Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
Pokud hledas kamaráda, co věci neřeší a bere jak jsou, klidně se ozvi. Bohužel jsem kamarádku ztratil, už tu není. Můj email cojepak @ seznam.cz
|
|
|
|
E 737 - docela souhlasím s tvojí filozofií, z vlastní zkušenosti o tom něco vím. S odstupem po letech co jsem stál na kraji skály, kdyby by to tehdy někdo věděl a snažil se mi to rozmluvit neposlechnu ho. Jako zázrakem jsem stále tu bez pomoci cizích individuí co v těhle extrémních situacích jsou zbyteční.
Za mě není nikdo stoprocentní kdo by mi to posvětil a mlčel. Napiš si závět, dopis cokoliv nebo nic to je jedno. Bohužel společnost je nějak nastavená a kdo je černá ovce musí z kola ven. a já rád vynikám z této prohnilé společnosti.
|
|
|
|
S touto autorkou nemá smysl debatovat. Je to jak kolovrátek. Kdo s ní nesouhlasí, je špatnej, jen ona jediná na světě má pravdu i když je to píč*vina.
Možná nějaká forma obsese
|
|
|
|
Pomocnou ruku ti nikdo nepřidá, to by byla vražda nebo podíl na vraždě. Jestli si myslíš že jo si totálně pošahaný cvok, a cvokům nelze věřit, jsou nevypočitatelní, ale jsou jich plné léčebny psychicky nemocných
|
|
|
|
" neb tělo se bude urputně bránit, tohle je jistota, že takový přítel i pomocnou ruku přidá."
Tak to už trošku přeháníš, řekl bych. Ani to tam nikde není napsané a pochybuju, že někdo, kdo chce být respektován, by tohle od kohokoliv čekal.
Prostě někdo se ti svěří s tím, že to plánuje, protože ti věří. Půjdeš někam to říct? O to jde. Můžeš mu to vymlouvat, navrhovat řešení, cokoliv, a tohle by dělal asi každý, kdo je člověk, ale nebudeš na něj nikoho volat. Kdyby si to rozmyslel, pak je to zavolání někoho na něj o to víc nepříjemnější.
Musí to být těžké pro toho plánujícího, jde mi z toho mráz po zádech, když si představím sebe. Pud sebezáchovy a tak. U toho někoho bych si přál, aby odešel v klidu, pokud možno, vybral nějaký jistý, ale klidný způsob. U cizího to je fuk, to je zmínka v černé kronice, ale u známého, tam je to jiné.
|
|
|
|
Takoví lidi asi neexistují. Můžeš nenápadně vysílat signály, ze kterých mohou pochopit, že se chystáš, ale oni zůstanou v nejistotě a budou doufat, že si to rozmyslíš. Příklad: Naposledy bych chtěl vidět Mirku. Jsem vděčný za to, že jsem mohl vstoupit do jejího (či tvého) života byd jen na chvíli a zase zmizím jako šumák hozený do sklenici vody. Děkuji, že si mě vychutnáš až do dna. Ukazuješ tím na pomíjivost společných chvil, ona se ani nezamyslí nad tím že by tě znala, ty si ji ale pamatuješ navždy. Analogie s šumákem ukazuje na pomíjivost chvil, neřekne, hele balím kufry a jdu na onen svět.
|
|
|
|
Hodislava - já jsem autorka, tak o mě mluvíš ve třetí osobě jako bych tady nebyla, když zjevně reaguješ na mě? Tohle co jsi napsala, je jeden z nejzvracenějších přístupů k lidskosti vůbec. Respekt k autonomii a svobodě volby je nejhlubším vyjádřením lidskosti. Držet násilím při životě člověka, který si přeje zemřít je vrcholem nejhrubší krutosti a bestiality. Ještě víc děsivé je na tvém přístupu to, jak jsi schopná najedou nasadit úplně jinou optiku, když něco takového milostivě posvětí samozvaná vyšší autorita (stát/zákon/odborník) a to je pro tebe pak najednou z ničeho nic v pořádku.
"Ale to ti žádný vztah nemůže dát. Žádný vztah."
