„Nazdárek, Natasho!“ Veselý mladík u vchodu, který byl pověřen ostrahou, na dívku přívětivě zamával. Hloubková kontrola nebyla jeho úkolem a on sám prakticky o té ženě nic nevěděl, ale sympatie byly sympatie. „Pěknej den přeju,“ pozdravil mile a vpustil ji dál přes turniket.
„Dík, Voloďko,“ odpověděla roztržitě a namířila si to k jednomu z výtahů. Tíživého pocitu, který ji pronásledoval už od metra, se dosud nezbavila, zrovna tak ještě nevypnula přehrávač, v němž právě zpíval hlas Candice Nightové. Plavným pohybem sejmula sluchátka a nastoupila do letité kabiny. Vzdálený šum z kanceláří, kroky pracovníků Noční hlídky znějící po chodbách a vrzání mechanismu výtahu jí bylo přeci jen o něco bližší.
„Ahoj, Natasho,“ uslyšela znovu. Na patře měl právě službu Semjon. Zrakem šera dívce zkontroloval auru a body, které mají po těle všichni Jiní, spokojeně kývl a usmál se.
„Jdi se vycpat s Natashou,“ zabrblala dívka se stopou nevrlosti. „Nejdu moc brzo?“
„Kdepak, Lio,“ oslovil ji muž jejím skutečným jménem. „Boris Ignaťjevič na tebe čeká u sebe.“
„Hmmm.“ Takže jde brzo, ale vcelku šťastně brzo. „Tak zatím, Semjone Pavloviči.“ Otočila se na podpatku a vyrazila po naleštěné a nezvykle ztichlé chodbě ke dveřím na jejím samém konci. Ke dveřím, za nimiž najde svého šéfa a možná víc než to. Oklepala se. Ne, na tohle dnes nebude myslet. Absence Temných v ulicích Moskvy, neblahé pocity z šéfovy přítomnosti, milá gesta spolupracovníků…ne, za tím je něco víc. A třeba nikoli.Třeba si to jen tak namlouvá, aby sama sobě uvěřila, že se něco děje, že tu není úplně zbytečně, že…
Dveře z matného mahagonu se pomalu, majestátně otevřely.
„No konečně, Lio.Zdravím tě.“ Usmíval se. Muž nesmírného charismatu, s pohledem, v němž se odrážela moudrost tisíciletí, miliony světel a ještě víc vzpomínek na časy, na které si nemohl pamatovat nikdo z ostatních Jiných. Boris Ignaťjevič na příchozí kolegyni přívětivě kynul a výmluvným gestem ji pozval dál do své kanceláře.
Ona to vlastně kancelář zas až tak úplně nebyla. Na první dojem se sice zdála honosně zařízená místnost být pouze lepší pracovnou, případně přijímacím salónem, ale na ten druhý, který rozhodně nebyl lidský, ale vycházel ze schopností Jiného, to byl přepychový a pohodlný apartmán.
„Zdravím i já vás,Borisi“ řekla zdvořile, ale sebevědomě, ladně vplula do prostorné pracovny a s nehranou přirozeností usedla do jednoho z kůží potažených křesel naproti šéfovu psacímu stolu. Rozhodně tu nebyla poprvé.
Šéf Noční hlídky si ji chvíli jen tak prohlížel, nenuceně a beze slov. Díval se, jak při chůzi po koberci pohupuje boky, jak si sedá, jak roztomile skládá ruce na kolena. Gesta mu odjakživa dokázala říct tolik co slova nebo myšlenky a on pozorně a s oblibou naslouchal jejich řeči, obzvlášť v přítomnosti Lii.
Prudce se otočila, ucítila v zádech jeho zrak a zachvěla se.Četl jí snad myšlenky?
„Koňak,Absinth, whiskey?“ řekl jako by nic a přešel k obyčejně vyhlížející skříňce. Lia však věděla, že se za ní skrývá jeden z největších barů, co kdy spatřila. „Mám tu všechno.“
Poslední věta by se obešla i bez toho veselého mrknutí, pomyslela si Lia. Kdyby ten něco neměl, byl by to div světa.
