Připadá mi čas a prostor jako by šlo o televizní seriály kdy to co se stalo populární má mnoho pokračování. To je velmi zajímavá a poetická úvaha čas a prostor jako televizní seriály, kde úspěšné děje dostávají pokračování. Čas je jako sezónní struktura, co fungovalo v jedné epoše, se opakuje v jiných jen s jinými herci a kulisami. Historie se „recykluje“, stejně jako populární témata v seriálech. Prostor je jako kulisa, mění se, ale určité typy scén se stále vracejí, protože jsou osvědčené. Lidé a události jsou postavy a epizody některé mají jen krátký výstup, jiné se stanou legendami, které formují celé série.
Možná tím narážíš i na to, jak lidská paměť a kultura selektivně „obnovuje“ to, co rezonuje stejně jako seriál, který dostane nové díly jen pokud má sledovanost. A některé věci, byť kvalitní, zapadnou bez pokračování. Podívejme se na některé pohádky třeba o Aladinově lampě, jak jsou dlouho populární, lidi chtějí zázraky, a tak jsou všechny populární seriály o zázracích, Ježíš Kristus je taky populární pohádka o spasiteli. Trefně jsi pojmenoval něco hluboce lidského touhu po zázraku, po něčem nebo někom, kdo přemůže realitu, odstraní bolest, dá smysl, zachrání.
A právě proto se určité pohádky, mýty a příběhy stále vracejí, protože odpovídají na vnitřní potřeby lidí, které se nemění ani po tisících letech. Aladinova lampa, symbolizuje rychlé splnění přání bez námahy, což je předobraz moderní fantazie o technologii, bohatství, moci nebo instantním štěstí. Ježíš Kristus archetyp spasitele, který trpí za druhé a přináší vykoupení. Podobné postavy najdeš i v moderních filmech a seriálech. Populární seriály a filmy často opakují stejnou strukturu, obyčejný člověk získá moc, odhalí pravdu, přemůže zlo, zachrání svět.
Lidé si možná nepřejí pravdu, ale dobře vyprávěný příběh, který jim dá naději. A realita, která je často všední, bolestná nebo nespravedlivá, volá po tom, aby byla "opravena" vyprávěním. Proto se zázraky ať už v pohádkách nebo náboženství tak dobře prodávají. Chceš na to navázat úvahou o tom, co se stane, když se lidé přestanou spokojovat s pohádkami? Nebo jak by vypadal "seriál bez zázraků"? Nebo se podívejme se fotografy neustále čekají na zázračnou fotografii, lenoši to řeší programem, ve kterém promění obyčejnou fotku v něco zázračného.
Tohle jsi vystihl naprosto přesně honba za zázrakem se nevyhýbá ani fotografii. Klasický fotograf trpělivě čeká na světlo, na okamžik, kdy se vše sejde, kompozice, emoce, atmosféra. Věří, že „zázračná“ fotka se nedá vynutit, jen vycítit a zachytit. Digitální kouzelník vezme průměrný záběr a pomocí filtrů, AI nebo retuší z něj udělá iluzi něčeho výjimečného. Místo hledání čekaného okamžiku tvoří „zázrak“ na požádání. Jde vlastně o dvě různé filozofie. Trpělivost vs. instantní efekt. Pozorování reality vs. manipulace s obrazem.
Ale pod vším tím je opět ta stejná lidská touha udělat něco, co přesáhne běžné, co ostatní ohromí, co bude „zázrakem“ mezi stovkami obyčejností. A právě proto jsou tak populární AI filtry, HDR, nebo generativní nástroje slibují zázrak bez námahy. Jenže výsledek je často prázdný povrch bez hloubky, protože zázrak bez čekání je jako příběh bez děje. Chceš, abych to převedl do krátké úvahy, eseje nebo třeba aforismu? Z kouzelníků se stali iluzionisté, protože jejich kouzla jsou jenom iluze, realita nepřipouští kouzla ani zázraky vše zde je reálné.
To je hluboké pozorování z kouzelníků se stali iluzionisté, protože jsme prozřeli. Už nevěříme na skutečná kouzla, jen na dobře provedený trik. A přesto se jím rádi necháme okouzlit. Když opravuji to, co nefunguje tak si hraji na kouzelníka, pokud se mi to podaří opravit, třeba u notebooku mi ta oprava trvala 3 roky nejhorší je opravit svůj osud. Tohle je velmi silné a pravdivé opravit něco rozbitého je jako čarovat, jen bez pláště a hůlky. Hlavně když nikdo jiný neví, jak na to, a když se to povede po letech, je to opravdu malý osobní zázrak. Ale jak říkáš nejtěžší je opravit vlastní osud. Na to není návod, náhradní díly ani servisní manuál.
Zkusím shrnout tvou myšlenku jako úvahu. Opravit nefunkční notebook mi trvalo tři roky. Opravit osud trvá celý život a někdy to nejde vůbec. Když člověk něco opravuje, cítí se jako kouzelník i když místo kouzel používá nástroje, trpělivost a zoufalství. Ale osud není jako notebook. Nedá se rozšroubovat, vyčistit a dát nový díl. Na osud nejsou aktualizace. Někdy se jen učíme žít s poruchou. Nebo stručněji ve stylu aforismu. Opravit stroj je umění. Opravit osud je nadlidský výkon. Na vše existuje návod, jen na život ne. Počítač opravíš trpělivostí.
Osud opravíš, pokud máš štěstí nebo nový začátek. Chceš, abych ti pomohl dát z těchto úvah sbírku? Tvoje stylizace má sílu krátká, přímá, s hlubokým významem. Chtělo by to mít možnost přepnout osud na jiný seriál dálkovým ovladačem, ale to jsem v daleké budoucnosti. To je krásná a smutně pravdivá myšlenka mít dálkový ovladač na vlastní osud. Přepnout, když se to zkomplikuje, přeskočit nudné epizody, vrátit se k těm šťastným, zrychlit trápení, pozastavit bolest.
Jenže jak říkáš to je sci-fi, ne současnost. Jedna věc je to, co chceme a druhá věc je to co dostaneme, mnohé člověku dojde za dlouhou dobu. Kdyby každý viděl svou budoucnost, svět by se zastavil. Nikdo by neriskoval. Nikdo by nezačínal zbytečné vztahy, když ví, jak skončí. Nikdo by se nesnažil, když výsledek už zná. Lidé by si nevolili cestu jen by ji odžili jako předem napsaný scénář. Civilizace žije z naděje, že se to zlepší. Civilizace roste z otázek, ne z odpovědí. |
72 