Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
Pokud dítě nenávidí některého z rodičů, je vždycky chyba na straně rodičů. Je to chyba ve výchově. Dítě je tabula rasa, nemá od přírody žádné předsudky. Přejímá všechny své názory a postoje od okolí. Pokud máš problémy s matkou, může být vina na její straně, případně na straně otce, prarodičů, dalších příbuzných, kteří formovali tvou osobnost. Teď jako dospělá můžeš zkusit rozumem posoudit, kdo z rodiny ti matku znechutil. To je jedna z možností, jak matce odpustit - uvědomit si, že není špatná, žes ale celý život poslouchala babičku, toho slizkého hada, který ti našeptával... To je jen příklad, nic proti babičce. A třeba zjistíš, že ti nikdo nic nenašeptával, že to vážně je matčina vina a nikoho jiného.
Ať už je to jak chce, nic nevyčítej sobě. Nejsi špatný člověk. Špatný není, kdo se pohoršuje, ale ten, z něhož pohoršení pochází. Tak nějak se to říká, ne?
|
 nafrněná |
|
|
|
Udržuj co nejmenší kontakt. Zažila jsem podobné, panovačná matka, vždy měla pravdu, všechno umělá nejlíp... matka mě šikanovala, byla u mě doma denně, kontrolovala, jak mám uklizeno v mých 33 letech atd. Kontakt jsem ukončila a není to lehké. Svěř se psycholožce. Každopádně jestli je to možné, splň si jen tu "povinnost" a rychle zase pryč. Pracuj dlouhodobě na tom, abys ji viděla co nejméně, třeba se ti uleví a budeš ji moct vídat zase častěji. Až budeš mít děti, pokud je ještě nemáš, bude ti připadat matčino dřívější chování k tobě ještě horší. Dám ti radu - pracuj dlouhodobě na tom, aby ses k dětem nechovala stejně hnusně jako tvoje matka k tobě. Hodně štěstí.
|
|
|
|
Roztomilé zlobivé
To je dobře, že to cítíš, samozřejmě, že s tím mám své zkušenosti. A vím, že tenkrát by mi pomohlo, kdyby někdo přišel a řekl, že odpovědi existují a že to myšlenkové vězení, které mě uvěznilo a naprosto zneschopnilo žít praktický život, můžu dát pryč a osvobodit se od těch nevědomých vlivů a návyků.
A děkuji za podporu, aspoň se mi očistí karma. :D
I když nechcete děti, tak vyrovnanost s minulostí a potlačovaný vztek musí nějak ven. A i když máte stejné zkušenosti, tak se může stát, že jeden z vás se posune a najednou ty samé problémy, které vás daly třeba dohromady, už budete vnímat rozdílně a to může vést k nesouladu, hádkám, k rozchodu.
To je tak, když třeba partner je úspěšnější a na tom vnímání úspěchu je postaven vztah, tak je ten vztah odsouzen ke krachu.
|
 offff |
|
|
|
*Vykuk*
|
|
|
|
Hodislava:
Mrzi ma, ze mi az tak neveris... Vsetkym tym som si uz presiel a cim som starsi, tym sa viacej snazim, zachovat si vzdy chladnu hlavu. Inak by som to povazoval hlavne za svoje vlastne zlyhanie.
A uz sa na mna tolko nemrac, za ten dynamit. D
|
|
|
|
Samozrejme snazim sa o to, aby vztahy s dcerou i synmi, som mal vzdy len dobre.
To je v pořádku. Respektive to je normální. To bys měl. Ale jsi připraven na to, že oni tvůj přístup k nim za "pěkný" považovat nemusí? Typicky se totiž tohle děje v pubertě. Moje nervy. Snažit a vidět je vřískajícího puboše, kterému jen vědomí, že nemá kam jít, nedovolí zařvat, jak nás nenávidí. A nezabít ho a říkat si, on to tak nemyslí, to s ním prostě jen mlátí nezkušenost a vřava hormonů. Dokážeš to? Povznést se nad to? Nevydědit ho?
|
|
|
|
Hodislava:
Myslel som to ciste len hypoteticky. Samozrejme snazim sa o to, aby vztahy s dcerou i synmi, som mal vzdy len dobre.
|
|
|
|
Preto zalezi na kazdom z nas, ku ktorej vrstve sa zaradime.
A přesto bys svou dceru vydědil?
|
|
|
|
Hodislava:
Aj ked obcas mavam iny nazor nez ty, ja ta tu mam celkom rad a povazujem ta za skusenu a mudru zenu. Rad si precitam Tvoje rady.
No predsa si myslim, ze podstatou dobrych vztahov neni nenavist, ale neustale hladanie cesty k sebe. Tie rodiny, ktore sa nad tym nedokazu povzniest, tie sa zvycajne zaradia len do tej nizsej vrstvy.