Nakonec byla zvolena archivní skotská. Nalil sobě i své návštěvnici do stylových sklenek, přičemž z ní nespouštěl oči ani na malou chvíli, pak mávl rukou směrem do rohu místnosti a z věže, které si Lia předtím nikdy nevšimla, se potichu ozval kvalitní jazz.
„Řekni mi jedno, Borisi Ignaťjeviči,“promluvila dívka po několika okamžicích zvláštního, celkem příjemného ticha. „Proč mě pořád nutíš hrát tuhle přiblblou hru?“
Nevzrušeně, celkem pobaveně povytáhl obočí. „Tohle není tvá hra, Lio. Tohle je cesta, zatím schůdná, později možná trnitá, a na jejím konci doufám konečnou, definitivní a jednoznačnou odpověd na otázku, kterou zatím nezná nikdo z nás.“
„Když člověk neví, na co se ptá, proč potom hledat odpověď?“
„Protože sám závěr někdy vytvoří obecné tvrzení.Celkem jednoduchá dedukce, na kterou Temní přišlí dřív než my, Lio.“ Mluvil klidně a v hádankách, jak bylo jeho zvykem. „Na konci té cesty, po které kráčíš nejen ty, ale celá Noční hlídka, nestojí Temní, ale něco vyššího.“
Lie po těch slovech přeběhl po tváři náznak hrůzy. „Myslíte…Inkvizici?“
Boris Ignaťjevič se napil ze své sklenice. „Možná Inkvizici. Jediná instituce stojící mimo Dobro a Zlo.Ale jejího zásahu bych se nejraději nedovolával.“
Tentokrát otázku spolkla, moc dobře věděla, jaké mechanismy by kvůli ní dala do pohybu.
„Ale…proč to? Proč já?Proč Natasha?“ zeptala se nakonec celkem zbytečně, tak svá slova raději zapila lokem skotské.
„Přemýšlej. Až procitneš a z mágyně slabé čtvrté kategorie se staneš zase Liou, mocnou čarodějkou Světla, přijdeš na to snadno. Stačí chvíle, záblesk a jsi zase svou. Takovou, jaká jsi byla vždycky a jakou se snažíš být.“
Zadívala se na něj pozorně a v jejím obličeji se postupně objevovaly záblesky pochopení. Vše do sebe zapadalo jako nejprv nepřehledné, ale o to přesnější puzzle. A ona, ať už byla sebesilnější, zatím hraje roli řadového pěšce. Nejspíš ještě hodně vody uplyne, než se z ní stane dáma,nebo nedejbože král.
„Není čas na otázky, to už dávno víš. Je třeba bojovat se zbraněmi nám vlastními.“
Jestli chápala nebo ne, nevěděla ani ona sama.Pracovala pro Noční hlídku příliš krátce na to, než aby jí bylo jasné, jak vypadá odvrácená strana jejího idealismu o dobru, lásce a spravedlnosti, do jaké míry světí účel prostředky.
Zničehonic ucítila, jak ji jeho ruka pohladila po tváři. Jasně, stará a známá hra, na níž přistoupila zatím vždycky a bez většího váhání. Potlačila úšklebek, ten by asi stejně k ničemu nebyl a jí se ta atmosféra zamlouvala až moc.
„Zapomeň na všechno, Lio,“ řekl tiše. „Dokud to ještě jde. Stane se mnoho událostí, které nám klid nedopřejí.“
Aniž by věděla, co dělá a k čemu jí to je, naklonila hlavu a bez uzardění ho políbila.
„Carpe Diem. Proč taky ne, že?“usmála se a dál pokračovala obvyklým scénářem, končícím někdy k ránu.
