Každý jsme poznamenaní někým a já jsem poznamenaná tebou. Neodvážím si tvrdit, že by to bylo oboustranné, i přesto, že vím, jak jsem ti ublížila. Neočekávám, že bys někdy měl dostatek empatii na to, abys viděl, jak si ublížil ty mně. Myslím, že v tvých očích jsem šílená, manipulativní a nějaké horší věci, kterými si mě kdysi nazval. Ty máš odvahu tvrdit, že jsem tě zradila, aniž bys otevřel oči a pohlédl na to, jak si zradil ty mě.
Já vím, už je to doba, nemá cenu se tím zabývat. Ale přesto je tvoje osoba něco, k čemu se nejradši uschovávám před spaním. Jsi jako parazit v mé hlavě. Nemůžu říct, že bys mi chyběl. Rozhodně nemůžu říct, že bych se k tobě chtěla vrátit zpátky. Ale stejně tě hledám, když se procházím ulicemi, ve kterých jsem kdysi stála s tebou. Snažím se rozpoznat tvoji tvář v davech, ale setkávám se jen se zklamáním. Před pár měsíci jsem stála před tvým domem, ne schválně, ne kvůli tomu, že bych čekala, až vyjdeš, ale protože jinou cestu tím směrem neznám. A poznat jinou, bez tebe, je nejen bolestivé, ale i nemožné.
Přemítám nad tím, proč nad tebou stále tak bádám. Pravda je taková, že se mi ztěžka hledá nějaká šťastná vzpomínka na nás dva. I veselé začátky jsou poskvrněny mou nedůvěrou k tobě. Proč na tobě tedy tolik lpím? Možná proto, že v tobě jsem nalézala kousek sebe. Nenáviděla jsem tě stejně jako jsem tě milovala. Ta entita v mé hlavě už nejsi ty, jen jí mé nejčernější myšlenky propůjčují tvoji podobu, protože je jednoduché hodit všechno na někoho jiného, protože je to jednodušší, než si přiznat, že nejvíce jsem si ublížila já sama.
Lituji toho, jak to mezi námi dopadlo. Lituji, že bych se radši probodla, než abych ti řekla, co vlastně k tobě cítím. Teď už vím, že bych to všechno udělala jinak. Teď už vím, že nedokážu utéct sama před sebou. Chtěla jsem si zvolit nejjednodušší cestu ven, ale ukázalo se, že všechny stejně vedou zpátky k tobě. Časem se ale přestanu točit v kruzích. Časem se i já zahojím. Vím, že pokud se náhodou potkáme, tak budeme oba dělat, že jsme si cizí. Vím, že pro nás dva je všechno nenávratně pryč. Vím, že jsem za to ráda. Vím, že jednou zhasne i světlo, které si ve mně zažehl. Vím, že jednou přestanu hledat tvůj stín. Prozatím je ale má mysl stále s tebou, když nastupuji do posledního vlaku. Prozatím stále krvácím z otevřené rány. Prozatím se jako klíště držím myšlenky, že jednou ta bolest určitě odejde.
|
zadnounemamtakco |
99 |
|
|