Schovávám se víc a víc
do sebe,
když tuším Stíny, jak pomalu,
téměř neslyšně se plíží tmou,
kráčí jistě, zlověstě
k branám mé duše,
kde v prudkém vpádu
nelze zabránit.
Jedovaté pařáty zoufalství
majetnicky omotávají moje hrdlo,
tak abych nemohla ani trochu
křičet,
spoutávají mi ruce,
abych se nemohla bránit,
ucpávají mi ústa,
abych nemohla
volat nikoho o pomoc,
jen oči,
oči nechávají otevřené,
abych mohla přesně a do detailu
vidět utrpění.
"Tohle je ta Láska,"
špitnou s pohrdáním
a okovanými botami Osudu
kopnou mě bolestivě do srdce.
Je jich mnoho,
než abych jim mohla utéci,
víc a víc,
jako Přízraky minulosti,
Strach z věcí budoucích,
všechno,
jen občas tak divně
převrácené.
Jen slzy,
andělé posledního doufání,
mi zůstaly
i v té největší bolesti Deprese,
slzy a stesk, beznaděj
a v poslední víře
ve svou nedostižitelnost
ostří nože, snadno
a elegantně prořežávající jemnou kůži
-krev a slzy-ten zázračný elixír,
co mě jednoho dne dostane
z té mučivé náruče Stínů,
bolest vytlačí bolest,
však jen na chvíli,
Tma neustoupí,
prohloubí se
a pohltí mě, udusí mě.
Zemřu
možná už dnes, možná zítra,
určitě ale ne dřív, dokud Tě neuslyším,
dokud neuslyším Tvá slova, která
mne mohou zachránit,
Tvoje láska
a Tvé srdce,
buď se mnou, prosím Tě,
vezmi mě za ruku a pomoz mi,
vytáhni mě,
nechci Tě stáhnout s sebou dolů,
ale vzlétnout k oblakům
jako anděl.
Chci doufat a necítit se zle,
chci dýchat a věřit,
potřebuji Tvoji ruku,
aby mě vzala a odvedla pryč...
Potřebuji Tvoji náruč,
aby mě sevřela,
potřebuji Tebe,
abys mi pomohl
aspoň dojít za psycholožkou.
Prosím. |
43 
tommek
18 