To se tedy velice pleteš, protože takových vztahů mám v životě minimálně několik. Asi se tomu budeš hodně divit, ale skutečně existují lidé s opravdovým respektem a úctou ke svobodě, kteří tě nepovažuji za kus masa, o kterém mají právo rozhodovat proti jeho vůli, ale za skutečnou, plnohodnotnout lidskou bytost s právem na vlastní sebeurčení. Je vlastně fascinující vidět někoho, kdo je tak zabředlý v otrokářské mentalitě, v superiorním nadřazení zachování života za každou cenu nad vším ostatním, včetně základní lidské svobody a důstojnosti, že ho tahle mentalita zaslepuje natolik, že si ani není ochotný připustit existenci skutečného respektu a skutečné lidskosti, která na něm stojí. Už to, že píšeš "autorka" a mluvíš o mě pořád dokola ve třetí osobě, i když víš, že je to reakce na mě svědčí o tom, že nejsi schopná druhého člověka vůbec uznávat jako autonomní lidskou bytost.
|
|
|
|
V takový moment bude s autorkou souhlasit jen psychopat nebo sadista. Nicméně je reálně možné, že kdyby z nějakých důvodů se situace nevyvíjela úplně tak, jak by si autorka přála, neb tělo se bude urputně bránit, tohle je jistota, že takový přítel i pomocnou ruku přidá.
Jde o extrémní situaci, kdy se člověk prostě takto chovat nebude. Přítel nepřítel. Žádá něco, co je v přímém kontrastu s "lidskostí". Nemluvím o eutanázii, protože tady to musí řídit odborník. Odborník! Ale ne běžný člověk. Člověk, který nebude jen přihlížet. A protože neví, jak se zachovat, udělá to, co dělá většina lidí v krizových chvílích. Protože tohle je krize. Zavolá někoho, kdo by to měl umět. Je to univerzální lidská reakce. Je to strach, že když nic neudělá, ponese vinu. Přenese svou zodpovědnost na jiné. A svědomí, to může být horší než peklo samo.
Trvám si na svém. Právě tenhle moment autorka vnímá jako zásah do své svobody. Pro ni je jakákoli podoba této externí pomoci narušením autonomie. V jejím výkladu je to zrada, nerespekt, udání. "Celý ten text je o tom, že člověk respektuje rozhodnutí blízkého člověka a nezavolá na něj násilné složky státu," citujme doslova.
Jinými slovy, já autorku nenabádám, aby něco dělala nebo nedělala. Takhle to vést nechci. Jen popisuju optiku. Ona se podle mě obává, že kdyby se jednou opravdu rozhodla, a někdo ji zastavil, tak příště tu odvahu v té své svobodě už nenajde. A právě proto hledá člověka, který by nikdy nezasáhl. Možná si to představuje i tak, že by jí ten člověk „pomohl“ tím, že by její rozhodnutí i nějak aktivně podpořil. Ovšem to uznávám, to nikde nepadlo, to je jen domněnka. Je to prostě ale požadavek, který jde proti tomu, jak lidé v krizích fungují. A ten vedle ní tady bude v ten moment v sakra velké krizi.
Hledáš obecně jistotu, že tvé rozhodnutí, jakékoli, nebude nikdy nikým narušeno.
Ale to ti žádný vztah nemůže dát. Žádný vztah.
A ještě dodám, že na toto téma v pozadí obecně mám svůj názor. A ne nutně záporný.
