Boris Ignaťjevič osaměl.
Seděl v prostorné kavárně v jedné z výstavních moskevských čtvrtí a kochal se pohledem ven, na ulici, kde proudily davy dopoledních chodců-uspěchaní pracující, líní opilí bezdomovci, odpočaté maminky s kočárky, vyčerpaní studenti i zaneprázdnění manažeři.to vše se tu slévalo v jeden různobarevný, avšak aspoň dočasně jednolitý potok, kde se každý individualista stával součástí anonymní masy.
Bylo zajímavé pozorovat tempo lidského úsilí, dívat se na tváře těch, co jsou až příliš zaujati svými pozemskými starostmi,než aby hleděli výš, na příčiny toho všeho. Na Jiné.
Muž, kterého se ruch bulváru týkal jen díky naleštěné okenní tabuli, se chmurně pousmál. Nikdo z těch „tam venku“ nemá o koexistenci Jiných samozřejmě ani potuchy, stejně jako loutka netuší, jaká že to mocná síla tahá za její provázky. A přitom právě lidé, obyčejní pěšci, jsou to nejdůležitější, co svět má. Lidé, nikoli Jiní.
„Jiní slouží lidem, nikoli naopak,“ pomyslel si Boris, když koutkem oka stačil zahlédnout mladého kapsáře, jak hbitě vytáhl před ním kulhající starší dámě z kabelky peněženku. Zlo si vybralo další z počinů, teď je na řadě Dobro.
Vše je koloběh, jenž se neustále střídá, mince, její rub i líc, křivka oscilující kolem křehké hranice Rovnováhy. Dříve kmitala ve vysoké frekvenci, ale nyní se odchyluje ve stále větších sinusoidách. Nahoru dolů, dolů a nahoru…až se jednoho dne odtrhne úplně a dá vzniknout nové formě bytí.
Věděl, že ta chvíle není daleko. K Velké válce se schyluje už hezkých pár let, možná staletí. Ale co to je proti věčnosti? Proti dynamickým miléniím, jež se odehrávaly před jeho očima jako nekonečný kabaret?Nic víc než malicherný okamžik. Všechno, kromě jeho samotného, bylo a je pomíjivé, všechno, co kdy vytvořili lidé i to, co jim bylo dáno darem nebo prokletím, abstrakta či konkréta, věci či stavy, vše je hračkou přítomnosti, nanejvýš blízkého budoucna.
I láska? Při téhle myšlence se zachvěl, neboť asociace s ní se vázala k události pro něj až příliš čerstvé. Dnešní noc. Krásnější než mnoho milionů nocí před ní. Noc s Liou. Ale proč? Proč najednou ztratil rozum, když to je jediné, na co ve své nesmrtelnosti vždy spoléhal? Vzala mu Lia, zatím nezkušená, ale bezpochyby velmi mocná čarodějka poslední záchvěv schopností ovládat své emoce?
Jistě, líbila se mu, vždyť byla moc krásná. Zrzavá žena s mladým vzezřením, ale s očima moudrýma jako samo vědění světa. Charismatická, ale ne afektovaná, roztomilá, nikoli však infantilní.
Ztělesnění anděla, napadla ho hned metafora, kterou kdy dávno někde slyšel. Byla to ona, právě zrozená anděl s rozepjatými křídly.
Přál si na ni nemyslet, protože ty vzpomínky byly až příliš krásné. Bodaly ho v srdci a nedovolovaly mu racionálně uvažovat, otřásaly jeho citovou rovnováhou jako mohutný poryv větru korábem. Chtěl na ni aspoň chvíli zapomenout, ale nešlo to. Měl jí plnou hlavu, plnou duši, na rukou stále cítil hebkost její kůže a rty dosud hřály polibky. Stalo se toho mezi nimi víc, než se stát mělo, mnohem víc, než by si mohl dovolit…
Co k ní vlastně cítí? Sám tápal. Byla to jen shovívavost, sympatie a obdiv jejích schopností, nebo je to snad něco víc než to? Neznal odpověď, alespoň zatím ji neznal.