- - -
Lia se vzbudila a první, co jí padlo na mysl, bylo, že určitě zaspala službu. Podívala se vedle sebe, ale byla sama, po Borisovi Ignaťjeviči ani stopa, přitom by byla ochotna přísahat, že ještě před chvílí ji tiskla jeho náruč.
´No jasně, je pryč a to jsem si vůbec nezasloužila´, pomyslela si trpce a položila sebou s pocitem trucovitého smutku zpátky na polštář.Zachumlala se pod deku a slastně přivřela oči.Nechala se volně vtáhnout do vzpomínek nedávno minulých.Vybavila si Borise, jeho siluetu na pozadí svých myšlenek, nevybavovala si do detailu přesně,co se dělo, ale bylo to nádherné.Před očima se jí přehrávaly jako zpomalený film Borisovy něžné polibky, nejdříve na rty, tvář.A pokračoval,jak jeho ruce, vytrénované staletími, profesionálně rozepnuly halenku a nějakým jí neznámým způsobem jí spolu s ní sundal i podprsenku.Ale ani ona nezůstala pozadu, její šikovné útlé prsty pracovaly na knoflících od košile.Smoking už dávno ležel na zemi. Jeho ruce ji hladily po ňadrech, za nic na světě nechtěla, aby přestal.Její dech se zrychlil, přestávala vnímat okolí, ale taky nechtěla zůstat nic dlužná a její pravá ruka něžně hladila jeho klín.Boris ji líbal na krk, na prsa, všude, kam dosáhl.Potom,z ničeho nic,jeho dlaň s vražednou rychlostí a přesností vjela pod její kalhotky… zaplavila ji vlna extáze a pak- posmutněle otevřela jedno oko, jestli náhodou neuvidí Borise opět vedle sebe, ale místo vedle ní zelo prázdnotou.
´No co´, řekla si. ´Když tady není, tak si jistě můžu připravit snídani dle svého a pěkně na Borisův účet´.
Pomalu vstala, líně a požitkářsky se protáhla a šla si dát sprchu. Když se oblékla, učesala a nalíčila, otevřela bar a vytáhla archivní ročník staré skotské, kterou popíjeli s Borisem včera. Hodila do sklenice dvě kostky ledu a zalila je velkým množstvím whisky.Jedním hltem spláchla pachuť samoty a vydala se z kanceláře. Neušla však ani pár kroků a za zády se jí ozval ledově pohrdavý hlas.
„Posloužila sis?“ Lia zůstala stát a rozhodla se neotáčet.
“Ano, posloužila jsem si.“ V jejím hlase byl znát jen nepatrný podtón výsměchu.„Dala jsem si celé dvě skleničky ročníku 1736.Skoro tak staré jako ty.“
Pokračovala, dokud se nerozhodla otočit se. Elegantně přešlápla z nohy na nohu a podívala se na mluvčího, tedy spíš na mluvčí.Za ní stála Olga, zpříma se jí dívala do očí a ruce měla zaklíněné do sebe.Vyzařoval z ní vztek
„Ze mě si opičky dělat nebudeš, slyšíš?“ zasyčela nenávistně. „Vím všechno, co se mezi vámi stalo.“
Lia se rozhodla hrát naivku „A co se podle tebe všechno stalo? Přišla jsem za šéfem probrat pracovní úkoly pro příští týden.“ Otevřela kabelku a začala se v ní přehrabovat, aby našla ony papíry, na které se samozřejmě ani nepodívali.Ale to teď nebylo podstatné, teď si musela hrát a to ji bavilo.Vylovila složku plnou úhledných lejster a zamávala s ní Olze pár centimetrů před očima.
“Ještě jednou a budeš mít skutečný problém!“ vyštěkla na ni Olga, vrhla na ni poslední pohled plný nenávisti a pokračovala svou cestou.
