Samotááářko,

nenapsal jsem nic špatného, ani to co by nemělo být tolerováno.
Je to, co si myslím, že je pravda.
Nerozumím, co píšeš.

Positive plus: Omlouvám se, pokud se tě nyní dotknu, ale možná dobré takové upozornění. Pokud jde o tvá náboženská zažitá slovní spojení a sousloví jako "Je třeba prosit Otce Nebeského a to ve jménu Jeho Syna Pána Ježíše Krista." atd, tak by možná bylo vhodné to trochu omezit. Svým způsobem jsem věřící člověk, ale při způsobu takového vyjadřování to už i na mne začíná působit fanaticky. A je mi jasné, že to tak nejspíš nemyslíš. Ale lidi to provokuje a ve tvém posledním příspěvku to tak začíná působit i na mne a to jsem v tomto velmi tolerantní člověk. Možná tu pak budeš fungovat pohodověji. A věřím tomu, že by zrovna toto ON pochopil.

Samotááářko,

tak to je hezké, jestli kvůli Tobě někdo něco pochopil a naučil se.
Vesmír je jenom něco, co bylo stvořeno a nemá to samo o sobě inteligenci.
Takže jestli se modlíš k vesmíru, tak to jako do dubu.
Je třeba prosit Otce Nebeského a to ve jménu Jeho Syna Pána Ježíše Krista.
Ani to však nemusí být vyslyšeno, pokud třeba má člověk nějaké nevyznané hříchy a neučinil z nich změnu smyšlení.
Je zapotřebí být v souladu s Ježíšem Kristem, naplněn Duchem Svatým a pak o co člověk požádá, to je mu dáno.

Positive plus: Já ne. Byla jsem nástrojem k tomu, aby někdo něco zdá se pochopil a naučil se. Asi bych za to měla být vděčná, ale nejsem. A současná situace je taková, že změnu a nápravu by v tom mohla zajistit snad už jen opravdu vyšší síla. Ale nezdá se, že by v tom byl nějaký zájem pomoci. A to se za to dlouhodobě modlím. Kdybych v tom něco mohla udělat, tak udělám. Ale veškerá má snaha se rovná nule ve výsledku. Takže teď už může opravdu jen někdo shora. Takže se ve mě mísí pravidelně vztek a smutek s opakovanými pokusy, které ovšem také nikam nevedou. A už ztrácím naději, že to nějakým snad jakýmkoliv způsobem půjde. Odmítám v duchu připustit jakoukoliv oběť za to. Přeci jen by měl být vesmír nekonečně štědrý ne? Tak proč pořád něco obětovat? Ale nic... Nula. Po pravdě nevím, proč mi v tom nechce pomoci.

Samotááářko,

neříkám, že vždy Bůh to umožní. Někdy je totiž lepší pro člověka, když Bůh milostivě nevyhoví.
Sám jsem za to rád.

JesseClark: Odborná pomoc chce hlavně zaplatit. Ale jo, jedno sezení bude za měsíc a půl a pak to je ve hvězdách. Přeci jen jsou teď odborní pomocníci zahlcení "depresemi" kvůli neupraveným vláskům, nehtíčkům, nemožnosti kroutit se u tyče při pole dance a nemožnosti kvákat a chlastat v hospodě a podobně.

Positive plus: No s tím umožňováním mi to zrovna takové nepřipadá.

Samotááářko,

ten Boží plán je vždycky nejlepší. K tomu je člověk předurčen, takže mu to vyhovuje, baví ho to a naplňuje ho to.
Když člověk chce něco jiného, tak zdá se mi, že Bůh to obvykle umožní, aby člověk viděl, že to není to pravé.
Takže ideální stav, když Bůh i člověk považují za nejlepší stejné pokračování.
K tomu je zapotřebí znát Boha.

Nepsal jsem, abys někoho zabíjela, jestli teda jsi to tak pochopila, tak pardon.

A zkoušela jsi odbornou pomoc?

Přečti si to znova.

JesseClark: Blázníš? Nikoho zabíjet nebudu. Ale asi raději to téma nechme být.

Tak naštěstí jsou i možnosti, kde se vyřádit bez toho, abys někoho zabila. Což si myslím, že je docela fajn, ale zase chápu, jestli máš námahovou práci, tak se ti něco dalšího chtít dělat nebude. Ta zátěž z práce tomu taky neprospívá.

JesseClark: Mám relativně fyzicky náročnou práci. To docela zabírá. Ale krom toho... Ne, vlastně ne. A emočně to už vůbec ne. Ale máš pravdu. Poslední dobou je na mne hodně lidí velmi hodných, až překvapivě. I tak to divně nefunguje. I když je na mě snad každej jak z medu, tak to nepomáhá. Jak říkám... Dostala jsem se na jistou hranici. Tak trochu doufám, že u mě zabere ta chemie. A pokud ne... Tak nevím. Možná mi pak už zbude jen to poslední. Ale k tomu je nutno "vykopat dva hroby". Ale je možné, že k tomu také dojde.

