Navigační lišta REGISTRACENavigační lišta TABLONavigační lišta STATISTIKANavigační lišta SOUTĚŽENavigační lišta POMOZTENavigační lišta REKLAMANavigační lišta KONTAKTNavigační lišta
Navigační lišta
Horní lišta bez menu
Logo Zpovědnice
Online zpověď Návštěvní kniha Nová zpověď Časté dotazy
Dolní lišta Dolní lišta Dolní lišta
Nabídka voleb Dolní lišta voleb
Neprofesionální umělecká Tvorba č.123563, vloženo 04.06.2006 17:23:57 Starší zpověďNovější zpověďHlavní stránka
Povídka o románu bez konce
Právě dojedl guláš z pytlíku a zmučeně si povzdechl; už ani ta chuť není, co bývala. Jeho zasténání, připomínající chrochtání vepřů v milostném roztoužení, se odrazilo od oprýskané stěny omšelé místnosti a zcela nepřipraveného jej vytrhlo z katatonického stavu, do kterého mezitím stihl upadnout.
"Jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná", konstatoval nahlas. Odpovědí mu bylo pouze tiché škrabání krysích tlapek kdesi za kredencí a bublavé zvuky, pocházející z rozbitého rádia. Miloval ten zvuk o zvláštní frekvenci, znějící jako kvílení meluzíny. Často jej zesiloval, když ho přepadla podivná touha a donutila ho řízením vyšší síly masturbovat.
"Jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná", opakoval.
"Budu si muset nějak vydělat", odpověděl si po pěti minutách zírání na zbytky poslední večeře, které představoval krajíc chleba a několika kapek vína na ubruse po matce. Pohled na to staré a skvrnité, pro něj ale dojemně krásné, krajkové prostírání ho do sebe vtáhl tak, že najednou znovu vnímal pomalé, téměř neslyšné matčiny kroky a posléze i její hlas onoho dusného letního dne, kdy se poprvé vrátil z léčebny:
"Synu, vždycky jsi měl velkou fantazii, mohl bys zkusit psát."
Tohle poselství ho tak ohromilo, že jako zelektrizovaný vyskočil z křesla a plácl se do čela:"to je ono!" Po krátkém, extatickém tanci radosti, při němž mu pod nohama křupaly skořápky od vajec a zbytky shnilého pečiva, odkudsi vyhrabal zažloutlý list papíru a těžko čitelným, školáckým písmem začal psát svůj Román bez konce. Představoval si, že ho budou číst pořád dokola, jen pro zvířecí požitek z vysávání a kořisti a matka si konečně bude moci koupit dům na venkově. Není jisté, jestli to byla zákonitost přírody nebo milosrdný zásah Boží, ale už dávno zapomněl na to, že matčiny radosti a slzy jsou pro něj už třicet let nenávratně ztraceny a od jejího pohlazení jej dělí deset hospitalizací, kdy jako zvíře v kleci kňučel strachem, než ho sedativa zavinula do měkké přikrývky zapomění.
*
Následující měsíc byl Martin V. málokdy k vidění, a to ani v hospodě U Paroubka, kde pravidelně každý pátek sedával v koutě a sám pro sebe si v hlavě spřádal pavučiny z hovorů dělníků, kteří sem pravidelně chodili po šichtě na jedno, dvě či patnáct piv. V hlavě ho tlačilo, jakoby se v záchvatu obraznosti obludně vzedmutý mozek nemohl vtěsnat do tak žalostně omezeného prostoru. Občas bylo jeho vědomí zahlceno tak silnými dojmy, že mu rozvibrovaly žaludek a palčivé bolesti, vystřelující z jeho nitra, ho dunutily zvracet tak mocně, že měl dojem, že se zbavil celé svojí identity. Zvuk krysích tlapek mu začal připomínat smuteční chór a praskání skořápek pod jeho nohama se změnilo v šustot listů v podzimním parku jeho mládí. Byl to stejný park, stejné listí, na které se díval před dvaatřiceti lety, kdy se jeho opilý otec uprostřed noci utopil ve fontáně. Dospívajícímu Martinovi se po noci v zamčeném parku, kterou strávil s otcovou mrtvou, nevidoucí hlavou v klíně, vzlykající hrůzou, zamlžila mysl, jako se po představení zatáhne opona s těžkými draperiemi a lidé se smíšenými pocity opustí hlediště. Chlapcovo hlediště bylo od té noci výsměšně prázdné jako vydloubnutý oční důlek; poslední osamělý herec hrál za oponou svoji tragédii, do níž se vpravil s nepochopitelnou, otupělou samozřejmostí, jakoby to byl jeho celoživotní úkol...
Na odpověď, jak se mu zdálo, čekal celou věčnost a nesnesitelné stavy nepolapitelné úzkosti se vracely s perverzní silou. Nedokázal se dopátrat jejich zdroje, a tak je odháněl zaříkáváním z jakési pohádkové knihy "pro děti od šesti let".
Mezitím se v malém rodinném nakladatelství zažloutlými, mastnými listy probíral osmnáctiletý Pospíšil junior. Otec ho nechával odpovídat na všechny rukopisy, v nichž po dvou minutách čtení rozpoznal nulový spisovatelský potenciál. Syna, jehož sebevědomá, ale neuvědomovaná krutost mládí některé dívky z neznámých příčin silně přitahovala, velice bavilo pomyšlení, jak se těm neumětelům hroutí jejich ubohý domeček z karet, lépe řečeno z odpadků, poté, co obdrží jeho výsměšný dopis.
*
Patnáctého den toho měsíce u něj konečně zazvonila pošťačka (schránku odstranil už dávno ve strachu, že tam jednoho dne najde...zetlelé podzimní listí) a podala mu poměrně objemný balík, formátem i váhou připomínající jeho původní dílo. Podivil se nad tak obsáhlou odpovědí, ale sotva zaklapl zteřelé dveře, chtivě roztrhl jeho obal. Čůrky potu mu stékaly dolů po pátěři a cítil, jak dostává erekci. Silně se třásl a nohy ho najednou nechtěly poslouchat. Když se mu podařilo dovléct do křesla, s hlasitým funěním se chvíli uklidňoval pohledem na matčin ubrus. Vzal rozevřený balík do ruky, ale co to? Byl tam celý jeho rukopis, při jehož tvorbě potil krev a každou vteřinu se znovu a znovu dotýkal nejhlubšího dna, jaké v duši člověka vůbec může existovat. Povšiml si bílého listu, bez jediné myšlenky ho uchopil a začal číst:

