Jsem si vědom toho, že nemůže být naplněno to, co by mě zachránilo. Vím, že nenajdu nikoho, kdo by mne miloval. Jediná osoba, která tu pro mě na chvíli byla, moje jediná kamarádka, najednou zmizí do dáli. A to že utrpení nebylo dost, nestačí (ironie). Nebylo toho dost, nikdy se mi nic nevyřešilo a každým okamžikem se do tohohle grafu přidávají jen další problémy, bolesti a tíha. Na pár dní jsem se mohl v životě cítit jinak. Je to jako kdyby slepý člověk na pár dní mohl vidět. Krásné věty, které jsem od ní slyšel, třeba že takhle si s nikým neorozuměla, a že s nikým by tohle nemohla mít mi teď akorát rozežírají mé dosud existující srdce. I přes všechno tohle, co mi ubližuje na ní stále myslím, každičkou chvíli a stále k ní nejsem schopen cítit nenávist, mé city k ní nejdou jen tak změnit, i přes to, že se trošku zhnusili jednou skutečností.
Už teď jsem téměř na všechno sám. Blbě se mi dýchá. Děsí mě budoucnost. Zatím to šlo jen z kopce, proč by se to mělo někdy změnit? Až odejdou prarodiče, pak rodiče, co tu budu dělat? Zůstanu tu úplně sám. Už teď mám jen je, a ani si toho s nima moc nepovím. Proč bych to neměl ukončit dřív a zbavit se dalšího utrpení?
Každý den bude jen těžší a těžší. Chci mít život za sebou a zároveň se smrti bojím, safra zase nemám na výběr.
Je to dva měsíce nazpět, kdy jsem se bál toho, že bude konec školy a trápilo mě to. Před nedávnem to byly dva týdny do konce. Teď mám už jen běžné dva dny ve škole před sebou, které mě čekají. Poslední okamžiky, kdy ji uvidím, pak ještě při zkouškách. Pak přijde něco, čeho se bojím. Jednoduše se dostanu zpět, kde jsem byl. |
19 
20 
85 