Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
asi tak nějak: Hele, já fakt nevím, proč máš potřebu to hned otočit do takový ironie a shazování. Nikde jsem netvrdil, že mám nejtěžší život na světě, že jsem jediný člověk, co něco nezvládá, nebo že ostatní lidi nemají svoje problémy. Jen jsem byl chvíli upřímnej o tom, jak se cítím a co je pro mě psychicky náročný. A místo normální reakce přijde něco ve stylu „tak samozřejmě, nikdo to nemá tak těžký jako ty“. Upřímně, tohle člověka fakt spíš zavře, než aby měl chuť dál něco vysvětlovat.
Víš, co je zvláštní? Že lidi pořád říkají, jak je důležitý mluvit o psychice, být otevřenej, neskrývat věci v sobě a říct si o podporu, když něco člověk nezvládá. Ale ve chvíli, kdy to někdo fakt udělá, tak často dostane přesně takovouhle reakci — ironii, zlehčování nebo pocit, že přehání. A pak se všichni diví, proč většina lidí radši mlčí a všechno dusí v sobě. Protože člověk nikdy neví, jestli bude vyslyšenej, nebo jestli z něj někdo udělá karikaturu člověka, co si jen stěžuje.
A nejde ani o to, že by mě jedna poznámka nějak strašně zničila. Spíš mě mrzí ten princip. Když se někomu snažíš otevřeně říct, že něco není v pohodě nebo že tě něco psychicky vyčerpává, tak poslední věc, kterou potřebuješ slyšet, je sarkastický komentář naznačující, že si vlastně jen hraješ na oběť. Přitom ty vůbec nevíš, co všechno člověk řeší v hlavě, co už má za sebou, kolik věcí drží pohromadě jen silou vůle nebo jak dlouho se snaží fungovat normálně, i když je vnitřně úplně vyčerpanej.
A přesně tohle mě unavuje nejvíc — ten neustálej tlak tvářit se, že je všechno v pohodě, aby náhodou člověk nevypadal „slabej“, „dramatickej“ nebo „moc citlivej“. Jakmile člověk přizná, že něco nezvládá ideálně, okamžitě se najde někdo, kdo to shodí stylem „prosím tě, ostatní to mají horší“. Jenže tím se vůbec nic neřeší. Podle týhle logiky by vlastně nikdo nikdy nemohl být smutnej, ve stresu nebo vyčerpaný, protože vždycky existuje někdo, kdo je na tom ještě hůř. A to je úplně absurdní způsob přemýšlení.
Já si moc dobře uvědomuju, že jsou lidi, kteří procházejí horšíma věcma. Fakt nepotřebuju přednášku o tom, že existují větší problémy. Ale moje pocity tím automaticky nepřestávají být reálný. Když je člověk psychicky na hraně, tak mu fakt nepomůže slyšet, že by vlastně měl držet hubu a být rád, protože někdo jiný se má hůř. Každý máme jinou kapacitu, jiný zkušenosti, jiný způsob, jak zvládáme tlak a stres. To z nikoho nedělá slabochy ani hysterky. Jen lidi.
A upřímně? Já po tobě ani nechci nějakou obrovskou emocionální podporu nebo lítost. Nepotřebuju, aby mě někdo zachraňoval nebo kolem mě chodil po špičkách. Jen bych ocenil trochu normální lidský reakce místo automatický potřeby všechno zlehčit a shodit. Někdy úplně stačí říct „chápu“ nebo „to zní nahovno“. Fakt není nutný z každý upřímný věty dělat soutěž o utrpení nebo důvod k posměchu.
Protože ve výsledku to pak člověka akorát naučí jednu věc — radši nic neříkat. Radši všechno držet v sobě, dělat že je všechno v pohodě a usm
|
|
|
|
Příroda, kytky, stromy, ptačí zpěv
|
|
|
|
Jít se vytancovat na salsu, občas meditace, kódování nečeho zajimavého, uvařit si a u toho poslouchat audio knizku... Nejlíp funguje salsa ;)
|
|
|
|
jsembarva: S prostředním odstavcem souzním :)
|
|
|
|
Asi utéct od hluku světa a vrátit se sama k sobě. Často je to pomocí čtení knih, poslouchání hudby, procházek v přírodě, hrou na nástroj/zpívaní, úklid, vaření, jízda v autě…
Hodně mi pomáhá i uvědomit si to, že ne všechno lze vědomě ovlivnit a že chování druhých často vypovídá více o nich než o mně samotné. Nejvíce to bolí od lidí, které máme blízko, ano, protože tam je srdce otevřené nejvíce.