|
|
|
|
Hodislava - tak je vidět, že jsi tedy absolutně ale absolutně nepochopila snad ani čárku z toho textu, nebo jsi nejspíš četla nějakou úplně jinou zpověď a omylem jsi napsala komentář sem, jinak si to opravdu nejde vysvětlit. Samozřejmě, že je v pořádku nesouhlasit. Samozřejmě, že je v pořádku vyjádřit svůj názor. Celý ten text je o tom, že člověk respektuje rozhodnutí blízkého člověka a nezavolá na něj násilné složky státu. Jestli jsi schopná si z něčeho takového vyvodit, že ten člověk s ním musí "bezvýhradně souhlasit" tak je něco hodně, ale opravdu hodně špatně na tvém přijímači
|
 E737 |
|
|
|
Tak jsem si ten text přečetla a došla jsem k jinému závěru, než jaký autor zamýšlí. Nehledá „bezpečného kamaráda“. Hledá člověka, který s ním bude bezvýhradně souhlasit v názoru, který je sám o sobě extrémní a silně menšinový. A schválně neříkám, o jaký názor jde — protože si tam můžeme dosadit cokoli. Vždycky to skončí stejně. Je těžké najít člověka, který bude souhlasit s extrémem. A žádný „bezpečnostní test“ na to neexistuje. Už jen když naznačíme, že s tím názorem souhlasíme, druhá strana může zpozornit, pokud ho sama nezastává. Už tím se otevřeme a druhá strana "ví".
Takže otázka ve skutečnosti zní - jak najít člověka, který bude souhlasit, nebo aspoň nebude nic říkat, když nesouhlasí? Jak najít někoho, kdo nás „nepodrazí“ tím, že má vlastní názor? Protože v jejím vnímání je rovnice mezi "je můj přítel" a "chápe mne" a "stoprocentně mne podpoří".
Upřímně — nevím. Jak najít člověka, který - podle mne - bude jen otrocky kývat, bez projevení právě vlastního názoru. Protože jiný názor není opak bezpečí. Jiný názor je prostě jiný názor. To není ohrožení vztahu. To není zrada. To není útok na svobodu. To je normální lidská odlišnost.
A tady je podle mě jádro problému. Autorka nehledá přátele, ale validaci. Je "dobrá", protože na ní nemá nikdo jiný jiný názor než ten, jaký má ona sama na sebe. Což uznávám, to v zásadně je něco, po čem asi toužíme všichni. Jenže je to nereálné. A protože se jí pochopitelně dlouhodobě nedostává, a nedostane, fakt ne - snaží se ji získat i tady skrze text, který má kritizovat nedodržování loajality v přátelství. Jenže když nedostane stoprocentní souhlas, vnímá nesouhlas jako útok. Jako bodnutí do zad.
A to je, myslím, skutečný problém. Svobodu má. Jen si ji vykládá způsobem, který nepočítá s tím, že svobodu mají i ostatní. Včetně svobody nesouhlasit.
A znovu připomínám, záměrně neřeším nosné téma. Protože tam můžeme vážně dosadit jakékoli, jakékoli!!! extrémní myšlenky. A právě proto, že jsou extrémní, lidi na ně budou reagovat. Ale mezi náma, lidi jsou schopní se zhádat i kvůli tomu, zda do guláše patří nebo nepatří majoránka.
Dáváte do guláše majoránku?
|
|
|
|
Franta podle mě nemá moc empatie a má tendenci vnucovat svůj pohled druhým.
Jako nemůže nikdo druhým nutit něco dělat nebo nedělat, když ti druzí nechtějí, nemůžou ho nutit žít. Ano, sebevražda je nevratná. Ano, je možné, že sebevrah za pár let bude v jiném stavu a bude rád, že ho někdo zachránil. Ano, je možné, že takových bude z těch sebevrahů většina. Ale pořád nelze vnucovat svou vůli komukoliv.
Nicméně tady jde ještě o další rovinu, jak by napsal jeden zdejší. Ten sebevrah má možnost si to nechat pro sebe a udělat to. Nikdo ho nezachrání. Udělá si to, co chce, a okolí, které by chtělo zachraňovat, má smůlu. Proč to neřekl? Možná právě proto,aby ho někdo nezachraňoval. Výsledkem je smrt.
Pak má možnost to říct tomu, kdo mu může chtít pomoci přes svůj pohled, podporu, ale nebude aktivně kazit sebevrahovi jeho rozhodnutí. Pak to může skončit opět smrtí, nebo, a to je důležité, změnou názoru sebevraha.