Vážený pane,
s politováním Vám musím oznámit, že Vaše dílo, ač je impozantní svým rozsahem, obsahově je naprostou snůškou blábolů. Dokázal byste alespoň sám sobě vysvětlit, jaký je význam následujícího odstavce?: "Na světě nejsou lidé, ale muži a ženy. Muži mají vousy, ale někdy také ne. Někdy je víc než málokdy, ale míň než často. Často mám hlad, protože nemám peníze. Peníze se vybírají ve spořitelně. Když moje matka chodila do spořitelny, nosila pěkné květované šaty, z čehož ale nevyplývá, že je měli všichni!!!! Všichni znamená celkový souhrn."
Opravdu jsem nepochopil, o čem text pojednává, a obávám se, že mě to ani nezajímá. Směšná a místy trapná je zvláště častá frekvence zneužívání vykřičníků u (zdá se) libovolně vybraných vět bez jakékoli logiky. Nevím, jestli jste idiot nebo jste zamrzl v době, kdy byl dadaismus módní vlnou, ale dnešní čtenář si Vaším dílem může akorát tak očistit pozadí po vykonání velké potřeby. Protože se Váš "román" nese na všech čtyřistapadesáti stranách ve stejném duchu, vracím Vám jej s přáním, abyste jej upotřebil například k zabalení svačiny. Obvykle si autorské rukopisy ponecháváme, ve Vašem případě jsem však rozhodnutý učinit výjimku, neboť ze stavu papíru je zřejmé, že si nemůžete dovolit obyčejné papírové ubrousky.
Se srdečným pozdravem Vladislav Pospíšil
*
Když se Martin V. probral z mrákot, zjistil, že leží v louži vlastní moči. Silný stres a šok vyústil v hluboké bezvědomí s uvolněním svěračů. Když si vzpoměl, co bylo příčinou zahanbující nehody, málem se zhroutil. Jeho do té chvíle poměrně mladě vypadající obličej se během chvilky propadl do sebe a vyschl, takže se podobal egyptské mumii. V hlavě se mu jako rodina supů uhnízdila jediná myšlenka: dosáhnout uznání stůj co stůj a dokázat, že jeho dílo představuje nejčistější esenci lidství a hluboké porozumnění podstatě bytí. V náhlém popudu si oblékl kabát a vyrazil do své oblíbené hospody. Jako obvykle zde vysedávala skupinka dělníků, která si za hovoru o fotbale chladila svá vyprahlá hrdla množstvím piva. Nidky předtím s nimi nemluvil, protože se příliš málo podobali jeho matce a bylo v nich něco zlověstného, na co si nedokázal plně vzpomenout, ale teď to bylo životně nezbytné. Topornou chůzí přišel k jejich stolu a bez zbytečných proslovů přistoupil k nejbližšímu, dosti mladému muži, podal mu objemný stoh papírů a autoritativně nařídil. "Čti!"
Dělník byl jeho chováním natolik zmaten, že poslechl a začal nahlas slabikovat (poslední knihu četl naposledy na základní škole): "A kašna obsahovala vodu smrti, jako všechny kašny na světě: svět je velký, kašna je malá. Malé děti si rády hrají. Hra je důležitý nástroj učení. Učení je dobré, když vás neučí krást. Kradl jsem kdysi třešně, strašně se za to stydím."
Dělník chvíli zíral na toho podivného chlapa menšího vzrůstu a úchylného pohledu, tajícího v sobě skryté nebezpečí. Vypadal jako vzteklý pes, chystající se kousat zuřivě do všeho, co mu přijde do cesty. Dělník před Martinovým pohledem na chvíli ucouvl, ale pak se v něm vdedmul pocit odporu a vzteku, že se nechá obtěžovat takovým člověkem:
"Co mě votravuješ s takovou blbostí! Dělej si prdel ze svý mámy!"
Tohle neměl říkat, nikdo na světě na to neměl právo; Martin ucítil, jak se jeho ruka sevřela v pěst a zcela mimo vědomou kontrolu se vymrštila proti mladíkově obličeji. Jeho kumpáni byli okamžik jako opaření, ale vzápětí se strhla nevídaná rvačka. Několik silných mužů se na něj s divokým křikem vrhlo. Pod deštěm ran a pěstí necítil bolest jako tělesnou. Krev, která proudila z jeho nosu a od skla pořezaných rukou, jakoby stékala přímo do jeho srdce a vytvářela tíživé, bolestivé břemeno v jeho hrudi.
Dělníci se po chvíli unavili a když si všimli, že se nebrání, vyhodili jej před hospodu.
*
