeře. Program na čtyřech pódiích v odpoledních hodinách sledovalo zhruba o polovinu lidí méně než v pátek.

Úspěch u diváků sklidil například Michal Hrůza nebo skupina Mňága a Žďorp, která musela přidávat. Dvě písně navíc zahrál za velkých ovací publika také zpěvák Meky Žbirka, zaujala i formace Mig 21.

Zajímavý koncert předvedla skupina Synové výčepu, kde nedávno tragicky zesnulého Františka Sahulu nahradil Lou Fanánek Hagen. "Ještě neumím všechny texty, je to naše první vystoupení, tak si musím pomoct čtením z počítače," oznámil frontman Tří sester divákům.

Benátskou noc v neděli večer zakončí vystoupení české bigbítové legendy Olympic a úvalského souboru Medvěd 009.

. Festival Benátská noc
Patnáct let hudby v Malé Skále u Turnova

Festival v obci Malá Skála v Českém Ráji vznikl v roce 1993. Postupem doby nabízel stále více účinkujících. Zatímco v roce 1993 jich na jednom pódiu vystoupilo šest, jubilejní 15. ročník představil 115 kapel na čtyřech pódiích. Pořadatelé za dobu existence festivalu uspořádali více než 1 000 koncertů, ze zahraničních interpretů zde vystoupili například Anthrax, Die Happy s Martou Jandovou, The Gathering, Black Majesty, Suzi Quatro či Scorpions.



První den s latexovými maskoty
Koncert kapely Lordi byl vrcholem pátečního programu Benátské noci. Finská pětice, která se na veřejnosti neobjevuje bez masek a nalíčení, v Malé Skále předvedla očekávanou show, která pobavila tisíce posluchačů.

"Jsme zvyklí hrát spíše na metalových festivalech v Německu a Finsku než na akcích, kde jsou různé druhy hudby," uvedl před vystoupením člen kapely vystupující pod jménem Ox.

Zážitkem bylo už jen to sledovat jednotlivé členy kapely v jejich latexových převlecích, ve kterých přijeli již do zákulisí. Mr. Lordi, mimo jiné biomechanický muž, Kita v roli mimozemské bestie s hrůzostrašnými čelistmi, posedlá kouzelnice Awa, mumifikovaný starověký vrah Amen a pekelný býk Ox se ochotně nechali fotit, zúčastnili se autogramiády a poté pyrotechnickými efekty zahájili své zhruba hodinové vystoupení.

Kapela Lordi sice před dvěma lety uspěla ve finále spíše popové evropské hudební soutěže Eurovision Song Contest, jejich hudební projev je však rockově drsný a svou image připomínají figurky z hororového filmu.

Velké ovace sklidili také další vystupující, například karvinská kapela Doga, klavírista Jaroslav Uhlíř nebo metalová Törr. Pozornost věnovali diváci i menším scénám, kde se mimo jiné představili Professor Beatles revival nebo Clou. Očekávaný úspěch provázel i skupinu Divokej Bill, rušná byla také párty Evropy 2 v tanečním stanu.

Měla se také představit slovenská Peha, pro kterou by to bylo jedno z posledních vystoupení před odchodem zpěvačky Kataríny Knechtové na sólovou dráhu. Kapela však nakonec nepřijela, údajně proto, že bubeník musel k lékaři, protože má problémy po kousnutí klíštětem.

Festival poznamenalo tragické úmrtí bubeníka skupiny Chinaski Petra Grohmana, který zemřel po střetu svého motocyklu s osobním automobilem. Chinaski měli hrát v sobotu před Kim Wildeovou, ale skupina v reakci na úmrtí Grohmana zrušila do odvolání všechna vystoupení.

Na čtyřech pódiích se zde během tří dnů představilo více než 130 kapel a interpretů. Vedle hudebního programu pořadatelé připravili fotbalový zápas, v němž se soupeřem známých rockerů v čele s Alešem Brichtou stalo mužstvo složené z návštěvníků festivalu.

Loni třídenní akci, která patří mezi nejvýznamnější letní festivaly, navštívilo 16 tisíc lidí. Letos jich už první den podle pořadatelů bylo o několik stovek více. V centru obce, kde je omezen provoz, parkují stovky automobilů a na okolních plochách vyrostlo několik stanových městeček.

........................... ...................
28.07.2008 09:24:01
seznam cz:

Pavel Šrut: Za úplňku i na plném slunci
Pavel Šrut



Ono se čte, ne že ne. Čísly a grafy to dokazuje reprezentativní výzkum, v roce 2007 připravený Ústavem pro českou literaturu Akademie věd a Národní knihovnou. Kladné body u obou pohlaví získává román, který má tah, napětí a tajemství. Nemusí to být zrovna thriller, ta monotónní strava pro televizní otesánky. Zato víceméně tradiční kriminální zápletka vyprávěná netradičně se jen tak snadno neomrzí, což platí pro film i pro román.

27. 7. 2008 06:00
Neříkám tím nejspíš nic nového. Nové je jenom jméno, které mě k tomuhle úvodu přimělo. Rozhodně stojí za zapamatování: Antonio Muňoz Molina.