I tak se ale snažím si chránit svůj vnitřní klid a řekla bych, že se mi to celkem daří :)
|
|
|
|
Většinou je pro mě psychohygiena pohyb nebo manuální práce. Zrovna ve středu jsem měla emočně vypjatý den, tak jsem po příjezdu domů navlékla montérky a šla rvát plevel. Když dorazil přítel domů, šel mi pomoct. Člověk u toho vyčistí hlavu a ještě ta společná práce upevňuje vztah.
|
|
|
|
ncnj Tak samozřejmě. Není tak náročné jako hrát hada. Nikdo nemá tak těžký a psychicky náročný život jako ty.
|
|
|
|
asi tak nějak: není to psychicky náročná práce
|
|
|
|
"Nejhorší na tom podle mě je, že mozek má tendenci si ty situace pořád přehrávat dokola. Člověk pak analyzuje každou větu, tón hlasu, výraz, hledá v tom významy a začne být psychicky unavený i z úplných blbostí. A čím víc je člověk vyčerpaný nebo dlouhodobě pod tlakem, tím citlivěji všechno vnímá. Pak tě rozhodí i maličkost, která by tě normálně nechala v klidu, protože už nejsi psychicky odpočatý." vložil Ncnj-Svitavská Ulice
No to bys fakt nemohl s takovou psychikou dělat učitele. To by nešlo.
|
|
|
|
asi tak nějak: Tak to jsi velkej frajer, že jsi jako dospělej chlap tahal ramena ve škole na malé děti.
Smajlík Ncnj-Svitavská Ulice Muž40
Jo jo. To je základ. Ale nemusí se to dělat tak, jako Igor Hnízdo. Až tak to není třeba. Ale trochu jo. Metoda cukru i biče. Kdybys dělal jen ten cukr, skákali by ti po hlavě. Ale z tvého psaní je jasné, že jsi to nikdy nedělal, ani bys na to neměl psychiku. Utekl bys záhy. No a proto jsem to dělal já a ne ty.
|
 asi tak nějak |
|
|
|
asi tak nějak: Tak to jsi velkej frajer, že jsi jako dospělej chlap tahal ramena ve škole na malé děti.
|
|
|
|
Tohle je podle mě strašně častá věc, jen o tom lidi moc otevřeně nemluví. Každý občas řekne „neřeš to“, ale realita je, že když se ti určité věci dějí dlouhodobě, tak se to v člověku prostě ukládá. A pak už nejde jen o jednu konkrétní situaci, ale o celkový pocit z lidí kolem sebe.
Mám to podobně hlavně u blízkého okolí. U cizích lidí je mi většinou úplně jedno, co si myslí nebo jak se chovají. Když je někdo nepříjemný na internetu nebo v běžném životě, tak ho už pravděpodobně nikdy neuvidím. Ale u lidí, které znáš roky, se kterými trávíš čas nebo od kterých podvědomě čekáš podporu, je to úplně jiná liga. Tam člověka nejvíc bolí právě to zklamání.
A často nejde ani o nějaké velké konflikty. Někdy jsou nejhorší právě ty drobnosti. Něco někomu normálně vysvětlíš nebo zadáš a on to stejně udělá úplně po svém, i když ví, že ti to zkomplikuje život. Nebo máš z něčeho radost a místo normální reakce přijde shazování, ironie nebo divný poznámky. Takové to, kdy člověk cítí, že ten druhý ti vlastně neumí upřímně přát. A čím víc si člověk něčeho vybuduje nebo někam posune život, tím víc si začne všímat, že ne každý to s tebou myslí dobře, i když se tváří jako kamarád.
Nejhorší na tom podle mě je, že mozek má tendenci si ty situace pořád přehrávat dokola. Člověk pak analyzuje každou větu, tón hlasu, výraz, hledá v tom významy a začne být psychicky unavený i z úplných blbostí. A čím víc je člověk vyčerpaný nebo dlouhodobě pod tlakem, tím citlivěji všechno vnímá. Pak tě rozhodí i maličkost, která by tě normálně nechala v klidu, protože už nejsi psychicky odpočatý.
Mně osobně dost dlouho trvalo pochopit, že ne všechno musím vyřešit nebo pochopit. Dřív jsem měl potřebu si všechno vysvětlit — proč se ten člověk zachoval takhle, jestli jsem něco udělal špatně, jestli to myslel schválně. Jenže čím víc jsem to rozebíral, tím hůř mi bylo. A paradoxně člověk často nikdy žádnou odpověď nedostane. Někteří lidi prostě jednají podle svých nálad, komplexů nebo ega a vůbec nepřemýšlí nad tím, jak působí na ostatní.
Časem jsem si začal víc chránit vlastní klid. A zjistil jsem, že psychická hygiena není žádná „ezoterika“, ale úplně obyčejné věci. Fakt pomáhá vypadnout mezi lidi jen občas, vypnout mobil, jít ven, zacvičit si, pustit si hudbu, dělat něco rukama nebo být chvíli úplně sám bez neustálých podnětů. Protože když člověk jen sedí doma a přemýšlí, tak hlava umí vytvořit hrozný scénáře a nafouknout všechno do obřích rozměrů.