´Tak to bychom měli,´ ušklíbla se v duchu Lia. Ještě tak dvakrát a Olga zase poputuje do své soví podoby.Velká ztráta pro Světlé, malá ztráta pro ni a Borise…
Pro jistotu otevřela složku a přečetla si, kdy má hlídku…byla posunuta na dnešní večer, takže Boris se přeci jenom díval na práci.Těžký pocit z toho, že se probudila sama, byl trochu zmírněn vědomím, že Boris musel nutně za prací a ne za Olgou.
- - -
Bylo sotva osm ráno a Lia neměla nic na práci. Po ostré slovní přestřelce s Olgou se necítila dvakrát nejlíp a snad ji trochu hryzalo ve svědomí, jak s ní zametla. Přeci jen, Olga je šéfova milenka už hezkých pár století, kdežto ona…ona je přivandrovalý nováček. Možná schopná, možná až příliš schopná, ale pořád ještě začátečník. Jaké bude mít její prostořekost následky, to uvidí asi už brzy a nejspíš jí to bude hodně mrzet.
´Neplač nad rozlitým mlékem, je v něm vody dost,´ napomenula sama sebe za takové myšlenky. Rozhodla se, že půjde zpět do kanceláře Borise Ignaťjeviče a tam ještě chvíli pobyde, koneckonců, má na to nárok.
Posilněná notnou dávkou alkoholu, vrátila se jí nálada, před chvílí ještě zapomenutá někde na chodbě. A ať už chtěla nebo ne, pořád se jí dnešní noc obracela v hlavě jako horký brambor a dělala jí z mozku žhavé tělísko. Jakoby tomu nemohla sama uvěřit, co se v noci stalo mezi ní a jejím šéfem, kterého zná sotva pár týdnů, ale o kterém slyšela tolik velkolepých řečí, až jí z toho šla mysl kolem. Stala se milenkou Borise Ignaťjeviče,ona, Lia McGarethová, prastará vlkodlačice, ale zelenáč u Hlídky, ona, nucena se vydávat za nějakou neschopnou Rusku, přitom s magickým potenciálem, co se vidí prý jednou za několik staletí, dnes skončila v posteli se svým šéfem.
Usadila se do Borisova křesla a nalila si další sklenici skotské. Co mohlo být silnější než její železné sebeovládání? Všichni, ať už její přátelé „tam zvenčí“ nebo tady z Hlídky, ji považovali za chladnou, rozvážnou, snad až bezcitnou a vypočítavou. Ale ona přeci nebyla žádná femme fatale! Nikdy s nikým nespala jen pro vlastní prospěch., naopak, kdykoli to bylo, tak z lásky. Anebo se mění podle obrazu Noční hlídky? Věděla, že by si Boris Ignaťjevič nezačal nic s nějakou řadovou čarodějkou, to mohla soudit ostatně už podle sice zapomenuté, ale kdysi uznávané Olgy. Tak co tedy bylo to, jež ji položilo Borisovi přímo do náruče?
Povzdechla si, ale nebylo v tom ani trochu smutku, spíš touhy. Přistihla se, jak pořád myslí na jeho doteky.Dneska v noci…a přitom se jí zdálo, že to bylo před sto lety.
Po třetí sklence už nemyslela na nic. Cítila se šťastná jako nikdy předtím, jako v neustálé extázi, která nekončívá s ránem. Nedbala nic na motající se hlavu a těžké nohy. Bez uvažování se odrazila a ve skoku přes stůl se jí protáhly končetiny na pružné pracky, tvář na vlčí čenich a zuby na smrtící tesáky. Přirozenost zvítězila nad strachem a zábrany s sebou vzalo dostačující množství whiskey.
Skočila a dopadla na měkký červený koberec přímo před zrcadlo v rámu ze zlata….a z hrdla se jí vydral přidušený výkřik úleku. Na stříbřité ploše totiž nespatřila sebe v podobě krásné vlčice, ale zrůdu-polovlka a poločlověka. Vyděšeně zavyla, ale znělo to spíš jako bolestný nářek dítěte.
Dnes poprvé se jí proměna nepodařila.
|
27 