Když se po pár minutách zvedl, zbitý, ponížený a třesoucí se jako týraný, odkopnutý pes, bezděky se vydal k blízkému parku, kde od otcovy smrti nikdy nebyl. Svěla lamp mu svítila vstříc jako mámivé oči a šumění v korunách stromů rezonovalo se stejným zvukem v jeho hlavě. Instinktem těžce raněného zvířete cítil, že zde je jeho poslední šance, jediná a poslední šance, kterou kdy v životě měl. Asi hodinu stál na stejném místě jako němý vykřičník, když v dálce spatřil mladou dívku, spěchající po úzké neudržované cestičce. V tu dobu už bylo po setmění; maminky s malými dětmi a důchodci už dávno odešli. Ucítil, že ona je ta, na kterou čekal, po jejímž uznání prahnul tak dychtivě, že uvnitř doutnal a sesychal. Rychlým krokem se jí vydal naproti. Dívka si ho nejdříve nevšimla, protože šla s hlavou sklopenou. V okamžiku, kdy před sebou zaregistrovala stin přicházející osoby, oči zvedla a zůstala stát jako přimrazená. Obludně oteklý obličej, hlasitý, přerývaný dech a podivný předmět v mužově ruce, který částčně skrýval za zády, v ní vyvolaly paniku; byla přesvědčená, že jí chce znásilnit. Hrůzou sešněrované hlasivky však ignorovaly její povel a z jejích úst vyšel jen sotva slyšitelný vzdech. O dvě vteřiny sebrala zbytek rozvahy a protože muž zcela zahradil úzkou cestičku, rozhodla se vyjít mu vstříc, protože v hlavě se jí mihl záblesk vzpomínky z jedné přednášky, jak se chovat při setkání s násilníkem; že někdy agresora odradí nabídka spolupráce, zatímco otevřený odpor jej může dovést i k vraždě.
"Neubližujte mi prosím, udělám všechno, co budete chtít," zašeptala kolísajícím hlasem, z kterého čišel špatně utajovaný strach. Doufala, že ji nestihne znásilnit, než přijde její přítel, s kterým tu měla za pár minut schůzku.
*
Mezitím k místu opravdu mířil vysoký, statný muž v dlouhém koženém kabátě. Z malého návrší, odkud se chystal sestoupit dolů po zpola zarostlé pěšině, měl dobrý rozhled po okolí, takže si brzy všiml dvou podivných postav. Zprvu je pokládal za opilce, ale když se ještě přiblížil, poznal svoji milou, hrůzou shrbenou tak, že vypadala jako malá holčička, a cizího muže, který se nad ní výhrůžně tyčil...
*
"Já po vás nechci nic strašného", pronesl Martin, dle vlastního soudu konejšivým tónem, ale krev, bublající v koutku jeho rozbitých úst, dodala jeho slovům velmi divný přízvuk. Dívka se přikrčila ještě víc, neschopna slova.
"Jiným se to nelíbilo, ALE VÁM, VÁM SE TO URČITĚ BUDE MOC MOC LÍBIT", téměř vykřikl v náhlém nadšení a napřáhl ruku, aby jí podal svůj rukopis, pro nějž se tak mořil a trápil. Děvče konečně vykřiklo; byl to zvuk krajního děsu, jenž by ve většině lidí, kteří by ho uslyšeli, vyvolal atavistickou agresivní reakci vůči zdroji ohrožení...
*
Muž, skrývající se ve křoví s připravenou zbraní v ruce, už nemohl čekat ani vteřinu. Několika skoky se ocitl vedle Martina a bez jediného hlesu jej nelegálně drženou zbraní ráže 9 mm, opatřenou tlumičem, střelil do hlavy. Ten se zakymácel a s udiveným výrazem se skácel k zemi na měkkou podušku z podzimního listí. Jeho duše z něj vyklouzla tak lehce a rychle, že mu na tváři zůstala stopa úlevy, jakoby v posledním záblesku pochopil a našel to, po čem tak dlouho toužil.
"Tys ho zabil!", zavřískala dívka a s hlasitým vzlykáním se zhroutila na kraj cesty. I mladý muž, který si tak rád hrál na frajera, byl v okamžiku bezradný a vyděšený jako malé dítě, když se ztratí mámě v obchodě. Vědomí dlouhého života za mřížemi jej ale po chvíli vzpamatovalo natolik, že dost nevybíravě poručil dívce, aby byla zticha. Naštěstí se pod dojmem příkrého tónu jeho hlasu vzpamatovala natolik, že byla schopna spolupráce, a tak už za chvíli táhli mrtvolu k blízké kašně a doufali, že nebyli nikým viděni a že voda smyje veškeré stopy jejich činu...