Pravděpodobnostně je tedy vyšší šance na záchranu ve chvíli, kdy jsou kolem lidi respektující to rozhodnutí, protože těm lidem to spíš sebevrah řekne, a pak už se to může jen obrátit.
|
|
|
|
JK19 -
"Mně přijde, že nevíš, co je to přátelství. Že si nedovedeš představit, že někdo nepodrazí, nejen v tomto."
Mám radost, že existují i lidi, co tohle opravdu chápou. Kéž by bylo víc takových jako jsi ty.
|
|
|
|
Franta66 - nikdy nebudu bránit v ukončení života nebo mu to rozmlouvat v žádné situaci. Právo kdykoliv svobodně ukončit vlastní život považuji za fundamentální, nezcizitelné lidské právo a jeho porušení za jeden z nejodpornějších zločinů proti lidskosti.
"Pokud se spleteš, zabráníš mu v sebevraždě, a pak zjistíš, že k tomu dobrý důvod měl, tak on se pořád ještě může zabít, jen o něco později než původně plánoval."
Pokud někomu zapálím barák, tak vlastně o nic nejde, protože si může vždycky postavit novej, jasný, normálka, přece o nic nejde...
Neúspěšný pokus o sebevraždu často vede k neskutečně traumatizující a extrémně ponižující situaci často s trvalými následky. Strach z další možné nedobrovolné hospitalizace, která při takovém nepodařeném skoro vždy následuje (tím spíš když to řešíš tím, že toho člověka nahlásíš, zavoláš na něj sanitku) je často pro toho člověka tak zdrcující, že už se k tomu znovu nedokáže odhodlat a pouze nesnesitelně trpí.
"Vždy tam máš nějakou míru nejistoty a naprostá většina lidí se raději splete ve směru, aby to nemělo definitivní následky."
obě varianty mají definitivní následky.
Jinak viz. JK19 Ukončení života je právo o které se nikdo nemusí nikoho doprošovat a nikdo nemá právo ho nikomu odpírat
"Taky tu nepadly důvody, proč ten záměr sdílet s ostatními, když o tom sebevrah už stejně nechce diskutovat, nechce změnit názor. Jak jsem to pochopil, tak jakékoli přemlouvání nebo pokus o pomoc by byl brán jako nerespektování sebevrahovy svobody, neúcta k němu a špatné kamarádství. Když jde tedy o takhle jednosměrnou komunikaci, tak úplně poslouží ten dopis na rozloučenou a není důvod do toho zatahovat ostatní lidi."
Asi tomu nebudeš věřit, ale člověk může mít úplně normální potřebu se zkrátka osobně rozloučit, říct co potřebuje osobně a taky si osobně vyslechnout druhou stranu. Můžeš úplně v klidu respektovat jeho rozhodnutí, třeba mu i říct svůj názor, ale netlačit ho do ničeho, pokud sám nechce. Jinak o tom byl přece celý můj původní příspěvek - o možnosti předem vyjádřené vůle. Ty pořád argumentuješ momentální krizí a zkratem, nevratností, já ti říkám, že můj celoživotně konzistentní postoj je ten, že nikdy nechci aby mi kdokoliv v takovém rozhodnutí bránil, ať už by to byl sebevíc impulzivní zkrat kdykoliv v budoucnosti - moje svoboda volba a osobní autonomie kdykoli a kdekoliv má pro mě mnohem větší cenu, než to jestli zůstanu za každou cenu na živu. To není žádná momentální iluze ale celoživotní hodnotový postoj, který jsem dokonce ochotná sdílet dopředu právě pro případ, že by někdy taková situace nastala (i když nastat vůbec nemusí). To nemůžeš odbít tím, že "lidé jednají zkratovitě" právě proto, že dlouhodobá preference vlastní svobody i pro případ jakéhokoliv budoucího zkratu mluví jasně - když už teď ve stavu, kdy preferuji žít jasně říkám, že bych takový násilný zásah nikdy nechtěla a nikdy bych ho neodpustila, tak si můžeš být jistý, že bych to p
|
|
|
|
"Obtěžovat je budeš dost už tou samotnou sebevraždou. Ale chtít ještě jejich souhlas a požehnání předem?"
