Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
Jsi docela akční...super, když tě to baví. Opravdový výstup je relativní, jak píšeš...pro mě zatím ranní vstávání
|
|
|
|
Odlišný: Jasně, člověk se obvykle nějak přizpůsobuje prostředí a podmínkám, ve kterých se právě nachází. I tak ale mi nepřijde, že bych se musela nějak moc přetvařovat. Šéfovi sice neřeknu, že je kkt, pokud si to myslím, ale často mu to dám najevo nějakou slušnou formou, pokud to jde. Mně ty přetvářky nikdy nešly. Což je možná taky důvod, proč jsem některým lidem nesympatická. Ale přetvářka nenese obvykle nic dobrého též.
V té práci s těmi hovory... Když zazvonil ten první, skutečně jsem si řekla, ne, nezvednu to. Ale hned se objevilo to svědomí, že musím. Jen prostě v té první vteřině jsem chtěla doslova "utéct". Takže to bylo opravdu velké překonání se. Jepravda, že tam ten nátlak byl, cítila jsem, že nebýt to povinné a neživit mě to finančně, nešla bych do toho.
jsembarva: Jaj, tak to já naopak nemám problém se svěřit a oddat skoro komukoliv. Nutno dodat, že na to často doplácím.
|
|
|
|
Pro mě je výstup z komfortní zóny hlavně v tom, že nerada dávám důvěru cizím lidem, třeba lékařům nebo autoritám obecně.
Je pro mě těžké pustit kontrolu a spolehnout se na někoho jiného. Nejradši bych se spoléhala jen na sebe a na své opravdu nejbližší…
|
|
|
|
Tak liší se to v tom, že výstup z komfortní zony může být iniciován nátlakem, a nebo vlastní odvahou a touhou. V práci si tam měla navíc ten aspekt nátlaku. Při vjezdu na dálnici si mohla zastavit nebo s ní sjet, měla si volbu. V té práci neměla, už si věděla předem, že není cesty zpět a budeš to muset absolvovat celé, absolvovat to utrpení celé.
|
|
|
|
A ještě mě napadá to, když musím hrát nějakou roli, to mě také unavuje celý život. Člověk nemůže být všude sám sebou a dle místa a toho co dělá se musí přetvařovat a přehazovat role. To je také celoživotní záležitost a pro mě vystoupení z komfortu, strašně mě to vyčerpává a vyčerpávalo a mám k tomu odpor. Třeba přetvařování se před učiteli jaké jsou pro mě autority, v práci jsem to zažil několikrát dle typu práce, musíš se tvářit že ten pán před tebou má u tebe respekt a ty si ho vážíš. Nemůžeš říci šéfovi že je kokot protože zase hraješ roli zaměstnance. Někdy hraješ roli syna, někdy hraješ roli přítele, někdy někoho vyřizujícího na úřadě, těch rolí jsou desítky dle situace, měníš slovník, chování, otevřenost, osobitost. Mě tenhle odpor snad pomáhal jen na rande, protože jsem z těch životních pravidel byl tak znechucen, že poslední věc co bych chtěl dělat, je hrát hranou roli i ve vztahu nebo seznamování.
A ta až extrémní otevřenost a býti sám sebou mi pomohlo mít velkou úspěšnost, protože jsem byl zajímavý a odlišoval jsem od chování ostatních. A o to jde, zaujmout. Naopak v jiných oblastech občas hrnec přetekl a ta nechut hrát roli se změnila na padáka, poznámku ve škole, pověst nezdvořilého chlapce :)
|
|
|
|
Odlišný: Jenže já právě měla stres jen u těch hovorů, protože se musí řídit firemními pravidly a nemohu si říkat, co chci. U toho ostatního jsem byla spíš jen mírně nervózní. Takže si pak říkám, že není výstup jako výstup.
|
|
|
|
Pro mě jsou výstupy z komfortní zony telefonáty, celý život. Úplně to nesnáším a stresuje mě to, jako kdybych tu situaci neměl pod kontrolou a cítím určitou porci bezmocnosti. Naopak osobní kontakt mi nevadí ani při konfrontaci, zajímavé.
Ale výstup z komfortní zony je úplně všechno, co člověk moc často nedělá. Já ten pocit beru tak, že ten stres nutí člověka být koncetrovaný tak, aby tu novou překážku dokázal zdolat. Kdyby člověk dělal něco co běžně nedělá a stres by nebyl přítomen, mohlo by to končit katastrofami.
|
|
|
|
25 
53 
22 