U nás se objevilo teď poprvé jako 10. svazek edice Transatlantika (nakladatelství Garamond), kterou řídí spolehlivým citem pro kvalitu autorskou i překladatelskou Anežka Charvátová.

Molinův román Za úplňku můžete klidně číst i v plném slunci. Buď hltavě jako detektivku, nebo pomalu s vychutnáním každé věty jako beletrii, tedy „krásné psaní“. Autor hned zkraje poruší konvenci detektivky a představí postupně jak detektiva, tak vraha i jeho oběť.

Víme kdo, jak i proč, a přece nás to ani v nejmenším neochudí o vzrušení z četby, i když vyprávění se odvíjí jaksi paradoxně zvolna v dlouhých souvětích – pro španělskou syntaxi typických a pro překladatele prubířských. (Tady třeba vyslovit uznání překladateli Vladimíru Medkovi.)

Drama i milostný román
U detektivky se nepatří prozrazovat děj, představím tedy jen hlavní herce toho krimi dramatu, z nichž každý prožívá i svůj osobní, psychologicky přesvědčivý životní příběh. Postarší inspektor, „uklizený“ před výhružkami baskických teroristů z Bilbaa do klidného španělského městečka, vyšetřuje sexuálně deviantní vraždu devítileté školačky.

Vrah je „ten, který chodí mezi námi“, nenápadný mladý prodavač ryb na místním tržišti, kde nakupuje i učitelka oběti, sedmatřicetiletá rozvedená žena, mezi níž a inspektorem vznikne vztah, který umožní číst tuhle knihu i jako milostný román, plný ostře nasvícených detailů, návratných motivů a jakoby filmařským střihem zastavovaného času.

Antonio Muňoz Molina, narozený 1956, je mnoha cenami ověnčeným žurnalistou a spisovatelem střední španělské generace. Už jeho prvotina Beatus Ille z roku 1986 měla kriminální zápletku a byla zfilmována, stejně jako román Beltenebros (Princ stínů).

K románu Za úplňku si napsal scénář sám (resp. spolu se svou ženou, rovněž spisovatelkou) nejen proto, že tak to chodí…, ale i proto, že kniha si svým filmovým viděním o to sama řekla.














.... ..........................
28.07.2008 09:20:30
seznamcz:

Premiéra Obludária i Eva Urbanová
Inscenaci Marlowova Edvarda II. přiveze do Plzně Slovinské národní divadlo z Lublaně.
foto: Foto archiv festivalu Divadlo


Šest zahraničních souborů především z jižní Evropy a osmnáct českých scén v čele se třemi držiteli Cen Alfréda Radoka i Thálie se od 10. do 18. září představí na 16. mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni. Podle ředitele přehlídky Jana Buriana dostanou prostor klasické i alternativní projekty, které diváky zavedou kromě klasického jeviště i do stanu, na nádraží a do plzeňské vodárny.

28. 7. 2008 09:14
„Českou premiéru bude mít v Plzni Obludárium Divadla bratří Formanů, jež dá divákům nahlédnout do světa kabaretů, nočních podniků, cirkusů, filmových grotesek a starých komedií,“ řekl Burian na tiskové konferenci v Praze.

Obludárium mělo premiéru v listopadu ve Francii a Formani je momentálně předvádějí po Evropě. Na podzim je sehrají pětkrát v Třešti u Jihlavy a snad i na dalších místech. Na desetimiliónovém rozpočtu přímých nákladů festivalu Divadlo se podílejí město Plzeň spolu s krajem, ministerstvo kultury a také Visegrádský fond, který festivalu nedávno poprvé udělil cenu a 20 tisíc eur (téměř půl miliónu korun) se stalo vítaným příspěvkem na financování letošního ročníku.

Součástí festivalu bude letos nově přehlídka současného českého divadla Czech Theatre Showcase, kterou spolupořádá Institut umění – Divadelní ústav už od 7. do 9. září v Praze a zve na ni zahraniční ředitele divadel, dramaturgy festivalů i kritiky. Druhou část Showcase tvoří český program plzeňského festivalu.

Bude v něm i Havlovo Odcházení, na něž si festivaloví diváci „odskočí“ do Prahy, Janáčkova Její pastorkyňa hostitelské scény s Evou Urbanovou coby Kostelničkou, Hrdina západu pražského Činoherního klubu, Evžen Oněgin ostravského Divadla Petra Bezruče i Smrt Pavla I. s oceněným Erikem Pardusem v titulní roli.

Všechny inscenace budou simultánně tlumočeny do češtiny, respektive do angličtiny, či titulkovány. „České divadlo nabírá sebevědomí. Má dost inscenací, jimiž se může pochlubit. Je to kultura, která má i v evropském kontextu co ukázat,“ řekl Burian.

Ze zahraničních inscenací jistě upoutá pozornost Slovinské národní divadlo s tragédií Christophera Marlowa Edvard II., srbské divadlo Atelier 212 s debutem Dušana Spasojeviče Vymírání, palermský Sud Costa Occidentale s inscenací Můj život autorky a režisérky Emmy Danteové, Záhřebské divadlo mladých s inscenací Na druhou stranu, uváděnou často v zahraničí, či Divadlo Andreje Bagara z Nitry se slovenskou klasikou Statky zmätky.


