Začíná na mě doléhat samota, od které jsem si odvykl. Ano, díky ní jsem nebyl nějakou dobu a necítil se sám. Teď nepoužívám sociální sítě, ty jsem používal jen kvůli ní, psali jsme si tam. No ten důvod je, že mě její přítel na jejím facebooku zablokoval. Takže teď už si nepíšeme tak, jako dřív. Já se jí bojím napsat, protože by si toho mohl všimnout, píšeme si totiž stále přes e-mail. A vlastně nevím, stejně už asi tolik o to nebude stát, nevím jestli to tak je. Každopádně bolí mě, že po tom co se stalo, jsem o ní přišel, i když na druhou stranu to dává smysl, že. Bolí mě, že má jeho, i když by mě to bolet nemělo. Bolí mě, že jsem neschopnej a na druhou stranu, že se nenajde nikdy nikdo, pro koho bych stál alespoň za něco, třeba to že bych toho koho miluju nikdy nepodvedl. A vůbec, po téhle bolesti se nikdy nevzpamatuju, kromě toho, že se nikdy nikdo nenajde, já bych to stejně nezvládl. Byla to osoba, kterou jsem miloval a takhle ztratil. Teď to byl týden bez toho, aniž bych jí viděl, protože jsem měl školní prázdniny. Až opustím školu, tak to bude horší.
Můj život narušila tato věc, žil jsem sám a byl jsem celý život bez takového kontaktu, já jsem si připadal najednou pěkně, nevěřil jsem vlastním očím, objevil se někdo, kdo se chtěl se mnou bavit, kdo se se mnou smál, někdo kdo mi řekl, že kdyby bylo něco jinak, tak by se mnou byl. Byla to jako první nečekaná rána pěstí, kterou jsi jako osoba v životě nikdy nedostal. Až na to že ta rána nebyla hnusná ale hezká, to jen jak to dopadlo u mě, mi dalo ránu, ze které se nezotavím. Nejde to, pronásleduje mě to stále a až vyjdu ze školy, nezapomenu ani kdybych chtěl. |
19 
20 
Michal Vaškových