Taky jsem si musel přiznat jednu nepříjemnou věc — ne každý, koho mám rád nebo koho považuju za blízkého, mi opravdu přeje dobro. Někoho tvoje úspěchy inspirují, ale někoho dráždí, protože mu připomínají jeho vlastní nespokojenost. A to nemusí být ani vyloženě zlí lidi. Jen nejsou vnitřně srovnaní sami se sebou. Dřív mě to strašně mrzelo, dneska už to beru víc realisticky.
Hodně mi pomohlo přestat čekat od všech pochopení nebo potvrzení. Protože když člověk začne stavět svoje vnitřní rozpoložení na reakcích okolí, tak nikdy nebud
|
|
|
|
asi tak nejak: Při té nenávisti a nepřejícnodti se úplně nepoužívá racionální myšlení. Tam je motor toho jinde.
Frank Drebin Muž44
No když se mi stala situace, že moje mladší kolegyně, začínající učitelka, měla potíže s kázní žáků, prostě ji nechtěli poslouchat, tak jsem z toho neměl radost. Podpořil jsem ji. Zašel jsem do té třídy a vysvětlil žákům, že když oni ubližují jí, tak to tak nenechám. Mně bylo 34 let a jí bylo 23 let. Učila prvním rokem. Já jsem v té době už měl dost zkušeností a vnitřní síly. Proto jsem jí podpořil. A bylo nác více učitelů, co zašli do té třídy a když jsme vyvinuli společný tlak, tak oni si pak už na ni nedovolovali. Chápeš? To je příklad té jedné lodi. Protože děcka viděla, že učitelé drží za jeden provaz a když jí budou škodit, budou mít problémy se všemi učiteli. Takže to vzdali. Ona pak překonala první rok, postupně se zaučila. Nikdo učený nepadá z nebe. Je to proces. Jenže školství je specifické. Učitelé jsou vysokoškoláci. To neznamená, že jsou lepší. Jen že více přemýšlejí do hloubky a na důsledky. A ano, radí si vzájemně. Mně zase třeba pomáhali s nástěnkami. Protože nejsem dobrý na nástěnky, tak mi kolegyně dávaly materiály na tu nástěnku. Připnul jsem je tam už sám. :-) Někdy mi i zdobily třídu. Takže jsem měl nakonec třídu taky pěknou. Díky kolegyním. :-) Já vím, že to zní sluníčkově ideálně, ale tak to fakt bylo. Jsem objektivní. Umím být kritický. Ale tedy nemám důvod. Kolegové byli kolegiální. Většinou.
Jak říkám, špatné věci jsem zažil na gymplu nebo pak někdy od sousedů. Neříkám, že jsem žil v ráji. Taky jsem si hodně zlého zkusil. Ale soused alkoholik a jeho syn narkoman - to se řeší vysokým živým plotem a je klid. Jen to trvá pár let, než to vyroste. :-) V práci kolegové většinou zlatí.
|
|
|
|
Frank: ty povrchnosti mohou být vitamín pro mysl, která díky tomu je schopna pobrat co má. Někdo zvládne všechno sám o sobě, jiný (já) potřebuje povrchnosti, další začne chlastat. Dojít k uvědomění druhého odstavce chce také odvahu.
|
|
|
|
Malé drobnosti. Ono to těšení z maličkostí dost zabírá. Je to taková malá kotva.
Kdysi měl pěkný talk Sam Berns – kluk postižený progerií, tedy předčasným stárnutím. Nečekal, že se dožije plné dospělosti. O tom co jej žene. Co jej motivuje...
https://www.youtube.com/watch?v=36m1o-tM05g
Ono to je spíš o tobě. Co tě malého potěšilo. Co tě dělá tebou.
U mě je to kniha. V klidu se jen tak zastavit a přemýšlet. Co mi chybí, je taková ta dětská představivost, fantazie. Včera jsem koukal na nějaký wallpaper a přemýšlel jsem, jaké by to tam bylo. Takové to, jako když jsem si před dvaceti lety stáhnul wallpaper, koukal na ty hory a snažil se představit, jaké to tam je.
Z mého pohledu, čím jsi starší, tak aspoň já jsem pod větším a větším presem. Člověk už nesní jako dítě. Nehraje si a moc nepraktikuje takové to „zastav se a přemýšlej“. A dle mě to není na škodu sem tam dělat normálně a nečekat na důchod, až budu při krmení holubů přemýšlet nad životem, pokud teda nebudu starej plnej výčitek. :D
Když to asi shrnu, tak se mentálně momentálně umět zatoulat :P
|
|
|
|
Většinou krátká procházka přírodou nebo okraji města, řekněme hodina chůze. Utřídit myšlenky a snad najít jinou motivaci v jiné oblasti života.