28.07.2008 09:45:37
dnes dnes:
Otáčivé hlediště - vřed na zahradě, nebo unikát?
velikost textu:26. července 2008 12:27
Názory na otáčivé hlediště v Českém Krumlově se různí. Už padesát let. Tamní točna skutečně není k vidění jinde na světě. Konkuruje mu podobná ve finském Tampere - ta je však mladší, zastřešená a otáčet se může jen jedním směrem.


Severské "otáčko" postrádá ještě jednu věc: nebudí vášně ani spory, na jeho obranu se nesepisují petice, nejednají o něm politici. Stojí totiž volně v příměstském parku mezi borovicemi a břízkami. To krumlovské má na pozadí vzácný rokokový letohrádek Bellarie a staleté duby.

Zdánlivě další bod pro Český Krumlov a jeho neopakovatelný genius loci. Ale také trn v očích památkářů, podle kterých kolos zničil plány barokních architektů, kteří zahradu komponovali jako celek s unikátními průhledy.

Hlediště se podepisuje i na stavu letohrádku Bellarie, kde je umístěno herecké zázemí a slouží také jako dekorace, trpí a usychají prý i stromy, kterým nevhodná konstrukce základů a podloží stahuje vodu. Točna tak pravidelně od 90. let minulého století dostává ultimáta, dokdy musí ze zahrady zmizet. Zatím je vždycky přečkala.

Čarovný kruh
Spory jsou sice nejhlasitější posledních asi šestnáct let, ale památkářům točna vadila skoro od samého začátku. Autorem nápadu je scénograf a divadelní architekt Joan Brehms, rodák z Lotyšska a žák Bauhausu, který polovinu života prožil na jihu Čech. Experimentátor, který se celý život snažil vymanit divadlo ze svazujícího "rámečku" klasického kukátkového hlediště a dvou bočních portálů.

Nápad na scénu v plenéru krumlovské zahrady vznikl v rámci snahy oživit poválečné pohraničí a jihočeští divadelníci postupně vyzkoušeli rozehrát prakticky všechny prostory zámku - od zdejšího originálního barokního divadla po maškarní sál. Brehms spolu s režisérem Ottou Haasem navrhl, aby zkusili hrát i v parku před Bellarií. "A užasli jsme nad vším. Viditelnost a slyšitelnost překonaly naše očekávání," vzpomínal scénograf.

Tak začal Brehms ještě více experimentovat, jeviště vybudoval i kolem fontány v parku. V roce 1958 postavil před Bellarií první otáčivé hlediště, fascinován myšlenkou divadla v přírodě i nezvyklého uspořádání, v němž střed tvoří diváci, zatímco herci kolem nich opisují "čarovný" kruh.

Do prvního otáčivého hlediště usedlo maximálně šedesát diváků, pod jejichž vahou se zapotili vojáci, kteří scénou ručně otáčeli. Brehms byl výsledkem oslněn: "Otevírají se nám nesčíslné, nádherné možnosti, dimenze až dosud neznámé - od blízkého detailu až k odsunutí scén do dálek, v nichž se člověk pojí s velikostí přírody."

Zhůvěřilý luxus?
Primitivní točnu nahradilo už za rok hlediště pro čtyři sta diváků. V roce 1960 dostalo novou podobu, kapacita vzrostla ještě o sto padesát diváků, které však již nevozila armáda, ale elektromotor. Později přibyla vlastní dispečerská kabina a další osvětlovací zdroje. Když se odstranilo několik předních řad, vzniklo orchestřiště.

S robustnější stavbou přišly první, zatím nesmělé protesty památkářů. Ale i příliv diváků, který podstatně vylepšoval provozovateli - Jihočeskému divadlu - účet. Architekt Brehms dokonce uvažoval o přenosném otáčivém hledišti s kapacitou až patnáct set sedadel.

Nakonec bylo všechno jinak. Dřevěná konstrukce se dotočila na konci 80. let a začalo se se stavbou technicky dokonalejší, větší a podstatně betonovější. Z její podoby byl nešťastný i sám Brehms, inscenátorům však otevírala další možnosti.

Prakticky ihned po sametové revoluci přišly pochybnosti, zda má točna v zahradě stát. Nakonec se dobudovala - i díky argumentu, že je točna jako projekt vodní nádrže Gabčíkovo v malém: zkrátka že už se proinvestovalo tolik, že ostatní důvody vedle vydané sumy blednou.

Ve stejnou dobu (v roce 1992) zapsalo UNESCO na seznam historické centrum Krumlova a zámecký komplex. Odpůrci točny tvrdí, že se tak stalo jen díky tomu, že právě rekonstruované hlediště chybělo v dokumentaci.

První ročník provozu točny v roce 1994 navíc skončil katastrofou. V pronájmu ji měla soukromá společnost, která hodlala nasazovat hlavně Mozartovy opery a cenovou hladinu vstupenek zacílila na cizince. Točnu využívala také jako "kolotoč" pro návštěvníky zámku.

To bylo v rozporu s ideou "otce zakladatele" Brehmse, který vždy protestoval proti tomu, aby "otáčko" bylo pouhou atrakcí. Když pak bylo na premiéru do šestistovkového hlediště prodáno necelých sto padesát vstupenek, vypadala točna jako zhůvěřilý luxus. Scény se opět ujalo Jihočeské divadlo a vrátilo do Krumlova publikum.

