Podělím se konkrétně o svojí strategii a zkusím vysvětlit, proč zrovna tak mi to přijde nejlepší. Potřebuji se dostat do kondice a zlepšit spánek. To jsou 2 faktory u mě které dlouhodobě jsou velmi špatné. Proto je celkem těžký to změnit po letech, co to nefunguje. Upřímně v nějaké dobré kondici jsem nebyl nikdy za celý svůj život. Spánek jsem měl dřív normální, ale pamatuji na období, kdy jsem spal příliš. To souviselo možná už s tím, jak jsem často seděl u počítače a hrál hry do noci, tak jsem to nakonec vždy nějak dospával. Spánek se mi zhoršil časem až jsem ho nakonec měl velmi špatný, dodnes není ideální, rozdíl je jenom v tom, že jsem si na to nějak zvykl a už mě to ani nějak zvlášť neštve, přesto samozřejmě se chci vrátit k lepšímu spánku. Nechodím do práce. To je problém hlavně proto, že toho volného času je extrémně hodně. Reálně se to nedá ani využít. Samozřejmě s tímto člověk dřív nepočítal, že skončí takto mizerně. Navíc můžete být právem označení za opravdovou nulu. Invalidní důchod mám už pomalu ani nevím proč, ale moje strategie je jednoduchá. Když už nemám depresi a cítím lepší rozpoložení a možnosti se začít v životě posouvat, samozřejmě jsem hodně přemýšlel, jak všechno udělat a vymyslet. Člověk nechce zažívat další pády a dostat se znova do deprese kvůli tomu, že něco unáhlí a nakonec nic nezvládne. Kondice je špatná. To je takové to, když zkusíte běžet a nevydržíte ani minutu, protože tělesné pocity jsou k nevydržení a ani to neudýcháte. Proto dávají větší smysl jenom obyčejné procházky venku a občas zkusit něco jiného jako nějaké cvičení a posilování. To mám vždycky jenom 1x týdně v neděli a tak mi to vyhovuje. S procházkami se dá strávit venku víc času a nachodit celkem hodně km. Největší smysl vidím v pravidelnosti a frekvenci. Ideální vzorec je podle mě jít na procházku hned ráno a pak znova večer. Přes den pak dělat všechno ostatní co je třeba udělat. Já už si kvůli ranní procházce normálně nařizuji budíka, protože je prostě problém se vstáváním kvůli špatnému spánku. Před procházkou se samozřejmě najím. Mám nějakou trasu, která měří několik km. Tu chci ujít. Samozřejmě nohy bolí, svaly bolí, ale to už je součást pohybu. Po 14 dnech chci zvýšit délku procházky a zase nachodit trochu víc a strávit venku víc času. Po dalších 14 dnech znovu a tak dál. Ideální představa, která mi dává největší smysl je strávit venku nakonec co nejvíc času. Jednak proto, že je to prostě pozitivní samo o sobě, taky proto, že se člověk může opálit a samozřejmě vždycky někde někoho potká. Zvyšuje se šance, že si najdu holku nebo třeba jenom kamarádku nebo kámoše. Můžu se s někým dát venku do řeči apod. Pak je tu faktor internet. Ten chci úplně limitovat na minimum. Jediné kvůli čemu chci chodit na internet bude hledání práce nebo psaní si s někým koho osobně znám přes jednoduché aplikace typu WhatsApp. Takže zatímco se budu dostávat do kondice, lepšího spánku a budu udržovat v pohybu, "bokem" už si budu hledat práci a vše co s tím nějak souvisí, například zrušení invalidního důchodu. Podle mě ideální vzorec, který mi nakonec přinese úspěch. Kromě toho musím navštívit praktického lékaře u kterého jsem dlouho nebyl, chci navštívit i zubaře u kterého jsem taky dlouho nebyl a eventuálně kdyby se mnou něco nebylo v pohodě, tak jiné doktory apod. Čili musím mít nějak potvrzené, že jsem zdraví a vědět to a mít tu jistotu. Hledání práce nevidím jako nic speciálního. Ono těch pracovních míst je nespočet. Můžu dělat cokoliv. Brigáda, částečný úvazek, plný úvazek klidně minimální mzdu podle toho, jak se budu cítit a co zvládnu. Chráněné dílny samozřejmě předem odmítám, nevidím důvod proč tam chodit. Navíc jsem co se týče materiálních potřeb, věcí apod. extrémně skromný člověk. Dokážu vyjít s minimem, jak málokdo. No v momentě kdy budu jakože v pohodě, v kondici, mít dobrý spánek můžu po několikaletém výpadku v důsledku deprese nastoupit do normálního života, jak ho žije každý. Samozřejmě já chci chodit mezi lidi, do společnosti, vyloženě po tom toužím. Seznamovat se atd. Ono po tý izolaci v důsledku sociální fobie a deprese je ta touha jakoby znásobená. To co jsem neměl kvůli problémům, najednou hrozně moc chci, když už je to možné a není v tom větší překážka. Stejné je to s tou prací nebo s holkou. Vyloženě silně toužím po normálním životě, jako by to bylo pro mě něco skvělého. To co každý považuje za normální a stereotyp, já si budu maximálně užívat, protože ani to jsem neměl. Ještě k tomu posilování, cvičení 1 x týdně. Zdá se to jako málo často. Dosud jsem nebyl v tomto pravidelný, ale sám jsem překvapený, jaký progres to nabízí, když to člověk párkrát dodrží. Můžu do toho dát úplně max. a jet do vyčerpání, protože vím, že za týden budu 100% zregenerovaný a ta nabytá síla mi zůstane. Až budu chodit do práce, strategie bude stejná. Stejně si půjdu vždycky zaběhat ráno i večer, místo procházky když bude míň času. Vidím to jako nejlepší vzorec být pořád pravidelně v pohybu a držet se tak v dobré kondici. Nakonec jsem ještě zapomněl na otužování. Ono upřímně když se vystavíte chladu, chvíli to "studí" a je to nepříjemný, ale nakonec je to velmi příjemné. Otužování mě opravdu táhne a chci se dostat daleko, abych jednou klidně skočil do ledové vody v zimě a byl v poho. Ještě závěrem. Jídlo neřeším. Člověk může jíst tak nějak normálně + - a občas si dát něco méně zdravého na chuť. Vidím to hlavně o tom pohybu. Řešit pořád, co jíst, aby to bylo zdravé apod. vidím jako zbytečný. Myslím, že lidi to moc přehání v tomto směru.
No myslím, že mě čeká zajímavé léto a těším se na to všechno, až dosáhnu některých milníků a budu pořád blíž k mým cílům a nakonec všechno dotáhnu. Půjde to postupně, zázraky nečekám. Některé věci vyjdou třeba v průběhu podzimu nebo ještě dál, ale to už bych měl stejně splněno třeba víc jak polovinu a už jenom dokončoval svoje představy a plány. Hlavní je, že už si připadám celkem v pohodě, zklidnil jsem se, připadám si připravený na větší životní změny. |
27 
32 
27 
dekonstrukce