ok, díky, vyzkouším

svateji: Tak v tom ti asi neporadím, aspoň nic konkrétního. Se šlachou asi nejlíp zajít k nějakému fyzioterapeutovi. Ve cvičení bereme tělo spíš jaksi celkově; on jeden problém může být způsobený různými příčinami, a to jednak na dálku nepoznáme, a jednak bych stejně nevěděl. Pokud můžeš, tak si nějakého dobrého zaplať; doktor ti sice předepíše, ale cvičení je potom dost omezené. A ti nejlepší dělají na soukromo.
Čakry - asi to samé. Je spousta cvičení s čakrama, ale těžko radit na dálku, a na blízko nakonec taky.
Podle mě je pro tu vyváženost dobrý Či-kung, není to tak úplně abstraktní a ty jemné struktury ovlivňuje dobře. Ale je to na dlouho, pár měsíců budeš pravděpodobně cvičit i při každodenním cvičení, než to začneš nějak pociťovat.
Kdyby tě lákalo takové jako meditační cvičení, kdy jen sedíš a cvičíš s dechem a představama, tak zajímavá jsou cvičení od číského učitele Mantak Chia. Pro začátek tu jeho první knihu, název bych musel najít... nebo je od něj dost i na internetu. Většinou v angličtině.
Nebo všelijaké prodýchávání čaker bys našel v knihách od Eduarda Tomáše, např. 108 meditací.
No a v létě chodit bosý, v přírodě. A snažit se tu zem procítit, ne jenom mechanicky, jako že seš její součástí.

Ahoj, měl bych na tebe dotaz jakožto na zkušeného jogína, Mám už od 12 let problém s šlachou v levém třísle. Vlastně ten problém přišel až kolem dvacítky, když jsem nabral tak na 112 kg. Teď mám cca 90. Makám na sobě, snažím se protahovat si nohy, ale stejně s tím mám problém. Mám špatně podsazenou pánev, a pajdám, chodím jak kašpar. Sice se to zlepšuje, ale pomalu.
Jedna známá která se zajimá o duchovno mi naznačila že by problém mohl být v kořenové čakře, nevím jestli čakry jsou tvoje parketa, moje rozhodně ne, ale mám otevřenou mysl.
Celkově mi řekla že mám prý velmi silně rozvinutou 6 a 7 čakru, a že od páté dolů je to skoro jako kdybych nebyl. Zaujalo mě to, tak jsem si o tom něco četl, a ty problémy které nezdravě fungující čakry způsobují opravdu sedí na moje životní trable a pocity. Citím se fakt na hovno... Snažím se na sobě pracovat, cvičím, občas dokonce medituju. Ale furt se cítím na hovno. Navíc mi nedávno jedna holka zlomila srdce, a to fakt bolelo. Chtěl bych se soustředit na to abych byl silnej a zdravej, ale prostě na ni a i na svoje ostatní problémy musím furt myslet. Občas se mi normálně daří vypnout, ale kolikrát ležím i 5 hodin v posteli a nemůžu přestat myslet na to jak je všechno na hovno. Jsem fakt případ. :D tak kdyby jsi mi k tomu měl co napsat, tak si prosím najdi čas. Zatím ahoj. Měj se dobře.

Aha, to já jsem myslela, že právě ve hvězdách to je líp... A nějaké období by nešlo? Když já jsem se dívala na Indian Matchmaking a tam byl astrolog a říkal jí, že přijde pod vládu jiné planety a otevře se okno pro lásku...

Podíváš se na horoskop, kdy přijde? Já nemám sílu dál čekat, přežívat bez něj... Proč mi tak ubližuje?

Není zač ! a já také děkuji za navrácený plamínek :D snad už tento profil mazat nebudu.

Ahoj, přeji krásný sváteční podvečer

Není zač. Na Facebooku má i svou skupinu, kde o tom s ním můžeš diskutovat. Teda, když má dobrý den, pač amatéry moc nebere

Děkuji. Moji důvěru máš taky, už dlouho.