Hrozba konce visí nad otáčivým hledištěm stále a život mu dosud prodlužovaly ministerské výjimky. Většinou s podmínkou, že jde jen o lhůtu určenou k vyřešení jeho další existence. Pravidelně se vynořují návrhy, kde by mohla nová točna stát. Na Hluboké. V Českých Budějovicích v parku. V Krumlově v hospodářské zahradě zámku. V Krumlově, ale mimo historické centrum. Občas se objevují i návrhy, jak demolici a stavbu nového hlediště zaplatit.










---------------------------------- ---------------------------------------- ------



-------------------------- ---------------------------------------- --------------


-------------------- ---------------------------------------- --------------------


-------------- ---------------------------------------- --------------------------
28.07.2008 09:28:30
dnes:
Benátská noc: nejprve latexoví Lordi, pak disko Kim Wilde
velikost textu:26. července 2008 16:46, aktualizováno 27.7. 20:41
Britská zpěvačka Kim Wilde vrátila na festival Benátská noc atmosféru 80. let. Sedmačtyřicetiletá zpěvačka zahrála své hity z diskoték jako You Keep Me Hangin' On. Přestože tisícům diváků nabídla také rockovější písně, pobavila je spíše svými známějšími tanečními hity.




"Ahoj, Malá Skálo," pozdravila po první skladbě diváky Kim Wilde, která patřila v 80. letech mezi nejpopulárnější anglické zpěvačky a pohybovala se ve stejné lize jako její vrstevnice Madonna. Hned první singl Kids In America v roce 1981 se stal hitem a bodoval v americké i britské hitparádě.

I když byla typickou hvězdou anglického popového nebe osmdesátých let, koncertovala i s představiteli nové vlny, jako byli Duran Duran nebo Adam Ant. V průběhu koncertu na Malé Skále překvapila také převzatými písněmi, jako například I'll Stand By You, známé v podání kapely Pretenders.

Odpoledne dala řada návštěvníků kvůli velkému teplu před muzikou přednost koupání v nedaleké Jizeře. Program na čtyřech pódiích v odpoledních hodinách sledovalo zhruba o polovinu lidí méně než v pátek.

Úspěch u diváků sklidil například Michal Hrůza nebo skupina Mňága a Žďorp, která musela přidávat. Dvě písně navíc zahrál za velkých ovací publika také zpěvák Meky Žbirka, zaujala i formace Mig 21.

Zajímavý koncert předvedla skupina Synové výčepu, kde nedávno tragicky zesnulého Františka Sahulu nahradil Lou Fanánek Hagen. "Ještě neumím všechny texty, je to naše první vystoupení, tak si musím pomoct čtením z počítače," oznámil frontman Tří sester divákům.

Benátskou noc v neděli večer zakončí vystoupení české bigbítové legendy Olympic a úvalského souboru Medvěd 009.

. Festival Benátská noc
Patnáct let hudby v Malé Skále u Turnova

Festival v obci Malá Skála v Českém Ráji vznikl v roce 1993. Postupem doby nabízel stále více účinkujících. Zatímco v roce 1993 jich na jednom pódiu vystoupilo šest, jubilejní 15. ročník představil 115 kapel na čtyřech pódiích. Pořadatelé za dobu existence festivalu uspořádali více než 1 000 koncertů, ze zahraničních interpretů zde vystoupili například Anthrax, Die Happy s Martou Jandovou, The Gathering, Black Majesty, Suzi Quatro či Scorpions.



První den s latexovými maskoty
Koncert kapely Lordi byl vrcholem pátečního programu Benátské noci. Finská pětice, která se na veřejnosti neobjevuje bez masek a nalíčení, v Malé Skále předvedla očekávanou show, která pobavila tisíce posluchačů.

"Jsme zvyklí hrát spíše na metalových festivalech v Německu a Finsku než na akcích, kde jsou různé druhy hudby," uvedl před vystoupením člen kapely vystupující pod jménem Ox.

Zážitkem bylo už jen to sledovat jednotlivé členy kapely v jejich latexových převlecích, ve kterých přijeli již do zákulisí. Mr. Lordi, mimo jiné biomechanický muž, Kita v roli mimozemské bestie s hrůzostrašnými čelistmi, posedlá kouzelnice Awa, mumifikovaný starověký vrah Amen a pekelný býk Ox se ochotně nechali fotit, zúčastnili se autogramiády a poté pyrotechnickými efekty zahájili své zhruba hodinové vystoupení.

Kapela Lordi sice před dvěma lety uspěla ve finále spíše popové evropské hudební soutěže Eurovision Song Contest, jejich hudební projev je však rockově drsný a svou image připomínají figurky z hororového filmu.

Velké ovace sklidili také další vystupující, například karvinská kapela Doga, klavírista Jaroslav Uhlíř nebo metalová Törr. Pozornost věnovali diváci i menším scénám, kde se mimo jiné představili Professor Beatles revival nebo Clou. Očekávaný úspěch provázel i skupinu Divokej Bill, rušná byla také párty Evropy 2 v tanečním stanu.

