Fuj, dneska mám hodně hnusný den. Začalo to pátkem, přišel jsem ze školy a celý den jsem dělal otázky až do noci. Byl jsem úplně zničený, nemohl jsem usnout. A dneska jsem se bohužel zase probudil. Ráno to ještě nevypadalo tak špatně, byl jsem jenom unavený, ale potom přišly brutální deprese, ani nevím proč, nevím co jsem udělal špatně, možná jim přišlo že jsem až moc veselý a že by s tím měli něco udělat. Nevím.
A tak jsem celý dnešní den proležel na posteli, nemohl jsem usnout ale nemohl jsem být ani vzhůru, nemohl jsem udělat cokoliv, neudělal jsem tolik věcí do školy které jsem udělat měl.
Jenom jsem ležel a zmítal se uprostřed těch strašných pocitů, které když se napíšou zní tak banálně. Smutek, zlost, pocity beznaděje a bezmoci, vědomí že už se ty hezké věci nikdy nevrátí. Všechny shořely, do poslední, a i kdyby se náhodou mohly vrátit je mi to k ničemu, protože i já jsem už shořel.
Vrátilo se mi dneska tolik vzpomínek, vzpomínek na místa které jsem miloval a které už nikdy neuvidím, vzpomínky na zážitky které jsem prožil, vzpomínky na mého kocoura, a na druhého mrtvého, vzpomínky na psa kterého jsem miloval a ztratil, vzpomínky na všechno co jsem tam prožil, na všechno co jsem tam udělal, postavil, opravil, pokazil, vylepšil, zkrásněl, předělal, upravil. Já chci domů, prosím.
Nedá se to vydržet, tolik smutku najednou. Chci být zpátky na své zahradě, válet se tam v trávě, chci zpátky svého kocoura, chci spát na svojí posteli a vařit ve svojí kuchyni a starat se o ten můj polorozpadlý barák. Znova jít na všechny ty místa které tam tak miluju, už se stejně všechny za tu dobu změnily ale co na tom. Chci znovu skutečně žít a ne tady pomalu umírat v duševních bolestech.
Proč neexistuje nějaké tlačítko které by se zmáčklo a člověk by umřel, bezbolestně, okamžitě. Představuju si takové tlačítko, dneska jsem ho viděl celý den na stěně, zkoušel ho mačkat ale nefungovalo, pochopitelně. No, vlastně pistole má takové tlačítko, i brokovnice ho má (a ještě lepší) ale prostě nic takového u sebe nemám.
A teď už jenom tak sedím u zpovědnice v takovém tom postdepresivním stavu kdy je oproti vám zombie inteligentní a bystrý, přitažlivý člověk protože jsem celý den proležel a nechce se mi spát, ale nechce se mi dělat ani cokoliv jiného. Ani ta hudba už mě nebaví.
A zítra bude zase zítřek a potom další a další a všechny ty zítřky mě ničí.
Díky za přečtení. |
19 
25 