Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
Člověče, ty tady pořád píšeš o nějakém ublížení. Ale na polibek musí být dva a i kdybys to inicioval, ona to nezarazila. Takže jestli někdo někomu ublíží tak ona tomu svýmu frajerovi tím, že ho podvedla a tobě, že ti dala naději.
Chápu že sis to představoval jinak, ale holka co se takhle zachová.. není charakter a jednou by totéž udělala tobě i kdyby s tebou byla a vykašlala se na toho aktuálního. Toho teda nechápu, vyřídit by si to měl s ní, ne s tebou, koho ty jsi podvedl..? Nikoho. A ohledy na to že je zadaná? Tak na to měla myslet ona.
Samozřejmě nebylo ideální to zkoušet ani z tvojí strany, když jsi věděl, že někoho má.. ale myslím, že to s tím sebemrskačstvím přeháníš. Jak to popisuješ tak jsi to ani neplánoval, ale bylo to kouzlo okamžiku.
Jinak mi přijdeš dost.. citlivý, což pro život není moc výhra.
|
 Kolega Newton |
|
|
|
Nepochybně pro všechny subjekty trojúhelníku to bylo bolestivé.
Pro člověka, který téměř poprvé našel kamaráda a ještě takového, není divu, že to znamenalo až přehnané emoce... (myslím pro mě)
Takže mě bolelo, že jsem o ní přišel, i jako o kamarádku dá se říct. Dále si teď vyčítám, a bolí mě to, že jsem jí vlastně ublížil, i když jsem se jí snažil pomáhat a ublížit jsem jí nechtěl.
|
|
|
|
Network Dogg:
Díky za zprávu.
S tím prvním odstavcem můžu jen souhlasit.
Žil jsem v totálním osamění, bez kamarádů... Pak jsem nastoupil na tuhle školu - 2. letou nástavbu. No a něco ve mně mě dokoplo, abych tam začal na začátku roku konverzaci s jednou osobou, což bylo u mě netypické, abych začal takhle s někým mluvit. Asi mě k tomu dokopalo to, že jsem měl záminku konverzaci začít. Tu osobu (v první den spolužačku) jsem totiž už někde viděl. Ano, bylo to na minulé škole na učilišti. Měl jsem k tomu vzpomínku. Pamatoval jsem si totiž moment, kdy jsem seděl u oběda, sám jako vždy (na minulé škole) a ona na mě koukla a já na ní taky, ten okamžik jsem si pamatoval tak přesně takovou dobu. Takže možná proto jsem se s ní začal bavit. Došlo k tomu, že ona byla ráda, že se s ní bavím, protože ve třídě se nacházela osoba, která jí šikanovala. Už ze začátku jsme se bavili dost, no spíše o škole. Měli jsme spoustu věcí na diskusi, oba dva jsme byli studenti, co se pilně učili. Začali jsme se zajímat trošku o toho druhého, resp. stali jsme se docela blízkými. Ona se mnou totiž sdílela cestu autobusem ze školy, takže jsme jezdili spolu. A tak se postupně stalo to, že jsme si začali opravdu věřit, nebo teda hlavně u mě se to stalo. Dosud jsem nevěřil lidem a po tom co jsem jí poznal, jsem si k ní vytvořil úplnou důvěru. Zjistili jsme, že máme dost věcí společných, hlavně jednu prkotinu, kterou o nás nikdo ve třídě nevěděl, že jsme byli oba v psych. nemocnici. Když mi to řekla, tak jsem se na ní jen usmíval, protože jsem jí mohl říct, že máme další věc společnou. Prostě jsme se dost sblížili. Já věděl, že má přítele. První rok školy to bylo takové, že jsme byli opravdu dobří kamarádi a taky jsme si dost rozuměli, já seděl sám a ona taky, byl už zasedací pořádek. Pak jsem přišel do druhého ročníku a my jsme si spolu sedli do lavice. Já jsem se poprvé v životě zamiloval, aniž by to bylo plně oboustranné. I když je pravda, že asi jak jsme seděli vedle sebe, tak mezi námi fungovala chemie. Protože jsme se ještě víc sblížili. V pátek jezdívala autem, takže mě vzala s sebou, když jela přes město, kde bydlím. Nějak jsme se dostali k tomu, že jsme přišli ke mně domů a učili se spolu. Nebylo to jen učení, hráli jsme spolu i občas hry na mobilu a PC. No a jednou jsme seděli vedle sebe a stala se věc, která se stát neměla, ona ke mně měla nějaké city asi, když to udělala a já k ní nepochybně. Nějak jsme se na sebe podívali a došlo k tomu, já jsem poprvé zjistil, co to je polibek. Nikdy předtím jsem nechtěl abych tohle zažil s osobu, jenž mě opustí. Jenže to byla moje chyba, nějak mi asi nedošlo, že má přítele, on bydlel 60 km od ní totiž. Dá se říct, že se do mě taky zakoukala. Párkrát se mi naskytla příležitost jí oplatit odvoz autem, takže jsem jí ho párkrát oplatil, než jsem nemohl. Ona ale měla jeho a začalo jí bolet, že ho tímhle vlastně podvádí, tak mu to řekla. Celý rok jsme se bavili dál, taky jsme spolu stále seděli. Ale dopadlo to takhle. Nepochybně
|
|
|
|
Dobré ráno. Ono mínění, že pokud budeš sám a nikdo tě nemůže zranit, je celkem zavádějící. Mám pocit, že mnoho jedinců se právě skrze to sice zocelí, ale když se někdy naskytne příležitost, mohou býti po čase více náchylní k tomu, když jim někdo projeví náklonnost. Viděla jsem to i u mnoha starších příbuzných, kteří si po letech našli známost, mnohdy to bývalo skrze seznamky a bohužel to mnohdy bývali lidé s paralelními životy a nebo ti, co jen chtějí finanční injekce. Zatvrdit se do přístupu, že něco bude je sice fajn, ale myslím si, že v tomto to takhle nefunguje, protože jako člověk máš stále city a nějaké potřeby...
Co se stalo, že ti kdosi vyhrožuje? Tipuji, že se jedná o známost osoby, pro kterou máš stále emoce. Ovšem dokud vyhrožuje, tak ať, takových už bylo.
Pokud ti učení trochu ulevilo od soustředění se na myšlenky, návaly a bolesti, zkus si tedy sám sobě dělat nějaké vzdělávací kurzy, dělat si zápisky, třeba i jen z nějakých encyklopedií nebo článků... Dělám to taky a celkem to pomáhá. Rozhodně nepomůže stáčet se do myšlenkových spirál, ze kterých tě moc lidí nevytáhne.
|
|
|
|
GalileoGalifrey: Určitě to nevzdávej. Já mám teď pocit, že už jsem na něco přišel a něco vymyslel, co se opravdu pozitivně projeví a já budu mít motivaci. Pak tady můžu shodit půlku publika ZP, kteří mají o mě mylné mínění a netuší, co ve mě je. Hlavně už mi úplně nedává smysl řešit minulost. Doufám že to dobře převálcuji až se posunu dál.
|
|
|
|
19 
20 
24