Měla se také představit slovenská Peha, pro kterou by to bylo jedno z posledních vystoupení před odchodem zpěvačky Kataríny Knechtové na sólovou dráhu. Kapela však nakonec nepřijela, údajně proto, že bubeník musel k lékaři, protože má problémy po kousnutí klíštětem.

Festival poznamenalo tragické úmrtí bubeníka skupiny Chinaski Petra Grohmana, který zemřel po střetu svého motocyklu s osobním automobilem. Chinaski měli hrát v sobotu před Kim Wildeovou, ale skupina v reakci na úmrtí Grohmana zrušila do odvolání všechna vystoupení.

Na čtyřech pódiích se zde během tří dnů představilo více než 130 kapel a interpretů. Vedle hudebního programu pořadatelé připravili fotbalový zápas, v němž se soupeřem známých rockerů v čele s Alešem Brichtou stalo mužstvo složené z návštěvníků festivalu.

Loni třídenní akci, která patří mezi nejvýznamnější letní festivaly, navštívilo 16 tisíc lidí. Letos jich už první den podle pořadatelů bylo o několik stovek více. V centru obce, kde je omezen provoz, parkují stovky automobilů a na okolních plochách vyrostlo několik stanových městeček.

........................... ...................
28.07.2008 09:24:01
seznam cz:
Pavel Šrut: Za úplňku i na plném slunci
Pavel Šrut



Ono se čte, ne že ne. Čísly a grafy to dokazuje reprezentativní výzkum, v roce 2007 připravený Ústavem pro českou literaturu Akademie věd a Národní knihovnou. Kladné body u obou pohlaví získává román, který má tah, napětí a tajemství. Nemusí to být zrovna thriller, ta monotónní strava pro televizní otesánky. Zato víceméně tradiční kriminální zápletka vyprávěná netradičně se jen tak snadno neomrzí, což platí pro film i pro román.

27. 7. 2008 06:00
Neříkám tím nejspíš nic nového. Nové je jenom jméno, které mě k tomuhle úvodu přimělo. Rozhodně stojí za zapamatování: Antonio Muňoz Molina.

U nás se objevilo teď poprvé jako 10. svazek edice Transatlantika (nakladatelství Garamond), kterou řídí spolehlivým citem pro kvalitu autorskou i překladatelskou Anežka Charvátová.

Molinův román Za úplňku můžete klidně číst i v plném slunci. Buď hltavě jako detektivku, nebo pomalu s vychutnáním každé věty jako beletrii, tedy „krásné psaní“. Autor hned zkraje poruší konvenci detektivky a představí postupně jak detektiva, tak vraha i jeho oběť.

Víme kdo, jak i proč, a přece nás to ani v nejmenším neochudí o vzrušení z četby, i když vyprávění se odvíjí jaksi paradoxně zvolna v dlouhých souvětích – pro španělskou syntaxi typických a pro překladatele prubířských. (Tady třeba vyslovit uznání překladateli Vladimíru Medkovi.)

Drama i milostný román
U detektivky se nepatří prozrazovat děj, představím tedy jen hlavní herce toho krimi dramatu, z nichž každý prožívá i svůj osobní, psychologicky přesvědčivý životní příběh. Postarší inspektor, „uklizený“ před výhružkami baskických teroristů z Bilbaa do klidného španělského městečka, vyšetřuje sexuálně deviantní vraždu devítileté školačky.

Vrah je „ten, který chodí mezi námi“, nenápadný mladý prodavač ryb na místním tržišti, kde nakupuje i učitelka oběti, sedmatřicetiletá rozvedená žena, mezi níž a inspektorem vznikne vztah, který umožní číst tuhle knihu i jako milostný román, plný ostře nasvícených detailů, návratných motivů a jakoby filmařským střihem zastavovaného času.

Antonio Muňoz Molina, narozený 1956, je mnoha cenami ověnčeným žurnalistou a spisovatelem střední španělské generace. Už jeho prvotina Beatus Ille z roku 1986 měla kriminální zápletku a byla zfilmována, stejně jako román Beltenebros (Princ stínů).

K románu Za úplňku si napsal scénář sám (resp. spolu se svou ženou, rovněž spisovatelkou) nejen proto, že tak to chodí…, ale i proto, že kniha si svým filmovým viděním o to sama řekla.














..............................
28.07.2008 09:20:30
seznamcz:
Premiéra Obludária i Eva Urbanová
Inscenaci Marlowova Edvarda II. přiveze do Plzně Slovinské národní divadlo z Lublaně.
foto: Foto archiv festivalu Divadlo


Šest zahraničních souborů především z jižní Evropy a osmnáct českých scén v čele se třemi držiteli Cen Alfréda Radoka i Thálie se od 10. do 18. září představí na 16. mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni. Podle ředitele přehlídky Jana Buriana dostanou prostor klasické i alternativní projekty, které diváky zavedou kromě klasického jeviště i do stanu, na nádraží a do plzeňské vodárny.

28. 7. 2008 09:14
„Českou premiéru bude mít v Plzni Obludárium Divadla bratří Formanů, jež dá divákům nahlédnout do světa kabaretů, nočních podniků, cirkusů, filmových grotesek a starých komedií,“ řekl Burian na tiskové konferenci v Praze.