Jediné, co věděl bezpečně, bylo, že dnešní noc nezůstane bez následků. Jaké následky to budou, je v rukou Osudu, ale s nějakými počítal, protože to, co se dělo, není samo sebou…
„Ještě něco, pane?“ přicupitala milá blond servírka jako přízrak.
„Ne, děkuji.“ Zahleděl se ke dveřím, které se právě otevřely. „Někoho očekávám.“
- - -
„Ahoj, Oljo,“ pozdravila vesele mladá světlovlasá slečna a přidružila se ke jmenované, atraktivní brunetě. „Máš se?“
„Ani se snad neptej,“ zavrčela Olga a spolkla napolo rozteklý mentolový bonbón, co předtím několik minut držela v dlani. „Peklo, Světko, doslova peklo.“
„Co se děje, snad tě Boris Ignaťjevič…“
„O něm mi laskavě ani nemluv!“ skočila jí do řeči tak prudce, že se Světlana lekla. „Pojď, pojedeme ke mně domů, mám toho dneska plný zuby,“ pokračovala už klidněji. „Dáme si kafe, cígo a já pak snad budu schopna uvažovat normálně.“ Olga se dala do energického kroku prozrazující krajní rozrušení, takže jí Světlana sotva stačila.
„Copak ty nemáš službu?“
„Ne…a i kdyby, tak mu na nějakou práci kašlu!“
„Co se…!
„Počkej až domů, tady mají i stěny uši. Kde mám sakra ty klíče?Jo, tady…“
Vyšly z budovy, před kterou byl zaparkovaný oranžový Aston Martin, pečlivě zamčený kabriolet se staženou střechou, což ostatně působilo dosti komicky.
Zčeřený adrenalin v Olžině krvi se projevil i v jejím způsobu řízení-vyrazila z místa jako kulový blesk, aniž by vnímala, jak si kolemjedoucí řidiči klepou na čela.
„Je to malá přivandrovalá káča!“ ulevila si nahlas Olga, když se řítily téměř dvousetkilometrovou rychlostí po jedné z moskevských magistrál, samozřejmě s použitím magie.
„Myslíš tu..Natashu?“
„Myslím tu nafoukanou zrzku, co si o sobě myslí, že jí všichni padnou k nohám…no co čumíš, ty troubo?!“ vylila si vztek na Liu na nějakém předpisově jedoucím řidiči.
Světlana začínala vypadat vyděšeně. „Chodí se mnou…na seminář,“ špitla opatrně a po očku sledovala kamarádčinu reakci.
„Ano, myslí si, že spolkla všechno moudrost a že má právo lézt šéfovi do postele, kdy se jí zachce…“
„Cože?“
Olga si rychle přitiskla dlaň před ústa, jako by řekla něco krajně nevhodného, ale bylo pozdě, Světlana se to dozvěděla.
„Ona spala s ..“
„Teď to prosím nerozebírej…ale jo, je to tak. Není nic jiného než vypočítavá děvka!“
Olga dupla na plyn a sporťák vyrazil kupředu ještě zbrkleji, div že nevzletěl metr nad zem.
Světlana se už raději neptala, dokud nezastavily před Olžiným honosným domem, nevystoupily a neusadily se na koženou pohovku do obývacího pokoje.
„Já o ní toho moc nevím. Ale je nejlepší z nás. Je u Hlídky dva měsíce a už má druhou kategorii. A jmenuje se Lia. Lia McGareth.“
„To vím taky, že si hraje nějakou pitomou hru na schovávanou. Je to Skotka, bůhví, odkud přišla.“
´Ze Skotska,´ chtělo se říct Světlaně, ale když viděla, v jakém se Olga nachází momentálním rozpoložení, radši držela jazyk za zuby.
„Kafe, čaj?“ přerušila Olga náhle svůj zlostný monolog, když si uvědomila, že k sobě domů pozvala kamarádku.
„Stačí trocha vody.“ Světlana seděla na kraji křesla a vytřeštěnýma očima pozorovala prostornou a hlavně až snobsky zařízenou halu. Že zrovna Olga si stěžuje, vzpomněla si na svou skromnou garsonku, kde jediným luxusem byla plazmová televize se skoro metrovou úhlopříčkou.