Naopak tie rodiny, ktore spolu vychadzaju dobre, vzajomne si pomahaju, tie zase patria medzi silne, uznavane a vazene rodiny. Preto zalezi na kazdom z nas, ku ktorej vrstve sa zaradime.
|
|
|
|
Roztomilé zlobivé
Moje reakce nyní jsou jen odkazem na to slovo, co tu padlo, a jak. Ne v jakém kontextu si to užila ty. Asi jako kdyby někdo řekl, lůlat se má chodit na záchod a ne na dvůr a my ostatní se hádali o technických parametrech wc :-). Prostě mimo téma, uznávám :-).
|
|
|
|
*Vykuk*
To není nic osobního. Představuji si matku, kterou nebudu mít echt ráda. Ale opravdu hodně jí nebudu mít ráda. Budu jí nenávidět. Silně. Budu si o ní myslet, že ... no prostě nic pěknýho, a nenechám si to ani pro sebe. A nehne se mnou ani farář a s ním všichni svatí, jakože přikázání a tak. A ona mi řekne, že pokud nezměním své chování k ní, že mne vydědí. No a? Nebo ty bys kvůli majetku, který bys eventuelně mohl zdědit, jí najednou začal milovat? A kde by byla ta hrana, kdy ještě ne a když už jo, bavíme se o konkrétní cifře nebo o čem? Fakt nic osobního. Dosaď si tam kohokoli, koho nemáš rád. Hodně nemáš rád. A on ti řekne, miluj mne a já ti zaplatím. Nebo naštvals mne a já ti nedám ani vindru. Fakt to s tebou nějak pohne jakože k tomu pěknýmu? Já ti nevím, ale já bych si připadala, že kromě toho, že v rámci toho desatera a toho miluj otce a i matku svou, hraju divadlo, jsem se ještě nechala uplatit.
|
|
|
|
Roztomilé zlobivé:
Promin mi holcicko ale ja vubec neumim cesky a tahle tezka jazykova bariera se mi zda, najednou az neprekonatelna. Cus. D
|
|
|
|
*Vykuk*
reagovali na tebe 3 lidi a ty reakce jsou jen odrazem tvojí vlastní mentality, tak si to přeber, než zase někoho osočíš
|
|
|
|
To je jak s malými dětmi tady někdy. Pochybuju že ti je 62 xDD
|
|
|
|
Říkám že na mě plivali špínu lidi z vesnice, rodina jedný kravky se kterou jsem se dlouhodobě bavila, klidně si zajdi za mým bratrem, ten ti to potvrdí. To že vidíš svoji pravdu a řekl sis, že jsem tím slovem myslela své vlastní rodiče, to už je tvůj osobní problém.
:D Já vím co jsem jak myslela. Typickej extrovert, všechno hned nevyjádřím slovy, ale tak matně si zavzpomínám v myšlenkách a v textu to nezmíním doslovně a hned: "ty ty ty, ty jsi to o něm řekla takhle ! na tebe si ukážeme !"
Jesus Christ
|
|
|
|
Hodislava:
Dik, ze sis do mna kopla. D
No od tak chytrej zeny, ako si ty, radsej povazujem tvoju poznamku len za irelevantnu.
|
|
|
|
*Vykuk*
Twl tak to je asi myslím jediná věta, kde jsem to slovo použila ne ? Tak ti k*rva říkám, že jsem ty svině tím myslela lidi z vesnice. Ty seš fakt primitiv. Končím debatu s tebou. Nechápeš co píšu. Absolutně.
Cítím tady IQ 10
|
|
|
|
"Ale to by ty svině přesně chtěli, aby na mě taky mohly plivat špínu."
No, ked sa clovek trosku pozabudne, tak napise aj to, co nemal nikto vediet...
|
|
|
|
šmarja lidi
svině jsem myslela lidi z vesnice a ne rodiče, mně rodiče v životě neřekli takový hnusy, že budu alkoholička a kdo ví co všechno
Ježíši Kriste
to jsme se v tom zamotali
|
|
|
|
*Vykuk*:
Jestli zde popisované týrání a domácí násilí nazýváš "generačními neshodami" a ke svým děckám se chováš tak jak zde lidi popsali svoje zkušenosti, myslím že ti za to vydědění ještě poděkujou.
|
|
|
|
Keby mi toto napisala moja dcera, tak ju vydedim.
Kdyby si o tobě tvoje dcera myslela ... že jsi ...... ehm ... , tak myslím, že to, že bys jí vydědil, by jí dvakrát nedojalo. To bys jí v jejím přesvědčení jen utvrdil.
|
|
|
|
*Vykuk*:
O čem to mluvíš ? Já o svých rodičích nikdy nepsala, že jsou svině. Svině jsem napsala o lidech, kteří mě odsuzovali na základě povahových rysů mých rodičů. Svině jsem myslela lidi z vesnice, kteří neměli a nemají rádi mou rodinu a vždy o mně prohlašovali, že budu chlastat jak bratr a že budu stejně nevyrovnaná a psycho. Chápeš ? Prosimtě radši se nevyjadřuj k textu, který ani nečteš.