Obludárium mělo premiéru v listopadu ve Francii a Formani je momentálně předvádějí po Evropě. Na podzim je sehrají pětkrát v Třešti u Jihlavy a snad i na dalších místech. Na desetimiliónovém rozpočtu přímých nákladů festivalu Divadlo se podílejí město Plzeň spolu s krajem, ministerstvo kultury a také Visegrádský fond, který festivalu nedávno poprvé udělil cenu a 20 tisíc eur (téměř půl miliónu korun) se stalo vítaným příspěvkem na financování letošního ročníku.

Součástí festivalu bude letos nově přehlídka současného českého divadla Czech Theatre Showcase, kterou spolupořádá Institut umění – Divadelní ústav už od 7. do 9. září v Praze a zve na ni zahraniční ředitele divadel, dramaturgy festivalů i kritiky. Druhou část Showcase tvoří český program plzeňského festivalu.

Bude v něm i Havlovo Odcházení, na něž si festivaloví diváci „odskočí“ do Prahy, Janáčkova Její pastorkyňa hostitelské scény s Evou Urbanovou coby Kostelničkou, Hrdina západu pražského Činoherního klubu, Evžen Oněgin ostravského Divadla Petra Bezruče i Smrt Pavla I. s oceněným Erikem Pardusem v titulní roli.

Všechny inscenace budou simultánně tlumočeny do češtiny, respektive do angličtiny, či titulkovány. „České divadlo nabírá sebevědomí. Má dost inscenací, jimiž se může pochlubit. Je to kultura, která má i v evropském kontextu co ukázat,“ řekl Burian.

Ze zahraničních inscenací jistě upoutá pozornost Slovinské národní divadlo s tragédií Christophera Marlowa Edvard II., srbské divadlo Atelier 212 s debutem Dušana Spasojeviče Vymírání, palermský Sud Costa Occidentale s inscenací Můj život autorky a režisérky Emmy Danteové, Záhřebské divadlo mladých s inscenací Na druhou stranu, uváděnou často v zahraničí, či Divadlo Andreje Bagara z Nitry se slovenskou klasikou Statky zmätky.














28.07.2008 09:16:54
seznamcz:
Rok přerodu: Letní filmová škola zahájena
Český filmař a surrealista Jan Švankmajer uvedl v Galerii Slováckého muzea výstavu Salamandr věnovanou tvorbě jeho i jeho zesnulé manželky Evy Švankmajerové.



Slovácká metropole Uherského Hradiště hostí od pátku 25. července 34. ročník tradičního festivalu Letní filmové školy (LFŠ), jejíž hlavní tématem je letos film a magie. S nadsázkou by se dalo říct, že ještě k ústřednějším tématům patří letos vnitřní proměna přehlídky. Byť možná i ona sama byla dílem kouzel, čar a trocha woodoo.

27. 7. 2008 12:37 - UHERSKÉ HRADIŠTĚ
Filmovka byla očekávaná docela s napětím, neboť loni na podzim došlo ke známému rozkolu ve vedení akce a k odvolání dlouholetého ředitele Jiřího Králíka. Ještě na podzim nebylo jasné, jak to celé vlastně dopadne a jestli další ročník vznikne.

V rozhovorech mezi návštěvníky i místními obyvateli se proto nelze tomuhle tématu vyhnout, vždyť právě Králík v médiích představoval jakousi osobní značku LFŠ i hradišťského charismatického bojara, který se všemi bojoval, všechno věděl a o všem rozhodoval. A samotné hradišťské publikum? Zůstává zatím mlčky rozdělené, vyčkávající. Odhadem lze říct, že většina místních obyvatel stojí spíše na straně odvolaného šéfa, zatímco filmová či odborná veřejnost vítá s nadějemi změnu koncepce i další vize.

Vítězí nad chaosem
O víkendu se do Hradiště sjelo ke třem tisícům lidí, došlo dokonce k vyprodání krátkodobých akreditací, ale kupodivu hlavně zmizel z prostorů kolem kina Hvězda pověstný „králíkovský“ chaos dřívějších rozjezdů. V kině se nemůže sedět mimo sedačky na zemi, což patřilo k jednomu z refrénů minulých let. Z prvních dojmů se zdá, že vzniká o něco skromnější, ne tak charismatická, ale o to dramaturgicky promyšlenější, zasvěcenější přehlídka s řadou besed, jež zatím láká na méně diváckých taháků. Ale hlavně se koná! Uvidíme, jestli se jí svou otevřeností podaří usmířit i rozbouřenou filmově fandovskou scénu.

Sami organizátoři přiznávají, že překlenovací ročník vznikal ve velkých obtížích, pozdě a s obavami, jestli se podaří „potápějící se loď filmovky“, jak řekl předseda pořádající a zadlužené asociace AČFK Petr Korč, zachránit. „Vznikala na hranici mezi našimi sny a strachem, jak to dopadne,“ parafrázoval jeden z titulů programu Hranice snů a strachu umělecký ředitel LFŠ Pavel Bednařík.

