Z deníku jedné nejmenované vyučující
21.12.
Je slunovrat.
"Světlo začne vyhrávat nad tmou. Do remízy to sice ještě chvíli potrvá, ale nadvláda tmy je over. Zítra má být den o dvě minuty delší," oznámil mi ráno na poradě jakože ledabyle šéf a divil se, když jsem na to neodpověděla nějakým superlativním vyjádřením jeho bezbřehé inteligence.
Senilní, to víme všichni, bezpečně já a Olga,ředitelovy anglismy ale ani jedna z nás radši nekomentuje, předpověď počasí v rádiu se zdá být lepší alternativou dnešního rána.
Dvacátý první prosinec a Hlušek se ještě nešel dobrovolně oběsit na vánoční stromek, vzpomněla jsem si, ani nevím jak, na trapnou, ale tak roztomilou nutnost vánoční výzdoby.
A dneska mám naposledy ty parchanty z pátého ročníku.Pak ať si je klidně vezme rohatej, u státnic jim mileráda pomůžu, jen ať jsou už v tahu.
Zítra začnou vánoční prázdniny.S nevolí zjišťuju,že snáším ta finále čím dál hůř, i když už jsem se naučila třeba to, že jíst se musí, a dopřávám si nejen snídani, oběd a večeři, ale i průběžný přísun nadstandardních dobrůtek: čokoládové bonbonky, mandarinky, pomeranče, oříšky.Žijeme jen jednou, tak se to aspoň vždycky tvrdilo.
Tak tohle jsou prý ty svátky klidu a míru, napadlo mě, než mi nemehlo, co si říká nějakej Blažek, omylem nastavilo nohu a já se rozplácla na zemi jak dlouhá tak široká.Jadrná poznámka na půl pusy a nevraživý pohled, za který by se nemusel stydět ani Čak Norek, mi bolest z levé nohy nevyžene, jakkoli si to můžu (právem) užívat.
Asi to uhraju na pracovní úraz, bude-li se mi chtít, když ne, opráším definici o přenesené agresi a půjdu seřvat ještě uklízečku za to, že mi nezalila kytky v kabinetě.
Spravedlnost musí být, jestli místo ostražitého sledování žactva chytám lelky, nechť se jim dostane spravedlivé odměny...ehm...no tak dobře.
22.12.
Ráno jsem vyšla před barák a vzduch byl nějaký jiný. Příjemnější, o něco vánočnější. O pár chvil později se definitivně balím do práce a pohlédnu z okna. A ono sněží! Jestli se moc nepletu, tak ve východních Čechách letos poprvé. Zvedlo mi to náladu až neuvěřitelně.
Byla to předtucha, o půl hodiny později mi přišla zpráva od kolegy ruštináře.
"Zkurvený mrazy, zamrzlo mi auto," stálo na popraskaném displeji mého vytíženého mobilního telefonu.
Tak to máš ještě dobrý, Antone, že ne vodka.
Invektivy si nechám na později, budou se hodit.
Mají ženy rády, když se z teplých krajů vrátí rozpálení sportsmani?
Já jo. Zvlášť když se vrátí v dobré formě.
Po dvouhodinové hře jsem se z tenisového kurtu vrátila dobytá jak Berlín, ale radost je radost, šest nula na sety pro soupeře a ani jeden uražený malíček.
Až přijdu příště, vezmu si s sebou i kondici, slibuju si. Jen škoda, že předchozí hláška neplatí pro každého.
Irenka se večer vrátila z Kanárů.
Zima jako v ruským filmu, smrtelná únava. Kafe a paralen, mandarinky a čokoláda.Babizna Polanská na mailu.
Toliko z večera. Ležím ve své posteli a nohy i ruce mi mrznou, nad hlavou mi přešlapuje soused (zatracený parkety), v akvárku zamrzly rybičky a nikdo neopětuje mou lásku vyslanou do éteru.
Vánoční čas, to tak.Usmáli se zbrojnoši a ...
Ještě že se letos nekonalo žádný přiblblý školení, napadlo mě nad sedmou sklenkou medoviny v onen dnešní sladký čas vánoční. V duchu si pohrávám s myšlenkou, co bych asi udělala tomu, kdo by vyhlásil plesovou sezónu,ale sklony k agresivním činům, byť jen v myšlenkové rovině, ruší pohodovou a hlavně krásně se rozplývající atmosféru Vánoc.
24.12
"No tak natoč, natoč mi...