Potřebuješ se vybít, máš to v sobě hrozně moc nahromaděné a nemůžeš se ani kvůli tomu pohnout, i když bys moc chtěla. Člověk, co si něco takového zažije, jako ponížení od společnosti, nemůže hned čekat, že dostane nabídku, která se neodmítá a tím se mu změní život. Nezmění, věř mi. Naopak má blíž k selhání než kdy jindy. Vezmi si, že potkáš kluka, který je hrozně moc fajn, ale tvoje pochybnosti a zážitky z dob minulých ten vztah zničí hned na začátku, než se cokoliv může rozběhnout.

Bohužel jak tak tuším, tak ty vůbec nemáš aktivitu, díky které by ses vybila, že? Jakože energeticky, emočně vyplavila a tak dále. Nebo máš?

Positive plus: Ano, nejspíš má s každým nějaký ten plán. Otázka ovšem zní jaký? A další neméně důležitá otázka zní: A opravdu toho všeho nemůže být součást splnění alespoň části toho, co si přeji? Zatím se zdá, že si ty dvě otázky z nějakého důvodu odporují. Ale možná na to časem přijdu alespoň proč.

JesseClark: Zajímavé pořadí. Ale možná máš pravdu. Já už schytala tolik ran, že je jistě naprosto evidentní, že už prostě další snést nepůjde. Dostala jsem se na jistou hranici. Co je za ní, tak to sama opravdu nevím. Ale už toho bylo příliš. Po poslední ráně, ale hlavně po jedné opravdu velmi velké před ní, tak už jsem tak rozbitá, že by za to někdo měl už nést zodpovědnost. Tohle se nedělá. Toto už opravdu ne. A tím se dostávám k odpovědi na tvou konečnou otázku posledního příspěvku. Ano, přemýšlím. Když už se vše jeví jako naprosto ztracené, tak o tom přemýšlím a velmi důkladně. Vím i přesně kde a jak. Byla by to dokonalá rána naráz opravdu mnoha lidem a to taková, že by všichni brečeli, jak tolikrát dohnali oni mne. Ale jsou to jen myšlenky. Od těch je k činům hodně daleko, tak se nemusíš obávat, že bych provedla nějakou pitomost. Ale ano, přemýšlím. Proč?

"Mě okolní lidi dávají neustále najevo hlavně to, že jsem bezcenná, nevítaná, hodná zavržení a především naprosto k ničemu."

Já vím. Je to jako kdybys byla vřed této společnosti. Vím, že se ti potvrzuje nonverbálním chováním druhých, že nejsi vítaná, že je s tebou otrava mluvit, nebo ti to dokonce někdy řeknou do očí cizí lidi na ulici tak, jak se to stalo mně. Soucítím s tebou tu nespravedlnost, kterou vidíš. To co projde jinému, tobě neprojde a ještě seš diskvalifikována.

Máš mnoho nedostatků (nikoliv chyb), ale zároveň máš nevyvinuté talenty, vybroušené schopnosti a techniky myšlení.
Seš opravdu hodně dole. Ty potřebuješ nejdříve uvěřit v život, pak v sebe, pak v lidi, pak ve společnost...

Přemýšlela jsi někdy, že bys ses někdy někomu pomstila za příkoří, které ti dělal?

Samotááářko,

to je zajímavé, co píšeš. Nejdříve jsem také uvěřil logikou, že Bůh existuje, ale až po několika letech se mi dal Bůh poznat více a znovuzrodil jsem se. Před tím jsem si musel nabít ústa, uvidět, že jdu špatnou cestou a slíbit, že budu žít podle Boha.
Poslání nějaké máš. Bůh má s každým nějaký plán.

JesseClark: Mě okolní lidi dávají neustále najevo hlavně to, že jsem bezcenná, nevítaná, hodná zavržení a především naprosto k ničemu. A neustále, znovu a zase. Kdežto jiné vynáší do nebe, poskytují jim animální podporu, mají dokonce i protekci a nebo i někdy doslova psa obranáře za zády. Co já bych za takového obranáře dala, mě nikdy nikdo protekci neposkytl a už vůbec jsem nebyla vynášena do nebe a vychvalovaná pro svou neopakovatelnost jako jisté včelí královničky. Já pořád musím neustále razit cestu sama, mě to nikdo neusnadní. A už vůbec mi nikdo nekryje záda. Na to holt nejsem dost echt. Asi většina lidí prohlásí, že tím, že vše zvládám sama, tak jsem lepší, ale není to tak. Nemám v tom na vybranou. Moci si vybrat, tak beru psa obranáře za zády, protekci nad hlavou a bandu kývačů a lichotičů, co mne neustále ujišťují o mé genialitě. A to, že cosi takového je pro mne nedosažitelné mne poslední dobou doslova (omlouvám se za tak explicitní slovo) se.e.