I když těžko říct, o jakou situaci jde, je mi jasné, že na něco se tak snadno nezapomíná.
|
|
|
|
asi tak nejak: Při té nenávisti a nepřejícnodti se úplně nepoužívá racionální myšlení. Tam je motor toho jinde.
|
|
|
|
To je různé: Ten druhý odstavec dává smysl. Protože podle mě je to hlavně o stavu mysli, ne o těch povrchnostech okolo (výlet, práce, atd.).
|
|
|
|
Soustřeď se na sebe, ne na okolí. Pomáhá sport- posilka, kolo. Jít se večer projít. Dlouhá sprcha. Sednout na zahradu a dát kafe, ponořit se na počítači do nějaké práce, jet se projet autem, přečíst si kvalitní článek v časopise. Dělat si malé radosti.
V zásadě je prvotní uvědomit si, že v životě kopeš jen sám za sebe. Jaké si to uděláš, takové to máš. Komodity jako zdraví, rodina, přátele, někdo ke má všechny, jiný žádnou. Tak to je.
|
|
|
|
Drobné radosti.
Společnost mého psa. Procházky přírodou.
Dobré jídlo.
Pro relax horka vana
|
|
|
|
až po nějaké životní křivdy, vědomí, že vám lidi nepřejou úspěch, apod. U cizích lidí je to fuk, ale u lidí v blízkém okolí je to silnější káva.
Frank Drebin E-MAIL: Muž44
Mně se nestalo, že by mi někdo z blízkých lidí přál neúspěch. Jestli myslíš rodinu nebo kamarády, apod. Fakt si nedovedu vybavit jediný příklad ze svého života. A to nejsem naivní. Samozřejmě něco jiného byli spolužáci z gymplu. Tam mi neúspěch přálo několik lidí. Byli to zm.di. Ale spolužáky si člověk nevybírá. Vyřešil jsem to tak, že na srazy spolužáků nechodím. Oni tam jsou i fajn lidi. Je to tak půl na půl. Jenže srazy jsou hromadné. Kdyby byl sraz selektivní, že by tam ti zmr.i nebyli, tak by to bylo něco jiného. Bohužel se to dělá hromadně. Takže tam nechodím. Byl jsem jednou ze zvědavosti. Bylo to po 20 letech od ukončení školy. V naivním očekávání, že se mohli změnit. Ha ha. Svině zůstaly svině. Ale pak dospělém životě jsem měl štěstí. Vlastně jsem měl většinou štěstí. Na rodinu, na kamarády, na kolegy v práci. Kolegové v práci mi přáli úspěch. Já jim taky. Protože úspěch jednoho pomáhá celé škole. Když jsem dal do pořádku třídu, tak to poskytlo výhodu i jim. Měli pak větší klid na chodbě školy, o přestávkách, nebo když tam suplovali apod. Takže v zájmu učitele je být kolegiální. Opravdu jsem za 30 let ve školství nezažil, že by učitel přál jinému kolegovi neúspěch. Protože to nedává logiku. Škola je jedna loď, jeden vůz! A když je na palubě nepořádek, tak to má vliv na celou posádku. Proto je v zájmu všech držet palce kolegům a pomáhat si.
Zatímco na tom gymplu ti fakt tak třetina až polovina lidí přeje neúspěch, tak na pracovišti za 30 let nikdo. Je to neuvěřitelný kontrast. A nemyslím si, že by to bylo tím, že moji kolegové a kolegyně byli andělé s výjimečnými povahami. Byli to jenom lidi z masa a kostí. Ale to zvláštní nastavení do kolegiality, vzájemné výpomoci, sounáležitosti je dáno právě tím, že do školy přijde ráno 700 děcek a nás těch 20-30 učitelů a školník, kuchařky, uklízečky prostě musejí držet pospolu, aby zvládli ty stovky žáků. Protože kdyby začal selhávat jeden učitel, tak to je problém pro celu loď. Ano, cítili jsme, že jsme na jedné lodi a musíme spolupracovat. Učitelé nejsou lepší lidé, ale z nevyhnutelných objektivních důvodů jsou nuceni být navzájem kolegiální a spolupracující. Tak jsem to zažil. Nikdo si nebude potápět vlastní loď. Nikdo si nebude vrtat díru do lodi, na které sám jede.
|
|
|
|
Ánápána sati
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%81n%C3%A1p%C3%A1na
|
|
|
|
Překvapuje mě, že se ptáš, když je naprosto zjevné, že k tomu evidentně používáš vysírání lidí na zpovědnici.
|
|
|
|
Překvapuje mě, že se ptáš, když je naprosto zjevné, že k tomu evidentně používáš urážení žen na zpovědnici.
|
 detektor kreténů. |
|
|
|
44 
40 
98 