...ještě jedno vánoční" Prozpěvuju si spolu se Svatoněm, bušíme sklenkami do stolu a za chvíli už mu ležím v objetí,škola neškola, život neživot.
Zpívám si s lehkostí, že poslední den je tady – a ba ne, vím, že hned po něm přijde první den. Slunko už se nám přece kulí od obratníku zpátky.
Tak teda šťastný a veselý!
25.12
Vánoce v Hradci. Klid ... a míjení. Snaha nějak vysvětlit mámě, že sedmdesátka není konečná, znova a znova naráží.Cítí se nepochopená a zrazená.
Jdu do hospody, říkám si nevěřícně. Hlučné, milé. U Salieriho je teplo a útulno, a kvůli noční společnosti jednoho nejmenovaného studenta bych tam seděla klidně až do pozdní jitřenky.
Kam se honit, jsou prázdniny a mých krásných dvacet pět...
Lidé, co mě neznají, mi to nevěří.Proč?
27.12.
Povánoční týden: tři schůzky s třemi bývalými spolužáky z gymplu.V Pardubicích, u Hrbatý kozy, whisky prý mizerná, Guinness trapná klasika. Třikrát ten pocit, že si nemusíme moc vysvětlovat, třikrát smích, občas kapku nahořklý. K nezaplacení. Dál návštěva známých na Fáblovce, depresivní.Oddané.
Večer meditace nad medovinou,Tomáš a Olga mi pomohou posbírat popíchané ženské sebevědomí.
30.12
Vypadám unaveně. Už mi to dnes sdělili dva nezávislí pozorovatelé. A vážně se cítím mírně otupěle – pořád ještě jsem se nedospala. Nepařím, nechodím ven, zalezlá jak myš v podlaze. A přesto.
Silničáři jsou zaskočeni.
A já?
Inu, já jsem musela narychlo přeprat svou sbírku pestrobarevných zimních punčocháčů, páč jinak si rousám konce kalhot v břečce a to já nerada. Ovšem zvlášť takhle za oknem se mi bílá pohádka moc líbí.
Po dlouhé době se cítím uvolněná, i přes červenou na semaforu, a nejen díky červené frankovce, co jsme si včera svařily s Iris k holčičímu povídání. Svůj díl přihodil i víkend, jakkoli zároveň rozvířil tu hladinu, pod kterou pobublává sada otázek, co ji s Markem Ebenem pracovně nazývám Kdo seš, kam deš, co chceš. Pro případné spekulanty dodávám, že jde o otázky jenom a jen moje, které už tam tak jako tak spaly a které se mezi vlašským ryzlinkem, hledáním klíčů a čokoládou první pomoci zkrátka probudily.
Včera ráno mě na rozhraní mezi spánkem a procitnutím překvapila živá představa nenechavých malých ručiček. Šťouchaly mne do ramene, tahaly za vlasy a k nim přináležející pusinky naléhavě sdělovaly: „Mamiii, už je ráno, vstávej!“ „Ještě chvilku,“ zamumlám, ale zároveň už vím, že to je – a nadlouho ještě bude – jen pokračování snu. Zatím.
2.2.
Včera ráno jsem byla zralá na pyžamkový den. V leopardích boxerkách a teplákovce bych se jím pročetla, prokafovala a pročajíčkovala, občas se stavila u notebooku podívat, kdo je na icq, a přečíst jeden, dva soubory. Bylo ale nutno se oblíct, sbalit, načechrat zplihlý peří a nastoupit na obří rodinnou oslavu. Zatraceně se mi nechtělo. A ne, nebyla to nakonec skvělá akce. Byla to vcelku očekávatelná porce řečí a pomrkávání strýců, tet a sestřenic při dobrém jídle – tak už někoho máš? No bodejť, holka, kam bys taky spěchala. Ale seš spokojená, ne? Však to znáte, leckterá, co vám budu povídat…
Když ale kolem půlnoci strýc Milouš zapěl svou oslavovou hitovku Já jmenuji se Milouš a postavu mám náramnou a můj introvertní bratr s podporou kalíšku slivovice krátce poté rozjel kolektivní zpěv, uvědomila jsem si, že bych tu naši víc než ujetou rodinu stejně neměnila.
Večer se vydávám domů bez počítače a dám se do detoxikace bytu. Pře se ve mně fetišistka a lovkyně pokladů s milovnicí čistoty a minimalismu. Ta druhá včera vyhrávala, vyházela spoustu serepetiček a okřikla tu první, aby nebyla sentimentální. Obě pak chvíli žehlily a vymýšlely nad katalogem Ikei.
|
32 