Ne, nemám alergii a ani astma. Jsem postižena pouze strukturou svého mozku, nepatrně jinou strukturou hormonálního fungování a především malou amygdalou. Ale možná mám náběh na epilepsii. Proč?

Já myslel žít normálně, jako aby ses tak cítila ty nezávisle na druhých.

Dlouze přemýšlíš a nic z toho. To je ten problém, který jsem se snažil nastínit. Není divu, že pak se myšlenky recyklují a není z nich žádný výstup.

Soucítím s tebou. Popsala jsi přesně co jsem měl já. Já to měl jako mlhu. Jako mlhu v hlavě. Vím, že psaním si nic nezměníme, musíš si to prožít a procítit.
Všechno člověk pochopí a dá zapravdu až si sám prožije to co se mu snaží okolí poradit.

Zeptám se. Netrpíš alergií, astmatem?

Positive plus: Bohužel se na sebe neumím dívat z pohledu věčnosti. Je mi jasné, že z takového nadhledu by pestrobarevný koberec lidstva dával smysl, ale co taková jedna malá nitka, co ta o tom může vědět. Nemysli si. Já v Boha věřím, respektive o něm vím. Jedna z jistého intuitivního a nepopsatelného hlediska, navíc mám i jisté zkušenosti, které ovšem nikomu vyprávět nebudu, protože už takto působím mnohdy šílená. A ani já sama tomu většinu času nevěřím. Krom toho je existence Boha jedinou logickou odpovědí na mnoho otázek, které bez jeho existence nemají žádné další pokračování do dalších. A pokud jedna otázka nevede k druhé a pak dál, tak znamená, že nebylo něco pochopeno. Ale to by bylo na delší rozpravu.

Jen by mne občas zajímalo co tím vším kolem mne sleduje. Já vím, že se to nikdy nedozvím. Ale z nějakého důvodu mne tu chce. A jak to vím? Třeba tak, že mi za poslední dva roky několikrát naprosto neznámý člověk zachránil život a navíc se stalo něco, z čeho byli ostatní tam přítomní naprosto v šoku. Ale to si znovu také nechám pro sebe. Jednoduše... Asi tu mám něco udělat. Nevím co, nevím kdy, nevím proč... A je to hezké, že mám asi svůj účel. Ale krom toho účelu co? Nic. To je holt asi v mých osamocených a naprosto neschopných rukách. Ale kdo ví... Třeba jednou po téhle návštěvě ve světě hmoty budu na vše koukat jinak a bude mi to jedno. Dnes mi to ovšem jedno není. A ani jedno být nemůže.

JesseClark: Žít normálně. Jenže co je to normálně? Kdo určil onu normu, která by měla být měřítkem uplatinitelnosti osobnosti v tomto světě? Určuje to množství interakcí, které v rámci trvání v čase a prostoru vzniká. Čím více interakcí, o to hodnotnější člověk pro společnost, o to větší okruh lidí kolem něj. A schopnost interakce je v této dimenzi prostě určující. Kdo je špatně vybaven pro interakci, tak jednoduše je méně a proč? Protože prostě interakce je určujícím faktorem.

Mě by nevadilo být introvertem a mít těch interakcí méně, ale také by to chtělo nějaké pořádné interakce. Je zajímavé, že velmi dlouho přemýšlím, jak bych jedním slovem či souslovím definovala svoje fungování. Ale tys to vystihl naprosto přesně. Funguji na autopilota. Ale co také jiného? Nač držet kormidlo svého života, když je po potopě světa a vlastně je jedno, kam bude loď plout. Občas nějaký ten vítr, nějaké ty vlny, nějaké problémy a nebo řešení. Ale v kostce pevnina neexistuje a neexistuje ani přístav, kam by se dalo doplout. Tak proč nenechat kormidlo, ať se otáčí, kam se mu chce, a nechopit se jej jen v době, kdy je to nezbytné? Stejně to nemá smysl držet směr. Ten směr totiž neexistuje.

V každém případě děkuji za zajímavou myšlenku. Ale bez cíle či spíš cílového přístavu je jednoduše naprosto patetické snažit se kormidlovat. Zvlášť pokud nejsou nějaké extra vlny a nebo vítr. Možná i nějaká ta bouře. Ale krom toho? Nic. Jen širá voda kam se člověk podívá, která nekončí. Zhruba tak bych to popsala.