(toto skutečně není dlouhý text a kdo má opačný pocit, toho odkazuju na vzkaz č. 61397)
Zdravím ty, co mě znají, i ty druhé...zkrátka všechny.
Tak. Moje myšlenkový pochody udělaly pořádný kus práce. To, k čemu jsem se dopracoval, je něco, řekněme, nejpozitivnějšího v mém celém dosavadním životě, a to vzhledem k jakékoli jiné události.
Došel jsem k tomu, že jsem se smířil (věc nedávno ještě naprosto nemyslitelná) se stavem světa, s tím, že to všechno prostě je tak, jak to je. Částečně jsem se i smířil se stavem společnosti, kde žiju, a částečně i sám se sebou, s tím, že nejsem takový, jakým bych chtěl být (jenže to by byly dost vysoké nároky na kohokoli).
Zkrátka přestávám (přehnaně) řešit ty nejdůležitější (tj. celosvětové) problémy, nebudu je ve své mysli neustále omílat, řešit a trápit se jimi. Smířil jsem se s tím vším, nebudu na sebe brát odpovědnost za celý svět, z čehož plyne, že už nemám důvod uvažovat o (předčasném) ukončení svého života. A snad i kvůli tomu nebudou na mě chodit deprese, ale to už je v celku vedlejší.
Došlo k podstatné změně mě samotného, z melancholika, na flegmatika. Rozdíl je v tom, jak si lze povšimnout na Eysenckově modelu osbnosti, že melancholik (a cholerik) je labilní temperament, kdežto flegmatik (a sangvinik) stabilní. Podle mě to prakticky vypadá takto. Na negativní vlivy melancholik reaguje tak, že si řekne „to je strašné“ a protože je pasivní temperament, tak s tím nic nedělá. Ale trápí se tím - proto je, myslím, labilní. Flegmatik s tím také nic neudělá, ale negativní vlivy zareaguje větou „mě je to jedno“. Což znamená „beru na vědomí“ - ale netrápím se tím - proto stabilní. (Dodatek: apatik řekne „no a“, což je stejná reakce jako u flegmatika, ale obdrženou informaci vlastně vůbec nezaznamená, neudělá na něj žádný dojem, zapomene ji. Respektive vůbec nezareaguje.)
Všechno mi teď připadá takový, jak to říct, nový. Jiný, když né lepší, tak né horší.
Například večery. Každý večer se postupně moje nálada horšila a horšila (a stejně tak i moje podrážděnost či smutek), spánek byl sladkým vysvobozením z celodenních útrap. Je to neuvěřitelné, ale už se večer cítím v pohodě.
Další vhodný příklad jsou počítačové hry (jo, hraju, a kdo říká že ne, tak nemá počítač, nebo nepatří k běžným uživatelům PC). Nevěřil bych, že se dá hrát i pro potěšení ze hry a ne pouze pro uvolnění se a odpočinek.
Sebevražda sice i nadále pro mě zůstává tím nejsvobodnějším rozhodnutím, které může člověk udělat, a v kterém by mu neměl nikdo násilně bránit, jen není prostě, co se mě týče, taková nutná, abych ji páchal.
Beru si svoje zkušenosti a závěry z mých 5,5 let přežívání (depresí a pokusů o sebevraždu) i do svého nového stavu. Jestli to není žití, tak přežívání už rozhodně ne, jestli je to nějakej neutrální stav mezi, tak tím líp, to mi vůbec nevadí. Rozhodně ale mám blíž ke stavu „žití“ než ke stavu „přežívání“, po 5,5 letech duševního strádání je to úžasná změna (k lepšímu).
To je asi tak vše, co jsem chtěl vyjádřit, sice to není klasická zpověď = trápení, ale i tak si myslím, že to sem tak nějak patří a je hodno toho, aby to bylo oznámeno.
A připomeňte mi, že je na čase změnit smajlíka v profilu. |