Možná trochu my bad, že jsem neuvedla jaké svině, protože se hned najde vykuk, který soudí :D
|
|
|
|
Roztomilé zlobivé:
No ja teda neviem... Viem sice co su to tzv generacne nezhody, atd, ald... Ale vyjadrovat sa o svojich rodicoch, slovami "svine", to mi teda prijde ako krajne neeticke a hulvatske! Keby mi toto napisala moja dcera, tak ju vydedim.
|
|
|
|
to už je pouze jen omezenost druhých, když to všechno svádí na trauma z dětství a sami se chovají nepříčetně, vždycky to mohou ovlivnit a být lepšími lidmi než jejich rodičové ..
ten kdo se tím nechá strhnout a chová se k ostatním stejně špatně, je proste za mě primitiv
|
|
|
|
Taky na mě měli vliv prarodiče, kteří byli suproví. Jen jsem občas citlivější na to, co říkají ostatní, reaguju občas pod vlivem emocí a řeknu třeba kraviny, ale nejsem dezolát.
|
|
|
|
A já jsem natolik inteligentní, že dokážu rozlišit, co je správný a co špatný přístup. Rozhodně si nemyslím, že bych opakovala chyby svých rodičů. Nejsem opička, udělala jsem si vlastní názory a vlastní rysy v chování. Vychovala jsem se v hodně věcech sama. Rodiče na mě po emocionální stránce dost srali. Nejsem primitiv co žije jen z toho, co mu rodiče přendali. Našla jsem si vlastní pravdu.
|
|
|
|
*Vykuk*:
Ale mě moji rodiče vychovali dobře. Jsem samostatná, skromná a slušná. Tohle nemá s výchovou nic společného. Jen ta jejich výchova byla někdy tvrdá a často jsem si musela pomoci sama, ale rozhodně ze mě nikdy nevychovali rozmazleného, nevděčného fracka, který by venku dělal skandály. To si zas můžeš trochu plést. A víš co, čekala jsem že se najde někdo, kdo to zase celé překroutí a udělá z oběti vlastně viníka. Ano ano, tyhle kecy jsem poslouchala celé dětství, jak ze mě bude taky alkoholička a jak budu úplně stejně zapšklá a divná. A víš co, nejsem jako oni. Ale to by ty svině přesně chtěli, aby na mě taky mohly plivat špínu.
|
|
|
|
Butcher:
Přesně tak. Rodina má pokud vím, táhnout za jeden provaz a ne být proti sobě.
A když tohle nefunguje, není to rodina. A je úplně jedno, že máme stejný DNA.
|
|
|
|
Roztomilé zlobivé:
Nechcem ti brat iluzie, ale realita je zvycajne taka, ze: Aky otec, taky syn. Aka matka, taka Katka...
Prave tie deti, ktore nemali doma dobru vychovu, tie zvycajne podvedome casom opakuju chyby svojich rodicov. Pretoze nic ineho doma ani nevideli.
|
|
|
|
Jak se říká:
"Odpusť ale nezapomeň"
|
|
|
|
Roztomilé zlobivé:
Nejlepší je pak poslouchat kecy ve stylu "Přece je nemůžeš úplně odříznout, jste přece rodina"
Jako kdyby to něco znamenalo.
To že máme trochu podobný DNA neznamená, že tomu člověku všechno projde.
|
|
|
|
Já si nestěžuji. Matku jsem pochopila, až když jsem sama měla děti. Kvůli mně se v podstatě musela vdávat, hodně mladinká, musela být úplně mimo sebe z toho, jak je to náročné. Ty roky doma já sama nevěděla, jestli je úterý nebo únor. Mateřskou nikdy víc! Navíc ona se stěhovala přes půlku republiky, kde nikoho neznala. Jakmile se zadařilo, byl na cestě bratr. S tímhle miminkem už si rady věděla. Babi, tátova máma, bydlela asi 20 km daleko, ale nechtěla se teda úplně jí montovat do domácnosti, a aby jí pomohla, si mně brala k sobě. U mámy jsem měla pocit, že jsem navíc. Zvláště protože jsem byla atopik vyžadující echt péči, prořvala jsem prý noci, jak všechno svědilo. A když pak přišli další a další sourozenci, a čím jsem byla starší, tím na mně bylo navaleno víc povinností a zodpovědností za ně a s tím souvisejících nespravedlností - a u babi jsem byla za princeznu, za tu nejvýš, a to ikdyž k ní byli postupně taky další sourozenci odklízeni :-). V podstatě dvě stejné domácnosti, a ten pocit úplně jinde. Tak hádejte, kde jsem byla radši - a taky pak mnohem častěji. Dokonce i do školy jsem radši dojížděla od nich. Paradoxně by to člověk mohl vnímat jako kibic, protože babička mi denně kontrolovala učení, úkoly, učila se se mnou, hlídala, kam chodím, s kým se bavím - a o čem! To jsem doma totiž neznala. To jsem využívala až zneužívala jen v pubertě - dělala jsem si doslova co jsem sama chtěla. To byl jen pak řev, jaktože mám zase kuli. Jinak jsem měla pocit, že nikoho nezajímám. Jsem doma? Nejsem doma? V tom počtu se jeden snadno ztratí ... pokud se ovšem nestane průser a pak se hledá viník. Ten nejstarší. :-). Takže si nestěžuji za nějaké zkažené dětství - díky babičce a dědovi jsem ho naopak prožila právě jako princezna - a pak sama jako máma svou matku pochopila - ale prostě cestu k ní už nikdy nenašla. No, snad jsem si dávala bacha, aby si stejné neodnesli mí potomci.