Kina čeká rekonstrukce
Samotné slavnostní zahájení se neslo vedle velké trémy i v duchu mnoha poděkování hlavně z úst nového předsedy Asociace AČFK Petr Korč. Ten děkoval třem ministerstvům, které nad akcí převzalo záštitu, partnerům, institucím, ale nakonec i Hance, Lence, Jimmymu – a samozřejmě nejvíce za pomocnou ruku i radě zdejšího města. Právě radní poskytli (jednomyslně) velkorysou a téměř čtyř miliónovou půjčku na pokračování akce a to není všechno. Starosta Uherského Hradiště Libor Karásek před publikem poodhalil další plány města na udržení si tradiční letní akce. Prozradil například, že několik dnů po skončení LFŠ začne rekonstrukce kina Hvězda za 18 miliónů korun, obnovou projde i klub Mír a nakonec od 15. srpna nás čeká 20-miliónová rekonstrukce Klubu kultury.

Kdo myslí na diváka, myslí na peníze?
Letošní přechodný i magický ročník ozdobila hned o víkendu návštěva proslulého filmaře a surrealisty Jana Švankmajera, který si v pátek dovedl dvě hodiny povídat na své výstavě Salamandr v Galerii Slováckého muzea, až strhnul všechny okolo sedící či stojící k naprostému posvátnému tichu. Ve světě jeden z nejproslulejších českých mágů nejen toho filmového plátna se přiznával ke svým dětským paranoiám i inspiracím, stojícím u zrodu jeho tvorby. I jak vznikala v životním i uměleckém partnerstvím s jeho ženou Evou Švankmajerovou. „Autentické umění vychází zevnitř člověka, z jeho dětství, takže při tvorbě nemůžete myslet na diváka, jako se to děje v masové produkci. Kdo říká opak, myslí na sebe, totiž na peníze, které dostane,“ zopakoval v Hradišti Švankmajer.

„Moje filmy mají jednu výhodu, že nejsou konkrétní. Pracují se symbolem, analogií, asociací a neustále se proměňují. Jsou imaginativní a nejsou záznamem doby, takže se proměňují i jejich výklady v průběhu času. Všechny interpretace jsou správné,“ doplnil v Hradišti filmový mistr. Jeho přesvědčení pak dokumentovala vzpomínka z uvedení Otesánka v Izraeli. Po promítání filmu přišla za ním jedna paní, že je to film o Izraeli. Zaujala ji věta z filmu oné rodiny, která řeší, jestli se vystěhovat nebo se doma zabarikádovat. „V Izraeli stojíme před úplně stejnou situací,“ řekla tehdy.

Dvě podoby imaginace Jakubisko a Švankmajer
Švankmajer poté převzal – ač nerad – výroční cenu Asociace českých filmových klubů (AČFK): „Jsem proti udělování cen v umělecké činnosti. O nich rozhoduje nějaká většina a většina, jak známe z dějin umění, se vždy mýlí.


:. V čele delegace k filmu Bathory se v Uherském Hradišti objevil Juraj Jakubisko se svou družkou, producentkou a inspirátorkou Deánou Horváthovou-Jakubiskovou.
Těžko říct, jestli tím narážel na dalšího filmaře obřích pláten, který po něm přišel převzít další výroční cenu AČFK Juraje Jakubisko. Jeho film Bathory totiž právě válcuje slovenská i naše domácí kina a nebylo tedy divu, že vzbudil velký divácký zájem i v Hradišti. Na rozdíl od Švankmajerova černého humoru, groteskna i alchymie doteků, věcí či třeba jídla, jsou Jakubiskovy filmy podobné spíše karnevalům. Vycházejí z lidové kultury, bájí a pohádek, jimiž se snaží očarovat a unést samotné diváky.

Jakubisko se na pódiu lehce ohradil proti znevažování filmových cen, které jsou hlavně pro mladé. Zároveň prozradil, že na filmovku jezdil už před mnoha lety, kdy ještě většina z dnešních mladých lidí nebyla ani na světě. „Pamatuji si, jak jsem napjatě seděl v sále a doufal, že si někdo všimne mých filmů,“ zavzpomínal. Jakubisko přitom slíbil, že takovou cenu nebude brát jako popud k ukončení tvorby, ale naopak k dalšímu povzbuzení. Nakonec si myslí, že svůj nejlepší film ještě nenatočil.

28.07.2008 09:13:01
seznam cz:
Sam Karmann: Točím filmy o našich malých i velkých lžích
Sam Karmann o sobě říká, že je dalším entomologem francouzské filmové komedie jako byli François Truffaut nebo Claude Sautet.



Francouzský komediální herec Sam Karmann (55) hrál třicet let v řadě filmů, převážně komedií, jako například ve Městě strachu. V poslední době jej vídáme často i na režisérském křesle. Doma má už Oscara za nejlepší krátký film Omnibus z roku 1992, letos se v Karlových Varech osobně představil s komedií Skoro celá pravda.

27. 7. 2008 13:00
Váš film lze chápat jako ohlas francouzských společenských komedií s představiteli různých sociálních vrstev a s melodramatickou zápletkou. Mě osobně napadl Renoirův film Pravidla hry, kde také všichni před sebou hrají své hry, až najednou vypadnou z role a musejí být alespoň na chvíli opravdoví.
Je pro mě velkou ctí, že to srovnáváte s tak klasickým dílem Jeana Renoira, který patří mezi mé úplně nejoblíbenější filmy. Sám bych se rád počítal k linii Françoise Truffauta či Claudea Sauteta, kteří se dívali na svět a na lidský koloběh s určitým celistvým entomologickým zájmem.

