Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
Prdne v bedně zase někomu jinému.
|
|
|
|
Uvarim si caj.
|
|
|
|
Tak jasně, někdo se za mě může vydávat, ale Koubysekač je vlastně činnost natolik altruistická, že jej už žádné já nevykonává. Tak vlastně není kdo by se za koho vydával.
Tak se pozná umění Zenu: "šel, jakoby nešel".
Seknul Koubu, jako by ho neseknul.
|
 seknulkoubu |
|
|
|
Koncový styk výhybky: nejlepším Koubysekačem jsem já, ale Kouba se mi mstí a nechce mi to uznat.
|
 seknulkoubu |
|
|
|
No a co když ti ho vyfoukne někdo, kdo není Koubysekač a jenom si na to hraje? Nebo ještě hůř, na nic si nehraje a snaží se pošpinit čest pravých Koubysekačů?
A když už s tebou diskutuju – za mě je nejlepším Koubysekačem Guru Vít Houba.
|
|
|
|
Koncový styk výhybky: k tomu by se Koubysekači nesnížili. Jsme čestní lidé, jinak bychom přeci tuhle práci nedělali.
|
|
seknulkoubu |
|
|
|
Jméno jste si zatím neudělal ani jeden. Musíte se zaregistrovat. Jinak vám ho ten druhej nebo klidně i třetí může vyfouknout a psát "vaším" jménem větší srance než vy!
|
|
|
|
Že jo Koubo, že tě tu nejvíc seru.
|
|
seknulkoubu |
|
|
|
zalez mladej: to není pravda. Já jsem si tady jen po pár týdnech svého unikátního Kouby sekání udělal jméno.
|
|
seknulkoubu |
|
|
|
Tobě to může být jedno. Jediej, kdo tady seká Koubu, jsem já. Nevšiml jsem si, že by to posledních deset let dělal někdo jinej.
|
 zalez mladej |
|
|
|
Kouba je animovaný beránek (eSheep 64bit) co je ke stažení v Microsoft obchodě zadarmo. Beránek, co funguje 16, 32, 64 bit Windows. Jakmile beránek dosáhne hranice mnonitoru, otočí se a znovu chodí. Někdy usne, jindy uteče můžete mít na ploše i hodně beránků.
|
|
|
|
Co budeme dělat, až Kouba zařve? Nejdřív nastane ticho. Takové to zvláštní ticho, kdy každý čeká, že se za chvíli ozve, že to byl zase nějaký jeho fór. Pak někdo vytáhne telefon, další začne obvolávat známé a třetí bude tvrdit, že Kouba přece nemůže zařvat, protože takoví lidé neumí umřít. Jenže časem dojde všem, že tentokrát se nevrátí.
Sejdeme se. Někdo přinese fotky, někdo historky a někdo jen sedne ke stolu a bude poslouchat. Začne se vzpomínat na všechny ty chvíle, kdy Kouba něco pokazil, zachránil, přehnal, zapomněl nebo naopak zařídil způsobem, kterému nikdo jiný nerozuměl. Každý bude mít svou verzi Kouby. Pro někoho to bude kamarád, pro někoho kolega, pro někoho věčný potížista a pro jiného člověk, na kterého se dalo spolehnout. A všechny ty verze budou pravdivé zároveň.
Někdo pronese řeč. Bude dlouhá a slavnostní, ale stejně si lidé budou víc pamatovat krátkou historku z hospody než všechny vznešené věty dohromady. Někdo se zasměje ve chvíli, kdy by se smát neměl. Někdo uroní slzu ve chvíli, kdy to od něj nikdo nečeká. Tak už to bývá.
Po pohřbu se půjde posedět. Ne proto, že by to situaci vyřešilo, ale protože lidé odjakživa lépe snášejí smutek ve společnosti druhých. Budou se připíjet na Koubu, na jeho zdraví, i když už žádné nemá, na jeho památku a na všechny příběhy, které po něm zůstaly. Každé další pivo udělá Koubu o něco větším hrdinou. Historka, ve které jednou zabloudil cestou domů, se promění v epickou výpravu. Obyčejná hádka bude zpětně vypadat jako střet titánů. A jeho nejhloupější nápady začnou znít téměř geniálně.
Pak uplynou týdny. Židle, na které sedával, zůstane chvíli prázdná. Lidé se na ni budou podvědomě dívat. Občas někdo řekne: „Sem si vždycky sedal Kouba.“ A všichni přikývnou. Časem si na to místo sedne někdo jiný. Ne proto, že by Kouba byl zapomenut, ale protože svět nesnáší prázdná místa.
Uplynou měsíce a roky. Noví lidé budou slyšet jeho jméno, aniž by ho kdy poznali. Budou znát jen legendy. Jak jednou udělal tohle, jak tehdy řekl tamto, jak se mu podařilo něco, co by normální člověk ani nezkoušel. Každé vyprávění přidá detail navíc. Každá generace známých trochu upraví příběh. A tak se z člověka pomalu stane legenda.
A co budeme dělat, až Kouba zařve? To, co lidé dělají vždycky. Budeme chvíli smutní. Budeme vzpomínat. Budeme vyprávět příběhy. Budeme se smát věcem, kterým jsme se kdysi smáli spolu s ním. A pak budeme žít dál. Protože nakonec je to možná to jediné, co po nás všech zůstane — pár vzpomínek, pár historek a několik lidí, kteří ještě po letech řeknou: „Na Koubu se nezapomíná.“.
|
|
|
|
31 
25 