|
|
|
|
Pak měj rád lidi a vlastní rodinu no, měj je rád, když tě od malička šikanovali.
Do teď mám kvůli nim psychiku nahnutou a sociální fobii.
|
|
|
|
Ještě podotknu, že mě občas osahával vlastní bratr, když byl ožralej a nevěděl o sobě. Kolikrát jsem se bála, co mi udělá. Nikdy si nic nedovolil, ale občas jsem z něho měla i smíšené pocity a taky k nám dost často chodili ti jeho divní slizcí kamarádi. Vždycky akorát hádky dlouho do noci, protože zase bratr dělal problémy a nebo se otec hádal s matkou.
|
|
|
|
A to zdůrazňuji, že jsem byla bezproblémové dítě. Učila jsem se a pomáhala. Mně z toho všeho mrdlo až v 15ti, ale prostě pro ně nikdo nikdy nebyl a nebude dost dobrý. A rozhodně to nejsou lidi, kteří dávají svou rodinu na první místo. Jenom sebe.
|
|
|
|
nestačí mi řádky koukám
No ve společnosti by se za ně každý styděl. Názory a hadry jak kdyby se zasekli v době před 50 lety a akorát svými výroky někoho nasrali a rozpoutávali konflikty. A můj bratr se vždycky ožral jak prase a řval kolem sebe a to jednou i v nemocnici.
Totálně se za ně stydím. Oni byli vždycky ve všem jiní prostě. Jenže v tom horším slova smyslu.
Vždycky postoj ublížených malých dětí a ne dospělých. Cvok house jak měl vypadat. A to i interiér jak v době před 50 lety. Hnusný starý prochcaný koberce, který fotr ani nedokázal vyměnit nikdy a museli jsme v tom žít, hlavně že si kupoval nějaký starý ojetiny.
|
|
|
|
Mě chytá za srdce jaké příběhy zde ostatní píšou.
Já mám rodiče taky víceméně na pikaču. Když jsem byla malá, skoro s ničím mi nepomáhali, jejich slova vždycky jen: "zjisti si to, já tomu nerozumím" a to bylo pokaždé, když jsem s něčím chtěla pomoci. Na jednu stranu si nestěžuji, byla jsem pak hodně samostatná, ale nemohla se spolehnout na nikoho jiného než na sebe. Když jsem onemocněla, tak byli spíš nepříjemní, sice mi matka kupovala hračky, občas se postarala, ale to byla jen jedna stránka její povahy. Jindy na mě zase dokázala křičet i v tom nejhorším. Když jsem byla hodně malinká, roztrhala mi vzteky plyšáka a kytky, které jsem jí přinesla ze zahrady, abych jí udělala radost. Odjakživa byla hodně psychicky labilní a nevyrovnaná se svou minulostí, matka jí nedovolila jít ani na školu, na kterou chtěla, furt mi i matka tvrdila, že jí její matka v podstatě nechtěla. No a to se dost promítalo na mě a na bráchovi. Kolikrát i zanedbávala péči, dlouho nevyprala, tak jsem pořádně nevěděla co na sebe. Spíš jsem z ní pokaždé měla pocit, že jí rodičovství nebaví. Sama říkala, že nechtěla být matkou. A že rodina pro ní nic neznamená. Sprostě mi nadávala a furt tvrdila, že nic nedělám, přitom jsem pomáhala se vším, musela jsem se taky učit, ne jenom pořád pracovat, jak ona si představovala. Za bordel v pokoji mě i zmlátila pěstma. Nikdy jsem jí jako člověk pořádně nezajímala.
A otec taky furt myslel jen na sebe, neustále jsem poslouchala, jak to měl se svým otcem těžký a že ho nikdy neuznával. Tak to samé promítal i na bratra. Neříkám, všude mě zavezl, když jsem potřebovala, ale jako podpora vždycky za nic nestál. Většinu času mluvil jen o sobě a svých ideálech, moje a bráchovy moc neposlouchal. A jakmile s ním někdo nesouhlasil, tak ho hned odsoudil. Buď existuje jen jejich svět, nebo žádný. Absolutně je nezajímají ostatní. Proto se s nimi nikdo bavit nechce.