Nechtějí souhlas nebo požehnání. Je to podobné jako odjet bez rozloučení do zahraničí a už se nevrátit. To taky oznámíš přátelům. Ne známým, ale někomu, koho bereš za přítele. Tak tohle oznámíš těm blízkým taky. Když chceš.
Mně přijde, že nevíš, co je to přátelství. Že si nedovedeš představit, že někdo nepodrazí, nejen v tomto.
|
|
|
|
OK, já asi taky neodsuzuji někoho, kdo sebevrahovi nepomohl (pokud to nebylo nějaké vyložené hecování k sebevraždě a cynická podpora). Jen se ze zvědavosti snažím zjistit, jak to mají ostatní.
Proto jsem se třeba ptal: Nebo ty bys fakt řekl: "Nerozumím důvodům, proč to chceš udělat, nepovažuji to za pádné důvody, ale věřím, že ses rozhodl správně a nebudu ti v tom bránit"?
Taky tu nepadly důvody, proč ten záměr sdílet s ostatními, když o tom sebevrah už stejně nechce diskutovat, nechce změnit názor. Jak jsem to pochopil, tak jakékoli přemlouvání nebo pokus o pomoc by byl brán jako nerespektování sebevrahovy svobody, neúcta k němu a špatné kamarádství. Když jde tedy o takhle jednosměrnou komunikaci, tak úplně poslouží ten dopis na rozloučenou a není důvod do toho zatahovat ostatní lidi. Obtěžovat je budeš dost už tou samotnou sebevraždou. Ale chtít ještě jejich souhlas a požehnání předem?
|
|
|
|
"Tuhle většinu chceš obětovat kvůli sobě, která to údajně má promyšlené a ví, co dělá?"
Tak ona nepíše o sobě možná ani. To téma se netýká sebevraždy jako takové, nebo pomoci takovému člověku, když stojí na Nuseláku nebo si míří pistolí na spánek. Jde o přátele těch lidí, kteří se svěří, že to plánují za měsíc, půl roku udělat. A zda jsme ti, kteří to budou respektovat. Nebo nejsme. Ty nejsi a máš k tomu své důvody. V pořádku.
|
|
|
|
Jestli máš dobré důvody k sebevraždě a ostatní je zároveň nechápou (sám jsem tu psal o jednom důvodu, kdy je sebevražda pochopitelná), tak jsi prostě v menšině a máš smůlu. Lidi se chovají tak, aby jejich chování bylo správné ve většině případů. Když neví, tak radši risknou, že se v menšině případů budou rozhodnou špatně, než aby se rozhodli špatně ve většině případů. A většina sebevrahů k tomu dobré důvody nemá, jednají pod tlakem, jsou ve špatném psychickém stavu, nemyslí jim to. Ty v podstatě chceš, aby lidi hodili přes palubu tuhle většinu sebevrahů, kterým se dalo pomoci a kteří mohli pak žít celkem spokojený život a být vděční, že jim někdo pomohl. Tuhle většinu chceš obětovat kvůli sobě, která to údajně má promyšlené a ví, co dělá?
|
|
|
|
"Není Franta ten momentálně odlišnej?"
Takové to cpaní svého pohledu že tam je? No, možná.
"a později zjistíš, že ty důvody pádné nebyly"
Jako že ty nebo já budeme hodnotit, zda někdo jiný měl pádné důvody učinit rozhodnutí o svém životě? Objektivně je řešitelných spousta duševních nemocí nebo situací, ale subjektivně to řešitelné být nemusí, nebo to ten někdo ani řešit nechce. Můžu nad tím kroutit hlavou, můžu si uvědomovat, že mi ten člověk a vše, co reprezentoval, bude chybět, ale měl bych to pořád respektovat. Spíš když budu respektovat člověka v úzkých a budu s ním normálně mluvit, můžu to rozhodnutí zvrátit, nenásilně, než abych ze svého pohledu hodnotil jeho stav. U nemocných je to pak úplně jiná kapitola.
|
|
|
|
"což je zpravidla řešitelné. "
Ale když to někdo řešit nechce?