Teta Dana: Tak děkuji za důvěru a za tvoje zážitky. Ono možná kromě té retraumatiace v tom je obojí - ten uložený zážitek se řeší, ale zároveň zraňuje... Psychoterpie je zvláštní řemeslo, myslím, že se nedá nějak opravdu "umět". Protože nikdo nemůže žít život za druhého člověka... Tak možná, že tvůj psychiatr je právě proto dobrý, že umí říct, že se cítí bezmocný. Ono je to asi lepší, než kdyby se cítil "mocný" a chtěl by všechno vědět a řídit.
Tak ti přeju, abys už měla klid a dobře se dařilo tobě i tvé holčičce.

Oprava: NEPOCIŤUJ povinnost odpovídat

Moc ti děkuji tedy za rozhřešení, kteréž už jsem si ve své zpovědi nepřečetla a za smajlíka.
Já už totiž zažila smrt babičky (byla jsem u její smrtelné postele), pomáhala jsem ji ošetřovat v pozdním stádiu demence (třeba mi nevadilo jí měnit pleny apod. a nijak se mi tím nezhnusila). A přestože jsem z její smrti cítila hluboký smutek, vůbec jsem se nesložila jako u té události ve zpovědi.
Já jsem si nikdy předtím o sobě nemyslela, že jsem takový labil. Naprosto jsem situaci nezvládla (jak je to pravidlo s ničím nemanipulovat a ihned volat policii a záchranku, tak nejen že telefonoval někdo z obyvatel baráku, kde jsem udělala virvál, ale ještě jsem se chytla dementní představy, že ta holka si že mě dělá blbou srandu, tak jsem na ni ječela, profackovala ji.
Ano, byla jsem zfetovaná, ale to mě neomlouvá, stejně jsem realitu pochopila už v prvních pár vteřinách, ale jakým primitivním způsobem jsem se jí snažila popřít - skutečně se za sebe stydím.
Ještě k tomu jsem hryzla do ruky policajta, který mě tahal zpět do toho bytu, ať se pořádně podívám, jak dopadnu taky (mohli mi vlastně napařit napadení veřejného činitele)
Ten smajl je asi nevhodný, ale vyrobila jsem tam skutečně kvalitní hysterák, přilákala množství obecenstva z řad obyvatel baráku. Prostě regres do stádia malého příšerně vyděšeného dítěte, taky jako malé dítě mě pak konejšila lékařka, co přijela konstatovat smrt (děkuji vám, dobrá ženo!)
Prostě už ve mně zůstal pocit zklamání že sebe samotné, co když se ocitnu v nějaké mezní situaci, selžu opět? A znovu tak ostudným způsobem?

Ano - retraumatizace je přesně to, co ke konci našich setkávání prováděla má psychoterapeutka-adiktožka. Zlobila se, že se neotevírám, že jen kloužeme po povrchu. Nakonec jsem z ní na skupinách cítila snahu mě před ostatními rozbrečet. Zbyla jsem tam snad jediná, co tímto způsobem neprojevila emoce. Byl to fakt už drsný souboj s jejími dost jedovatými zásahy citlivých míst, já jsem se urputně bránila, představovala jsem si ji v pyžamu nebo si vybavovala oblíbené vtipy. Hryzala si tvář zevnitř, abych
se odpoutala od vnímání jejích slov.
Vyhrála ona a byla na mě následující schůzky neuvěřitelně milá a podporující, ale už to naprosto nepomáhalo, skončila jsem s ambulantní léčbou.
Přesto k ní cítím velkou vděčnost, strašně mi pomohla především v období po definitivním vysazení Suboxonu.

Nechci být ale úplně bez léčby (mám už kvůli depresi dlouho svého psychiatra, staršího, milého pána. Je hodně empatický ke svým pacientům, mám i jeho soukromé mobilní číslo a pobídku kontaktovat ho klidně ve tři ráno v případě nějaké krize. Mám ho ráda a přirostl mi k srdci.
Jenže teď posledně mi přiznal, že závislosti vlastně nedělá a v mém případě cítí určitou bezmoc, bojí se poporodního depresivního propadu (čekám holčičku). To člověka vyloženě nabije optimismem!