Taky ho nezajímá, že někam jedu s přítelem. Okamžitě přepne zase na svý nudný téma. Strašně rád se poslouchá, myslí že má ve všem pravdu jen on, ostatní názory moc nebere. Tak to je ale fakt u všech, i u jeho známých. Nikdo za ním nejezdí, vždycky jim píše on první. Protože on se ani někdy neumí chovat a řekne hodně věcí, které ostatní urazí.
Taky na mě měl furt připravenej klacek jak na čokla, když jsem byla menší a zlinčoval mě mnohdy jen i za minutu opoždění.
A když jsem byla po operaci, ani jeden se o mě nestarali a moc dobře věděli, že si horko těžko udělám jídlo, fakt jsem se nemohla moc ani zvedat. Kašlali na mě. Matka si vzala v práci volno tehdá, aby se mnou byla doma a stejně na mě srala. V tu chvíli jsem viděla, jací jsou. Sice mi otec volal do nemocnice, ale to tak jediný, hezký slovíčka, skutek utek.
Uprostřed noci jsem omdlívala na chodbě.. nikdo si toho nevšiml, zajímavé ale že často říkají, jak jsou uprostřed noci vzhůru a tu ránu museli slyšet.
Taky jsem se vždycky styděla za ně a když jsem byla s nimi někde ve společnosti. Ty jejich hadry, názory,
|
|
|
|
Butcher
Jsou zváni děda a babi - jestli je tomu dobře rozumět. Typicky oslava narozenin mých potomků. Ale to jsou tam i jejich další příbuzní, sestřenice, bratránci, atd. A nebo na mojí oslavu, pokud zvu dalších padesát a víc lidí, páč se jedná o nějakou echt zvláštní příležitost, jež se třeba nebude opakovat - pak se mezi nimi ztratí :-). Ne, ale abych si je já sama zvala domů, jako abych s nimi jen já a já sama seděla u stolu, jakože na kafe .... ne, tak takový masochista nejsem.
|
|
|
|
Roztomilé zlobivé a offf:
Že to na mne nechalo trvalé následky jsem si plně vědom, nicméně jsem si také vědom toho, že 90% lidí kdyby si prošlo tím samým co já by začalo chlastat nebo fetovat.
To že já to nevzdal, šel si za svým a jsem schopnej mít svůj život a "normálně fungovat" (mít práci, vztah, uživit se, život...) beru jako malej zázrak za kterej děkuju každý den hned po probuzení.
|
|
|
|
offff:
Já s tebou naprosto souhlasím a naprosto ten text cítím.
|
|
|
|
Mě moje matka pravidelně záměrně krutě slovně ubližovala, protože to byla saň. Nechala své expartnery, ať mi ublíží nejen slovem. Nezastala se, nepomohla. Ještě se k nim přidala. Používala mě jako nástroj své manipulace a dodnes se snaží mě vysávat z peněz. Nechtěla jsem být zlý člověk,tak jsem to vše tolerovala a snažila se s ní vycházet. Něco ti řeknu - šťastnější nejsem. Spíš už nemám energii jako dřív, abych v tom pokračovala. Takže ať si milá je. Taky se snaží. Ale tyhle dveře už jsou zavřené a zamčené dávno. Asi tak. Vezmi si z toho pointu jakou chceš.
|
|
|
|
Hodislava:
Je nějaká motivace rodiče zvát k sobě domů, nebo je to takhle z povinnosti?
|
|
|
|
Co na to říct. S matkou se vidím jednou za dva měsíce - když jí náhodou potkám na ulici. A pak třikrát za rok na povinné rodinné oslavě. Které svolává otec. A nebo já - když je zvu jednou za rok k nám. A nemám kupodivu žádné výčitky.
|
|
|
|
offff:
Přítelkyně si prošla něčím podobným.
Ani jeden děti nechceme. Nejspíš chápeš proč.
Dohodli jsme se na tom.
|
|
|
|
Neznám tvou rodinu, ale z vlastní zkušenosti...
Matka i otec jsou učebnicoví narcisti (nic není jejich vina, za všechno můžou ostatní, oni rozumí všemu nejlíp, cokoliv děláš trochu jinak než oni, máš jinej názor, automaticky jsi totální debil...), neurotici (na všechno reagují přehnaně, neví co je to společensky přijatelná reakce atd...), místy bych řekl na hraně schizofrenie (totálně popíraj realitu, protiřečí si v každé větě...), extrémně zakomplexovaní (nesnesli jen pomyšlení, že bych to dotáhl dál než oni, jakékoliv koníčky, cokoliv mne bavilo bylo v jejich očích automaticky pí*ovina a zbytečnost...)
Oni si nikdy neuvědomí, že někomu ublížili, nebo že udělali něco špatného.
"Milí" byli jen v době, kdy viděli že to už dost pos*ali a já od nich zdrhám. Jakékoliv "usmíření" s nimi ale brali jen jako "ok, všechno odpuštěno, můžeme s tím začát nanovo" a za chvíli to bylo zase to samé v bleděmodrém...