"že se sebevrah mýlí, "
To může, ale má právo se mýlit.
"Taky tu hraje roli to, že smrt je definitivní."
Někdo, kdo o tom uvažuje a dojde k rozhodnutí odejít, to asi neví. :-D
Na nás není hodnotit, zda dělá blbost, ale respektovat, že tu případnou blbost udělat chce. Respektovat neznamená vždy souhlasit.
|
|
|
|
Není Franta ten momentálně odlišnej? Volání o pomoc samozřejmě existuje, ale to jsou náznaky, ne to říct na plnou pusu, po dlouhodobém rozhodování. Sice to taky může být nějaká forma volání o pomoc, ale už je tam i ta vůle to ukončit, což u klasického volání o pomoc není.
Svitavy, ono je to spíš téma na zamyšlení než zpověď, hledání porozumění.
|
|
|
|
JK19: To se asi dá chápat a respektovat v případě, že je ten druhý vážně nemocný, nemá šanci na uzdravení a už ho nic dobrého už ho nečeká. Tomu to asi nepřekazíš ani nebudeš rozmlouvat (aby akorát trpěl delší dobu). Ale tyhle důvody budou jen malá část sebevražd. Většinou bude důvodem jen dočasná situace, pocit selhání, křivdy, nezapadnutí do společnosti... což je zpravidla řešitelné. I dobrý přítel to pak může vyhodnotit tak, že se sebevrah mýlí, nemá dost informací, má zkreslené vnímání světa a není v jeho zájmu se zabít - takže mu v tom budou chtít většinou zabránit i proti jeho momentální vůli. Nebo ty bys fakt řekl: "Nerozumím důvodům, proč to chceš udělat, nepovažuji to za pádné důvody, ale věřím, že ses rozhodl správně a nebudu ti v tom bránit"?
Taky tu hraje roli to, že smrt je definitivní. Pokud se spleteš, zabráníš mu v sebevraždě, a pak zjistíš, že k tomu dobrý důvod měl, tak on se pořád ještě může zabít, jen o něco později než původně plánoval. Ale když se spleteš a nezabráníš mu v tom a později zjistíš, že ty důvody pádné nebyly, tak už to nejde vzít zpátky. Vždy tam máš nějakou míru nejistoty a naprostá většina lidí se raději splete ve směru, aby to nemělo definitivní následky.
|
|
|
|
Franta66 - "Potřeba to konzultovat a sdílet s někým dalším opravdu vypadá spíš jako volání o pomoc - ostatní tě od toho logicky budou chtít odradit, budou ti chtít pomoct."
Další neskutečný mýtus vyplívající z reality světa, kde není možné tyhle věci říkat veřejně. Pokud někdo ví, že zemře přirozenou cestou taky chce o tom mluvit, taky to chce sdílet. Stejně taky když se rozhodl zemřít sám. Člověk se s tím chce svěřit blízkým lidem stejně jako s čímkoliv jiným. Jediný důvod proč dnes nemůže, proč mu nezbývá než nechávat dopisy na rozloučenou je přesně ten stav světa, který nemá sebemenší respekt k právu na svobodné ukončení života, začal by takového člověka okamžitě pronásledovat a snažit se ho násilím držet na živu. Ale naše úchylná paternalistická společnost z toho vždycky okamžitě udělá "volání o pomoc".
"Ono se totiž často stává, že to, co jeden považuje za bezvýchodnou situaci, ostatní vidí úplně jinak a ve skutečnosti je to banalita, kterou třeba za pět nebo deset let nebudeš vůbec chápat jako problém."