 Euphorbia Žena24 Kategorie  VYMAZAT

Zaslaná rozhřešení Starší zpověďNovější zpověďHlavní stránka
Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš, aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj si ji ZDE !
 
27.06.2006 15:00:43
Výborné
Smajlík  NKT
05.06.2006 10:43:36
Je to fakt zajímavý a dobře napsaný. Pokračuj.
Smajlík  Zildjian Muž41 Kategorie
04.06.2006 21:31:32
juu, to je dobry, venuj se psani, chvalim
Smajlík  queer Žena23 Kategorie
04.06.2006 21:17:35
Eufi:
priznám sa ,že mi behajú zimomriavky po chrbte....mám z toho zmiešané pocity.
Napísané je to tak dobre, že som zabudol ,že som v tvorbe a myslel som si ,že čítam ozajstný príbeh...
 chegevara Muž Kategorie
04.06.2006 20:47:03
Vážně dobrý.
Smajlík  Phosphor Muž22 Kategorie
04.06.2006 20:14:08
Je to delší, ale velmi hezky zpracované. Nemám žádné výhrady, je to čtivé a obsahuje to silný emotivní náboj. Nepochopení umí zabíjet, to už asi zažil mnohý.
Smajlík  Dalek Muž99 Kategorie
04.06.2006 17:47:52
No jo, asi je můj výplod na vás moc dlouhý...škoda, chtěla jsem vědět, co si o tom myslíte.
Smajlík  Euphorbia Žena35 Kategorie



Přidání rozhřešení Starší zpověďNovější zpověďHlavní stránka
TVÁ PŘEZDÍVKA:

OPIŠ BEZPEČNOSTNÍ KOD:
Captcha

Tento inzerat koupíte on-line od 100 Kč.
Přidej inzerát on-line od 100 Kč
TEXT ROZHŘEŠENÍ:

PŘILOŽ SMAILÍKA:
Smail Palec nahoru Smail Hrozící Smail Drží palec Smail Není to důležité Smail Dostaneš do huby Smail Smutný Smail Cože?? Smail Safra Smail Pusinka
jupííí tak bacha držím palec to je fuk tumáááš ach jo no nééé ?! safra mmmuc
(žádný )


Nejlepší chorálová skupina světa... GREGORIAN 2020 ...20th ANNIVERSARY WORLD TOUR.

REKLAMA
Copyright 2003 www.zpovednice.cz + www.spovednica.sk