„Jo, jasně,“ Olga už zapnula rychlovarnou konvici a mezitím nalévala do dvou sklenek kvalitní vodku-dárek od Semjona. „Nerozumím tomu. Naprosto to nechápu.“
Zhrouceně usedla na gauč. „Nejdřív zkejsnu osmdesát let jako prašivá sova, pak si se mnou pohraje jako děcko s plyšákem a nakonec mě vymění za hloupou zrzku!“
Vzala kalíšek s vodkou a jedním obratem ji do sebe vyklopila, potom vytáhla krabičku marlborek a zapálila si.
„Určitě je to momentální výpadek. Znáš to. Chlapi to nepovažují za nic fatálního, i když ty to asi vidíš jinak. Jasně, podvedl tě a to sis v žádném případě nezasloužila. Ale přece se nevzdáš své výsadní role!“
„To ani nemám v plánu,“ odsekla Olga stroze. „Ale zajímalo by mě, co s ní má v plánu Boris.“
Světlana si povzdechla. „Cesty Boží a Borisovy jsou vždycky nevyzpytatelné, jako bys to neznala. Vždycky myslí pět až šest tahů dopředu a když si začal s ní, nebylo to proto, že by tě chtěl nechat…“
„A proč myslíš?“
„Protože by ti to řekl. Vždycky říká to, co má na srdci.“
„Já nevím, proč mu dál věřím, Světko. Nevím. A taky nevím, proč tady tak strašně vyvádím, když mi na něm prakticky nezáleží.“
„Copak ty ho nemiluješ?“
Bruneta pohrdavě odfrkla. „Láska je prázdný slovo a v životě racionální ženy nemá co dělat. Je to cit pro děti a pro zbabělce. Milujeme ty, z kterých nám plyne užitek.Tomu se říká pragmatismus, ne láska! Holka, já jsem z toho za čtyřista čtyřicet tři let fakt vyrostla. A ty věčné ťafky, kterými mě život častuje, mají taky něco do sebe.Třeba nedělám takový krávoviny jako vy, mladí. Zamilováváte se bezhlavě a bláhově. A když vám náhodou někdo otevře oči s pravdou, bulíte, tekou vám slzičky a máte dojem, že žít dál nemá smysl. To je romantika. Ale kdybys viděla aspoň kousek o toho, co někdy já, přestaly by tě tyhle hry na nesmyly taky bavit, to mi věř.Světko, život se s tebou nebude malovat. A tuplem ne tady v Hlídce. Jednou jsi Jiná, bytost stvořená k tomu, aby vnášela dobro a štěstí tam, kde není. Lidem, co to potřebujou.Ne sama sobě.“
„Copak není láska naší hnací silou?Copak to není to, na čem stavíme?Co nás teda doprdele učí?“ I Světlana se napila kořalky a zapálila cigaretu.
„Teoreticky vzato máš pravdu. Učí se teorie, ne praxe, moje zlatá. Časem to ale poznáš, že definice a všechny ty posraný patetický pravdy ti v terénu jsou tak akorát víš na co. Pamatuj si zásadu pozitivního myšlení. Ať se děje co se děje, musíš zapojit mozek a ne tupě vzpomínat, co ti do makovice kdo nalil. Je sice hezký a nádherný a milý, když tě naučili, že z lásky vyvěrají síly světla, ale to je tak akorát na to, aby blbli hlavy mladým začínajícím čarodějkám. Doba se nikam neposunula, ideologie tu byla a bude vždycky. Nějakej řádek napsanej tučně nad postelí, vývěska, něco, čemu máš věřit, co ti má dát mravní posílení. Větičky o lásce a spravedlnosti. Ale pak přijdeš na to, že se ti vyplatí být stejná svině jako všichni kolem tebe. Proč? Protože bílá ovce mezi černejma to má sakra těžký….a nakonec se stejně zamaže od bahna a bude stejná.“
Světlana nechápavě zakroutila hlavou. „Oljo…“
„Co? Hele, víš ty co? Neřeš to. Na, tady máš, napij se. Vždyť je to jedno, Celej tenhle svět je kurva. Ať si Borise ta mrňavá děvka třeba sežere, mně už je to všechno fuk.“
Tak se napily.
|
20 