Jasně, další úžasná představa - všichni kolem přesně ví, že ta situace je řešitelná, ale jenom ten, koho se to týká je takovej idiot, že to řešení nevidí. Jen tak pro zajímavost. cca. před 5ti lety jsem skutečně byla v situaci, kdy jsem uvažovala už i o ukončení života. Ne, nebyla jsem "zaslepená momentálním stavem mysli", ne nejednala jsem iracionálně, ne, nebyla jsem ve stavu, že bych "neviděla jiné řešení" to řešení jsem viděla velice dobře, ale šance, že se mi podaří ho naplnit byla neskutečně malá. Byla jsem zcela objektivně v extrémně těžko řešitelné situaci, nebyl to žádný můj "tehdejší pocit" jak se většinová společnost stále snaží naznačovat. Byla to zcela objektivně extrémně těžko řešitelná situace a nemusela jsem se s ní dostat. Že se mi to podařilo byla spíš veliká náhoda. Pokud bych se tehdy skutečně rozhodla svobodně ukončit svůj život, tak by to byla zcela legitimní volba, byla by naprosto adekvátní tehdejší situaci, pokud už bych došla do stádia reálného pokusu (což se nikdy nestalo) tak bych rozhodně chtěla, aby byl úspěšný, to nejhorší co by se mohlo stát by bylo, kdyby se mi to nepodařilo a já bych z toho měla doživotní následky. Kdyby mi tehdy chtěl někdo násilím bránit v tom to udělat, tak bych mu to nikdy neodpustila.
Tolik k tomu, jak to já vidím z odstupem 5ti let, kterým se lidé tak rádi ohání.
|
|
E737 |
|
|
|
Jsi moudrý člověk. Na stránce plné primitivů, zvířátek, buranů a poníženců se nedočkáš velkého pochopení.
|
|
|
|
"A proč bys to chtěla někomu říkat a zatahovat do toho někoho dalšího?"
Právě proto, že to jsou přátelé.
"Ono se totiž často stává, že to, co jeden považuje za bezvýchodnou situaci, ostatní vidí úplně jinak a ve skutečnosti je to banalita, kterou třeba za pět nebo deset let nebudeš vůbec chápat jako problém."
To je samozřejmě možné, sám o tom píšu. Ale pořád je to rozhodnutí toho člověka v tu chvíli, které se mi nemusí líbit. můžu se ho snažit zvrátit přes promluvu, ale měl bych respektovat.
|
|
|
|
Kolem sebe rozhodně ne. Nemůžu věřit ani rodině. :-D To je spíš k pláči než k smíchu, ale je to časté, žádná anomálie.
U člověka, který je na tom blbě s psychikou, v existenčních potížích apod., tomu bych se snažil říct, že ho chápu, že jsem tím procházel taky (i když neplánoval) a dnes jsem rád za to, že žiju. Nikoho bych na něj ale nevolal. U lidí, co jsou nemocní a vyberou si to, tam bych nemluvil vůbec, to bych kecal do něčeho, o čem vím kulový. I když ta představa, jak to někdo plánuje, a jak se asi cítí, je příšerná. Kdyby to byl někdo nějak blízký, myslel bych na něj.
Moc mě nenapadá, proč to někomu říkat, i když bych tomu dotyčnému věřil. Vyděsil bych ho. No a kdyby se ukázalo, že mu věřit nemůžu, tak mi ty plány možná překazí.
|
|
|
|
A proč bys to chtěla někomu říkat a zatahovat do toho někoho dalšího? Pokud jsi rozhodnutá, tak jen napíšeš dopis na rozloučenou nebo závěť a uděláš to. Ostatní se to dozví, až bude po všem. Potřeba to konzultovat a sdílet s někým dalším opravdu vypadá spíš jako volání o pomoc - ostatní tě od toho logicky budou chtít odradit, budou ti chtít pomoct. A to i těmi policajty nebo doktory - berou to tak, že odstranění té příčiny tvého trápení může nějakou dobu trvat a mezi tím je potřeba ti zabránit v sebevraždě. Ono se totiž často stává, že to, co jeden považuje za bezvýchodnou situaci, ostatní vidí úplně jinak a ve skutečnosti je to banalita, kterou třeba za pět nebo deset let nebudeš vůbec chápat jako problém.
|
|
|
|
Na pokus o sebevrazdu se volaji doktori a ne policie. Lidi delaji ruzne unahlene veci, stejne jako jindy neresi, kdyz resit mohli.
|
|
|
|
Něco málo k tématu:
https://www.youtube.com/watch?v=MtxxUEkjZmo&t
|
|
|
|
98 
31