Připij na život až do konce,
Připij na ty, kdo s námi tehdy byli,
Připij na život, ať je prokletá válka,
Vzpomeňme na ty, kdo s námi tehdy byli.
(hymna ruských speciálních jednotek Specnaz, refrén)
Z nebe šedého jako kabát pouličního kamelota se sypaly velké, vodou nasáklé sněhové vločky. Netvořily však romantickou bělostnou pokrývku na chodníku, nýbrž se rozpouštěly a z jejich panenské krásy zbyla jen nevábná, čvachtající břečka, která znepříjemňovala život každému, kdo se na ni nevybavil vhodnou obuví. Byla vlezlá zima, i když kalendář hovořil něco o začátku března, chlad se mísil s vlhkým větrem a obojí slibovalo epidemie virových onemocnění všeho druhu. V takovémto počasí bylo nejpříjemnější sedět doma u kamen s teplým čajem a dobrou knihou, jenže ne každý si mohl dopřát toto nenákladné pohodlí.
Ne každý měl totiž toho dne volno.
Byla mladá, zdravým lidským odhadem něco kolem dvaceti let, a rozhodně nebyla tuctová, ať už vzhledem, který byl eufemisticky řečeno nezvyklý, tak chováním, způsobem chůze, mluvou, gesty…Nebyla Ruska, to každý musel poznat hned na první pohled, ačkoli se za ni sama považovala. Její vzezření bylo cizí a nezapadalo do tolik známého koloritu Moskvy. Třeba její vlasy, jejichž barva se zkrátka nedala definovat. Přecházela z tmavé rudohnědé přes zářivou měděnou až po jiskrnou oranžovozlatou a měnila se každým okamžikem s každým slabým paprskem brzkého jarního slunce. Nebo oči.Směsice neuměle namíchané zelené, šedé, hnědé a modré nesla stopu originality, pro jednoho rukopis věhlasného malíře, pro druhého odpadová mazanice na paletě. Pleť měla opálově bledou, skoro až nezdravě průsvitnou; zvláštně tvarovaný nos a plné, pěkně vykrojené rty jí dodávaly lehce éterický půvab. Postavy však byla střední, ani štíhlá ani baculatá, ani malá ani vysoká, prostě šedý průměr. Byla hezká, aspoň co se dalo posoudit, ovšem nejraději splývala s davem. Na veřejnosti promlouvala jen zřídkakdy a to vždy se silně neruským akcentem, jenž poukazoval na dívčin anglosaský původ a jenž tak okatě nekorespondoval se jménem, skvícím se na všech jejích dokladech : Natasha Tarnovská.
Toho večera se Natasha, oblečená do šedého tvídového kostýmku, tříčtvrtečního slušivého kabátku a obutá do polokozaček s kožíškem na vysokých podpatcích, brodila tím studeným a mokrým svinstvem až k metru, od nějž si slibovala alespoň sucho a pokud možno trochu tepleji než venku.
„Slečínko, nedáte si se mnou?“ ozval se za ní hlas nějakého prokřehlého bezdomovce, co postával u vchodu do podzemí s rukou na prsou výmluvného gesta-tři prsty, tři lidi na láhev vodky. Odmítavě zavrtěla hlavou. Být to jindy a v jiné náladě, hodila by tomu nebožákovi do dlaně pár kopějek, ale dnes měla naspěch. Ráno se jí nepovedlo, na punčoše začínala tušit lezoucí oko, byla jí zima od nohou a navíc ucítila z kabelky známou vibraci- to je určitě textovka od šéfa.
Ani se však na telefon nepodívala, nestihla to, protože zmerčila přijíždějící vlakovou soupravu. Měla štěstí, že ji doběhla i v botách na jehlách, takhle se aspoň vyhne jistému pozdnímu příchodu, když už nic.
Vyčerpaně padla do rozvrzané sedačky, vylovila zpod límečku sluchátka od mp3 přehrávače a zasunula si je do uší. Tohle milovala. Jen tak sedět, nechat se vézt prostředkem městské dopravy, relaxovat a poslouchat mix sice slaboduché, ale o to víc uklidňující hudby. Zavřela oči, kdyby se kolem ní něco dělo, pozná to i tak. Jiní zrak nepotřebují k tomu, aby viděli, co se děje kolem…Nebyla paranoidní, ale špetka opatrnosti se občas hodila každému. Jen tak mimochodem vnikla vnitřním pohledem do šera. Nic zvláštního. Aury spolucestujících kvetly v barvách duhy a měnily se každým zlomkem sekundy, emoce vířily kolem jako erýnie, a že byly zastoupeny v hojném počtu-láska,nenávist, nuda, strach, těšení, radost i netečnost. A ještě mnohem, mnohem víc…
Nebyl žádný důvod se bát. Bylo sotva šest večer, tedy ještě tak dvě hodiny, co bude mít Denní hlídka vládu nad Světlem, vše bylo klidné a až možná příliš obyčejné. Jako každý večer věčně uspěchané Moskvy.
Na několika dalších zastávkách se do vlaku nahrnula taková spousta cestujících unavených prací, že Natasha byla nucena vstát, aby uvolnila místo stařičké paní o berlích, takže teď stála doslova nalepená na zádech jakéhosi businessmana v noblesním saku a křečovitě si svírala kabelku, aby nějaký kapsář nevyužil situace a nepřivlastnil si její obsah.
Temní nebyli v blízkosti žádní, ani v metru, ani v na povrchu v Natashině okolí. Nebyli dokonce ani na místech, kde se Denní hlídkaři obvykle zdržovali, a to dívku mátlo nejvíc. Děje se něco? Jindy jich přece v tuhle hodinu rojilo až nepříjemně mnoho, že člověk ani nestačil vytahovat a uklízet doklady…a teď je tu po nich jako vymeteno.
Letmo ještě jednou prohlédla šerem, ale kde nic tu nic. Opravdu, po Temných ani památky. Tak bude aspoň klidná cesta, pomyslela si nakonec s jistou dávkou trpkosti. Mobil se SMS od šéfa se vytáhnout neodvažovala a v přecpaném vlaku ani technicky nemohla. Tak jen čekala, než ji dav vyvrhne na stanici Sokol. Jako každý večer a každý den. Už dva měsíce úplně stejně.Že by si pomalu začínala zvykat?
Když se ale blížila ke štábní budově, která vypadala honosněji než ostatní v poměrně slušné čtvrti, zamrazilo ji v zádech. Předtucha nebo mrazivý větřík, strážce dosud vládnoucí zimy? Doufala, že než se tohle dozví, bude to ještě chvíli trvat.
|
20 