Když jsem utnul kontakt definitivně, tak tam byl kolotoč emocí.
Chvilku mi lezli do prdele, pak hrozně fňukali a kňourali, jak jsem na ně zlej, že co si to dovoluju, vždyť se o mne starali a vychovali mne, "podporovali" na škole. Když nezabralo kňourání, začali řvát a vyhrožovat, když nezabralo to, tak zase kňourali, pak lezli do prdele... Našli si mne i na druhém konci republiky a z ničeho nic mne čekali při návratu z práce přede dveřma, že prej přišli "na návštěvu". Čuměl jsem jak tele na nový vrata, protože jsem tou dobou kontakt totálně utnul, změnil si číslo, nikomu z domova novou adresu neříkal...
Nakonec jsem musel utéct do Německa, zatím mám klid.
Ta jejich "starost" a "výchova" mne ve dvanácti málem dohnala k sebevraždě. Antidepresiva jsem zobal jako lentilky až do pětadvaceti.
|
 Nejhorší syn na svět |
|
|
|
Butcher
Pokud je tento příběh pravdivý, vyhledej odbornou pomoc. Zanechalo to na tobě dalekosáhlé důsledky, ze kterých by mohly být problémy u tvých dětí. Nepodceňuj to.
|
|
|
|
**
Furt mi psali nějací příbuzní a zkoušeli za ni orodovat, matka si založila snad tři účty a já ji musel furt blokovat.
Už jsem no contact třetí rok, neví kde bydlím, kde pracuju, jak žiju, že mám přítelkyni.
Jen se děsím toho že by mne někdy vyčmuchala a žebrala u mne o prachy. Finanční gramotnosti totiž moc nepobrala, takže bych se nedivil, kdyby po ní zůstaly dluhy.
Jakmile se bude řešit dědictví a famílie se bude hádat o prachy, dávám od toho okamžitě ruce pryč, protože jednak svých prachl mám dost, druhak, ti burani jsou schopni se navzájem sežrat kvůli padesátikoruně.
|
|
|
|
Tě musím zklamat, nejhorší syn na světě jsem tady já. Už jsem to tu jinde popisoval.
Mne i ségru matka psychicky (občas i fyzicky) týrala 24/7. Od malička do mne klavírovala, jak je ségra ve všem lepší, jak to nikdy nikam nedotáhnu a jsem úplně k ho*nu.
Na základce do mne pořád hustila, že se nedostanu na gympl, že na to nemám. Pořád mi nadávala, řvala po mně, mlátila mne u domácích úkolů, za každou známku horší než jednička dělala scénu jak z hororu. Učitelka si ji párkrát vzala do školy na kobereček, co se u nás doma děje, proč jsem vyklepaný a nosím domácí úkoly rozmáčený slzama. Několikrát mne nutila sedět v křesle a hodinu v kuse na mne řvala a nadávala mi, dokud jsem se psychicky nesesypal, neodpadnul a pak nezvracel ze stresu.
Na gympl jsem se dostal bez přijímaček, tak celej prvák mlela, že nás akorát ze začátku šetři, že až začne "pravé učení" tak budu rád za čtverky.
No, od druháku vejš spustila, že se nedostanu na medicínu, že na to nemám. Urvala se úplně ze řetězu, za všechno jsem doma mohl já, já jsem byl ten nejhoší, špatný syn, že doma nic nedělám a s ničím nepomáhám.
Na medinu jsem se dostal opět bez přijímaček a vypadl sto kiláků daleko. Matka začala vřískat jak orangutan, že beze mne to doma nezvládají, že co si jako myslím, že kdo bude sekat trávník, uklízet, jezdit s fotrem montovat kuchyně. (Já vím, absolutně si to odporuje s "Doma nic neděláš a s ničím nepomáháš" ale logiku u té staré rašple nehledejte)
Celou medicínu matka fňukala, že ji stojím hrozné peníze a vysávám rodinný rozpočet. Učebnice jsem si platil ze svého a sháněl po všech čertech, obracel každou korunu. Jídlo kupoval ve slevě a v levných potravinách, hadry v sekáči, vařil a pral si sám.
Celých šest roků jsem chodil po brigádách, to matka akorát pí*ovala že bych se měl radši učit, že tolik peněz nepotřebuju. Věčně nespokojená stará baba.
Na medině jsem teda furt poslouchal jak na to nemám, nezvládnu to bla bla... Všechny zkoušky až na dvě jsem dal napoprvé, přičemž druhý pokus jsem měl vždy do 14ti dní a za A.
Cca v půlce šesťáku se to otočilo a matka mi začala neskutečně lézt do p*dele. Bylo to neskutečně otravný.