Takže, jak jsem teď vlastně ve vakuu, rozhodla jsem se docházet na Anonymní narkomany, ale jejich formát mi moc nesedí. Upřímně, byla jsem z prvního setkání poněkud v šoku Ale dám tomu šanci, jo

Prosím, nepociťuji nějakou povinnost odpovídat, já jsem ti chtěla poděkovat a poněkud jsem se rozepsala
Krásný večer. Pá.

Ano, líbilo se mi, jak jsi vysvětloval té slečně - která je dost možná i fejk, ale přečtou si to i ostatní - práci a armádu (historky atp.). Zpětně takhle vzpomínám na všechny nejhoršího období mého života, protože je to tak absurdní, že se nedá nesmát. Navíc si matně vybavuju, že i v minulosti se mi nějaké tvoje názory líbily.

Od někoho mi přistál plamen a nějak nikdy nepoznám od koho, tak jsem porovnal obdržené/udělené a vzal to zkratkou Díky za odkaz

Pěkné blahopřeji. Trochu Tě podezírám z pokusu o racionalizaci přitažlivosti ;) ale takový výsledek, v kombinaci s Tvým "věděl jsem to od začátku", je určitě moc fajn. Mně se možná jednoho krásného dne také množina náhod zúží, ale do té doby chci mít v hlavě volné místo na ptákoviny.

Teta Dana: Vidíš, ani jsem si nevšiml, že nejsi registrovaná... jak vnímám tvoje jméno jako stálé na zpovednici.
Nic zvláštního jsem nepsal, spíš jsem měl chuť ti poslat takovej ten smalík se srdíčkem.
Ono to bylo i pro mě zajímavý. No, vlastně jsem možná napsal něco, jakože se smrtí se vyrovnáváme pořád, dokud žijem... I když si myslíme, že už ji máme úplně zmáknutou, tak vždycky znovu překvapí.
A taky, že vlastně v psychoterapii je věčný problém odžití x retraumatizace; když se sejdou dva psychoterapeuti, tak na to mají tři názory...

Zdravím, tygře, ty jsi mi psal v té smazané zpovědi? Přiznám se, že jsem si tvé rozhřešení nestihla přečíst. Bylo tam tuším nějak 7 reakcí, když jsem poprosila kaitena o smazání (nemohla jsem přijít na to, jak to udělat sama) a pak jsem si všimla, že počet reakcí vzrostl na 12, ale když jsem zpověď rozklikla, zjistila jsem, že kaiten reagoval bleskově

Jestli jsi mi tam psal, mohla bych tě poprosit aspoň o nějakou rekapitulaci, konkrétně tvá rozhřešení pokládám za cenná (ježíš, to zní strašně řiťolozecky ).

Promiň za to smazání, já sama nemám ráda, když sesmolím v potu tváře dlouhý text (co slovo to perla) a autor zpověď mezitím zruší.
Já to musela smazat, pořád se mi vracela ta atmosféra a vzpomínka, jak i přes ten příkrov drog si začínám uvědomovat, že si ze mě nedělá pitomou srandu, že tam jen neodpadla v hlubokém spánku že to není jen hnusný sen, téhle varianty jsem se chvíli zoufale držela, NE - je to pos.. realita. Když mi to kaiten smazal, trochu to pomohlo

Díky za odpověď tygře.
Vím o tobě, že jsi milovník meditace, pokud to tak lze říct, můžeš se se mnou podělit o tom, jaké zážitky a prožitky ti dává a v čem vidíš její hlavní přínos pro svůj život?
Jinak podle mě po smrti nic není, jsme koneční, akorát si to člověk ve své nabubřelosti a aroganci nechce připustit. Vždyť jsme jen taková lepší zvířátka.
Mimochodem, znáš knihu Better never have to been od Davida Benatara? Vyšla i v českém překladu, tak na to mrkni. Dle mě je to hodně zajímavé a důležité téma, ač sám autor ví, že se to, čeho chce docílit, nestane.

Děkuji, vím o tom, sleduju to na fb .

Dík za nabídku. Já tu knihu mám doma někde taky, mezi množstvím dalších knih. Dřív nebo později se k ní určitě propracuju.