Chápali všechny naše rozpory, lži, pravdy – kvůli nim jsem se zamiloval do filmu. Víte, co je na světě nejhorší? Že každý má nějaké své důvody, svou pravdu. To říkal Jean Renoir. Film Skoro celá pravda vychází z předlohy Američana Stephena McCauleyho. Jde tam o to, kdy před druhými hrajeme komedii a kdy jsme sami sebou. A co je vlastně lepší. Jestli lež nemůže být někdy milosrdnější než pravda, zatímco pravda dokáže šeredně ublížit...

Životopisec Vincent ve filmu pátrá po pravdě ohledně života fiktivní jazzové zpěvačky ze 60. let Pauliny Andertonové.
Ve skutečnosti jde ale o „pravdu“ všech ostatních, třeba nespokojené Anny vdané za Thomase, jenž projevuje naopak sympatie ke Caroline. Ta je druhou manželkou Marca, jenže se zase pokouší svést svou první ženu. Zápletka s Pauline Andertonovou posloužila jako záminka, abych rozehrál lidskou komedii našich vztahů, které dohromady tvoří skládačku těch nejobyčejnějších životů, našich lidských slabostí nebo sympatií. Postupně všichni odpadají, až zbudou pouze dva: Anna (Karin Viardová) a Vincent (André Dussolier).

Ocitnou se spolu na samotě, kde už si nemusí na nic hrát. Místo toho spolu prožijí krátký okamžik lásky, tedy lásky bez sexu vzhledem k tomu, že on je homosexuál a ona vdaná žena. Ale nakonec ať si divák představuje, co chce…





Co si myslíte o nevěře? Nevypadá to, že byste postavám dával nějaké domácí úkoly z morálky a věrnosti.
Nerad dávám lekce divákovi, raději nechávám na něm samotném, ať si udělá svůj názor. Tento film snad promlouvá o našich malých i velkých lžích, jimiž žijeme. Každý z nás se musí denně rozhodovat, co je pro něj velkou a co malou lží. Co bere jako pravdu a co jen přibližnou pravdu – a potom s tím musí umět žít. Je snadnější si na všechno najít odpověď, ale život bývá složitější. Nevěra je otázkou každého, nelze ji jednoznačně soudit. Pro někoho představuje obrovskou zradu, jiný se nad to dovede povznést.

Pikantním na vašem milostném mnohoúhelníku je fakt, že postava Andrého Dussoliera je homosexuál. Kdy začali být homosexuálové ve Francii tolerantněji přijímáni?
Domnívám se, že zásadní zlom nastal kolem roku 1968. Do té doby byli považováni málem za zločince, kolem toho se zcela mlčelo. Od konce 60. let začali získávat svobodu. Dnes lze říct, že si každý může svobodně vybrat.

Přišlo mi chytré obsazení filmu – zatímco Karin Viardová působí v hlavní ženské roli televizní producentky a nešťastné manželky až mužsky, André Dussolier se jako homosexuál chová dost, stereotypně řečeno, žensky. Jak obsazujete herce?
Dobré obsazení připomíná přesně ušitý kostým na tělo. Jak víte, sám pocházím z hereckého prostředí a řadu z nich znám stále velmi dobře, což je u této práce neocenitelnou výhodou. Rozumím jim, vím, co oni očekávají, jak přemýšlejí. Hned od začátku jsem chtěl točit s Karim Viardovou. André Dussoliera jsem si naopak vybral proto, abych měl v ansámblu zastoupeny všechny generace. A Brigitte Cattillonová nebo Julia Delarmeová byly ve filmu vynikající.

Co se změnilo ve francouzském herectví za 30 let, co se pohybujete u filmu?
Těžko říct, možná částečnou změnu přinesl nástup žen k filmu, ale také to, že se z mnoha herců nebo hereček stali filmaři. Mám na mysli třeba Josiane Balaskovou, Zabou Breitmanovou a další. Obávám se, že samotní filmoví režiséři bez herecké průpravy neumí dobře vést herce, protože neprošli skutečnou školou divadla. Takže není podle mého názoru divu, že ve filmech, které režírují sami herci, vidíte tak dobré herecké výkony.

Vy jste byl komediální herec, může člověka komedie bavit ještě i po třiceti letech?
Jsem nadšený, když mohu natáčet komedii. Mám rád všechny hry a legrácky herců, kteří se najednou chovají jako malé děti. Na druhou stranu natáčení filmu je natolik vážná věc, že už vám nezbývá ani humor a potřebná lehkost. Takže samotnému se mi moc nedaří hrát ve vlastních filmech, ale stále se rád vyřádím, když mě obsadí nějaký můj kolega…




















Přidání nového zápisu
TVÁ PŘEZDÍVKA:  TVŮJ E-MAIL:
TEXT ZÁPISU:



Opište kod:


  


Nejlepší chorálová skupina světa... GREGORIAN 2020 ...20th ANNIVERSARY WORLD TOUR.

REKLAMA
Copyright 2003 www.zpovednice.cz + www.spovednica.sk