Oproti dílům minulým jsem usoudil, že se nebudu označovat jako "Lukáš" ale jako "Luboš". Beztak to tady téměř nikdo nečte :) a pro těch pár vyvolených, hezké čtení!
Noc byla přímo tragická, Osby pln vzteku z nepochopení a hněvu na všechny a všechno, nespí..
Jen tak pozoruje hvězdy.. Maně vzpomíná na svá hříběcí léta, matka mu říkávala, že každé z těch světélek, jsou slavní koně jež odešli na věčnost.. Díky slávě jejich činů, svítí předaleko...
Prostě musí být slavný, musí dosáhnout uznání aby stanul vedle ostatních slavných světélek.
Melancholie téměř sklíčila našeho hrdinu na dno podstaty koňské duše..
Ráno více mrtvý než živý se Osby pomalu sune, nezbývá mu mnoho sil. Mnoho nocí nespal, dokonce i hříbata ustrnou hrůzou při pohledu na koňskou trosku, pomalu tlapkající vstříc výběhu..
Téměř si ani nevšiml, že Johanka byla přesunuta do výběhu se všemi ostatními. Po očku jej sledovala. Ani vlastně nevím, co jí problesklo hlavou.. Šla za Osbym, v horní třetině výběhu se jejich oči setkaly. Náš hrdina vážně neměl náladu ani sílu na dohadování natož obvyklé provokace pro "nováčky" v koňském výběhu. Jen tak netečně koukal, ani neokusil trávy, načež Johanka prořehtala ticho s cituplným:
"Co se Ti stalo?"
Osby jen pozvedl zrak a lehce naklonil hlavu, ve snaze skrýt splín.
"Jsem opuštěný a sám, majitelka nebyla spokojena s mojí prací pod sedlem.. Prostě už mě nechodí trénovat, jak se mám proboha stát slavným, jak mám zvítězit, vždyť si mě nikdo nevšímá?"
Johanka chvíli přemýšlela, emoce jí též cloumaly, v záchvěvu koňské empatie prohlásila:
"Majitelka jistě přijde, jistě bude pokračovat ve Tvém tréningu, zaslechla jsem, že chytila koňskou bronchytýdu a že nejezdí, aby na nás nepřenesla kašel.."
Osbymu jako kdyby vlili do žil novou krev, okamžítě zastříhal ušima, zničehonic jako blesk z jasného nebe se před ním objevila naděje, měl dokonce pocit, že vidí za jasného dne zářit hvězdy... Jistě znamení.
"Děkuji čokoládová princezno"
Byl bych Vám i přísahal, že Johance zrudl čumák. Pochybuji, že za to může prašnost výběhu...
Sotva se schylovalo k večeru, koně byli na cestě do svých boxů, Osby se vzepjal a zvolal
"Ahooj Johankooo"
Luboš stojící opodál si brumlá pod fousy:
"Inu Osby, za chvíli z Tebe bude hřebec jako řemen."
Večeře byla opravdu ubohá, jen tři druhy pečiva a nějaký oves. Ale Osby nevnímal, jako ve snách, uzavřen ve vlastním světě, představě slávy a odvahy ..... a vítězství, toho předeším.
Dalšího dne, slunce vylétlo brzy, hladilo koně po zádech a prosvětlovalo prostor mezi boxy. Když tu náhle dveře se rozlétly, div se nerozpadly a tam stojí.... majitelka.
Osby okamžitě poznávajíc siluetu řehtá nadšením, štěstí z něj jen prýští.
Nedlouho poté majitelka začíná rozhýbávat Osbyho, stěží se drží. Užuž se chce rozběhnout, už už by chtěl cválat a překrokovat. Majitelka však nepochopitelně jeho nadšení brzdí.
Po dobré půl hodině plahočení konečně Osby dostává pobídku ke sportovnímu cvalu....
Vyletí jako náboj z pistole, majitelka jej umně otáčí přes nohu, tu se však ozve hrozná rána:
Osby zjišťuje, že jeho záda jsou najednou lehká... Co se asi mohlo stát? Zpomalí, otočí se a vidí majitelku značně nedůstojně zabořenou do prachu jízdárny, skoro to vypadá jako by pojídala písek... Osby si sarkasticky odfrkne:
"To máš za to, že jsi semnou týden nejezdila!!!!!" |
24 