S našima jsem totiž postupně utínal kontakt. Myslel jsem si, že vidět se jednou za čas nějak půjde, ale matka dokáže člověka nas*at během minuty. (Což je asi důvod proč nemá žádné přátele a plné zuby jí má i zbytek rodiny)
Když jsem přestal jezdit domů, tak mne s*ala aspoň přes telefon (dokud jsem jí bral telefony) kdy měla pořád blbé kecy a fňukala, jak má pos*anej život.
Jakmile jsem udělal poslední státnici, šel jsem makat. (Zrovna začal lockdown a prázdniny nemělo smysl si dělat)
Matku jsem si blokl na Facebooku, Instagramu, změnil si telefoní číslo. Ta pí*a mi začala psát emaily ve kterých mi nadávala, jaký jsem nevděčný spratek, že jsem jí slíbil že se o ni budu starat (resp. jí utírat p*del až ze sebe udělá ležáka)
Nakonec jsem musel FB a Insta zrušit úplně, protože mi furt psali nějací příbuzn
|
 Butcher |
|
|
|
Mám to podobně a nevidím způsob jak to napravit, pokud si to ona sama neuvědomuje a nechce. U Tebe mám dojem, že tam možná nějaká snaha je. Mě nezbývá než dále vnitřně pohrdat, držet si jistou mez ignorance a odosobnění a nějak ji vůbec neřešit.
|
|
|
|
Oh děkuji.
No změnit na sílu to nejde. Je logické se cítít ublíženě. Doporučuju si tu nenávist, tu emoci, jakou cítí hezky prožít až do hlubokých kořenů té bolesti a pochopit proč tomu tak bylo. Nemusí být hned kámošky, ten vnitřní postoj změní pak vnější vystupování. :)
|
|
|
|
"Rodiče nemohou dát dítěti něco, co sami neměli"... offff, krasne si to vystihol/a.
Pokial to pisatelka nepochopi a bude sa citit furt len ublizena a zapskla, tak znova len zopakuje a zkopiruje vsetky chyby svojej matky a prenesie si tak svoju vlastnu frustraciu aj na svoje deti. Preto podmienkou zlepsenia vztahov je jedine zmenit svoj pristup k matke a snazit sa na nej vidiet hlavne to dobre a vyhybat sa vycitkam.
|
|
|
|
ŠpatnáDcera
Však to platí i pro vás všechny. Jestli má rodič problémy, tak si dítě těžko může uvědomit, že jeho pocity jsou stejně důležité, jako toho rodiče a že je třeba tu toxicitu řešit. Jenže mnohdy to je tak, že dítě je rodičem pro svého rodiče, co se týče emoční roviny. Pokud chcete si upravit vztah s rodiči, tak je tahle informace naprosto klíčová k tomu, abyste měli nějaký bod, od kterého se můžete společně začít poznávat.
Jinak to totiž vždy skončí ublíženosti a hádkou, kdo to měl horší. Vždyť i tady jsou matky, které říkají, že svoje dítě nebudou rozmazlovat, že jim poskytnout základní životní potřeby, ale že sebevědomí, emoční stabilitu si musí naučit sami, že je samotné to taky nikdo nenaučil, což zase vede k tomu, že to dítě bude nezvládat život apod...
Rodiče nemohou dát dítěti něco, co sami neměli. Pokud tohle pochopíte, že přijmete nadhled a pokoru nad tím, že vaši rodiče nebyli úplně super a že jsou to lidé, kteří měli zase své problémy s rodiči, okolím, tak se vše změní. Jak říkám, neplatí to u těch extrémních případů, ale ve většině ano.
|
|
|
|
Asi to chce ještě pár let na zpracování, vyrovnání, uvědomění, možného pochopení proč.
|
|
|
|
fimisek: Musím tě zklamat. V životě jsem nedostala horší známku než dvojku, na vysvědčení jsem až do maturity měla max. dvě dvojky. Byla jsem introvertní šprtka která poprvé ochutnala alkohol v 18 a prvního kluka měla ve 22. Takže ne, neměla důvod na mě řvát, měla svoje problémy kvůli kterým si na mě vybíjela zlost.
|
|
|
|
Tak já to mám stejné, mělo to všechno takový nějaký podobný průběh. Její kecy typu když nebude po mým, tak mi sem vůbec nelez nebo radši by ses někde zabil než dělal ostudu naší (asi jejich) rodině mě naprosto dostaly a několik let už se nestýkáme. Úplně jsem se od celé své rodiny i od bratra odřízl a mám klid. Debilní a silně závistiví kreténi, jejichž cílem je mě akorát záměrně poškozovat, protože jsem si dovolil mít díky své manželce něco víc než mají oni. Od doktora mají potvrzení, že jsou těžce paranoidní. Jejich cílem je akorát mi házet klacky pod nohy. Ještě mě všude pomlouvají.
|
|
|
|
Jak ses chovala ty? Byla jsi vzorné dítě, které nebylo nutno usměrňovat? Pochybuju. Ono na rodiče se svede ledacos, ale že ty jsi dítě na zabití to už nechceš vidět. Možná někdy pochopíš. Chtělo by to, aby ses zamyslela nad sebou. Možná, pokud budeš k sobě upřímná, pochopíš mamku, proč na tebe řvala. Určitě jsi nikdy nebyla žádné neviňátko. Možná jsi byla hnusný puberťák a mamka má také nervy jenom jedny. Na rozdíl od tebe už ti odpustila, že jsi byla grázlík na facku. Ale ty jsi zaseknutá v pubertě ještě teď!!
|
|
|
|
offff: Krasne napisane, neda sa nesuhlasit.
