Nikdo tohle nemusí číst, je to tu pouze proto, abych si nějakým způsobem postěžovala a vypovídala.
Ve čtrnácti letech jsem začala chodit s ním. Ejhle, z pubertálního vztahu se stal vztah opradový, jsme spolu kolem 2,5 roku. Je to všelijaké. Od té doby se mezi námi stalo hodně dobrého, hodně zlého. Vždy sme měli sílu nato, říct si jdeme dál. Nás nic neporazí.
Na jednu stranu, je to pro mě člověk, bez kterého si nedovedu představit žít. Cítím k němu závislost, potřebu ho vidět. Těším se na něj kdykoli můžu. Dokážu si sním představit následující život. Je hodnej, umí být milej, romantickej. Já jsem beznadějná romantička, mazlící se, obyčejná.
Na jednu stranu je náš vztah takovej povadlej, spíše já to tak cítím. Láska tam určitě pořád někde je. Ale někde uvnitř spí, a z jeho strany chybí věci typu: hezký slova, nějaký to pohlazení, nebo miluji tě? .. Občas si pouze připadám jako jen holka na sex. Ale za to si můžu sama.
Máme společnej koníček, dokážeme se celý den válet v posteli, nebo se jít koupat. Cokoli. Po delší době se však nesneseme. ( 3 dny )
Tohle všechno je podle mě asi způsobeno tím, že jsme spolu dlouho, a od docela nízkého věku (on je o 2 roky starší).
Nejvíce mě zžírají moje stavy žárlivosti, nedokážu se vyrovnat s pornem, skoro ani s kamarádkou, ničím. Možná taková prostě sem. To nevim, je to můj první vážnej vztah. Neunesu porno, pro něj je to normální a běžná věc.
Pořád mě něco svírá a říká mi, ať jdu řešit nějakej problém, kterej mezi námi je. Jenže já nevím co to je. Vždy když se na něj koukám, tak si říkám : Všechno je v pohodě, co blbneš, je to tvůj dokonalej přítel. Když ležím sama v posteli a přemýšlím : Nebylo by lepší být kamarádi? Nevím proč se to děje.
Je to pro mě nejdůležitější člověk na světě. Mám ho radší více než sebe, víc než cokoli jiného na světě. Možná řeším hlouposti, Možná se vám to taky někdy stalo, možná se v tom trápení utopím. Achjo.
|
17 
25 