Proste treba sa naucit mysliet hlavne pozitivne a hladat cesty k sebe a nie naopak. Nie tak, ako to robili az doteraz.
|
|
|
|
Jestli cítíš, že je otevřená a snaží se s tebou mít nějaký vztah, tak bych navrhl, aby sis ní o tom otevřeně promluvila. Jestli je hysterická, bude pokládat tvůj pohled na svůj život, jako útok. Pak bych to dávkoval neutrálními tématy až po "jakou jsi vlastně chtěla mít dceru? a chtěla jsi vůbec děti?". Někdo řekne, že je to osobní téma, ale naopak ve většině případů tohle začne u těch lidí zabírat a začnou u sebe reflektovat a vnímat to, jak působí, nebo působili na okolí.
Komunikace je důležitá a ti lidé také v něčem žili. Napadá mě zrovna příklad, kdy žena řekne o svých dětech, že jsou k ničemu a zároveň, že je k ničemu nevedla, že oni se měli o sebe postarat a hledat řešení.
V klidu, neútočit, vyhledat. Tvoje máma touží po pozornosti, kterou jí ty dávat nechceš, ale můžeš jí ukázat jiný druh pozornosti postavený na oboustranném respektu, který si můžeme mezi sebou vytvořit vzájemným poznáváním.
Někteří lidé tomu nejsou otevření, ale tvoje máma se mi zdá, že je. Ačkoliv je mi jasné, že u ní jsou také takové ty devadesátkové programy v podvědomí a přejaté vzorce chování od svých rodičů, kteří byli schopní říct "zavři pusu a jez" nebo argumentovat "protože jsem to řekla"...
Do dnešní doby individuality člověka tohle nepatří.
:)
|
|
|
|
Cukrová vata -Dárky jsou někdy nástroj manipulace (prostě záleží, kdo je dává) neznamenají nutně, že tě druhý má rád, ale chce mít emocionální páky na tebe. Šťastný ten kdo nezažil a netuší.
|
|
|
|
:D Tak to je moc.
|
|
|
|
Cukrová vata: Stale nechapes vyznam slov... Preto nema dalsi zmysel, stracat cas s nechapajucim.
|
|
|
|
*Vykuk*: Takže když se k tobě někdo chová mile a dává ti dárky, tak to nebereš jako ten vstřícný krok? Zajímavé.
|
|
|
|
Nenávist je silný cit a dá se s tím pracovat. Já sem mámu několik let neviděl. Neví kde bydlím a neví že mám děcko. Necítím k ní náklonnost ani nenávist. Sotva si představit že to bude někdy jiné. Protože na druhé straně vah není proti lásce nenávist. Ale lhostejnost.
|
|
|
|
Cukrová vata: "komunikovat" a hladat si cestu k sebe, to su casto dva velmi rozdielne pojmy. Je mi luto, ze to nechapes.
|
|
|
|
*Vykuk*: Však ony spolu komunikují, ty matičko.
|
|
|
|
Ja si myslim, ze pricina je v tom, ze obidve mate zhodne povahove vlastnosti. Ani jedna z vas sa nedokaze pristupit ku kompromisu a v tom vidim ten hlavny problem. Obidve marne cakate, ze druha strana urobi ten ustretovy (vstricny) krok, ale ziadna z vas nema odvahu to urobit ako prva. Si proste dcera svojej matky, nielen s pozitivami, ale aj negativami.
Preber sa a zacni uz konecne hladat cestu k matke, lebo cas sa krati a neskor budes lutovat premarneneho casu!
Jenom jednu mamičku máš v světe šírem
Musíš si ju považovat, pokial žije
Jak jedenkát mamku stratíš
Viac ju ničím nenahradíš
Všetko stratené máš, všetko stratené máš
|
|
|
|
Příspěvek porušoval zákony ČR nebo pravidla Zpovědnice - byl odstraněn.
|
|
|
|
Ona bude mít nejspíš i nějaké psychické problémy.
|
|
|
|
Já mám se svou matkou podobný vztah. Každý den má jinou náladu. Ale tak už jsem jí z části odpustila. Dost se napravila. Ale není šance, že už bych ji někdy brala jako nejlepší kamarádku. Však nemusíš se se svou mámou vídat nějak často ne ? A když už, tak ji prostě ber jako členku rodiny, někoho kdo má tvou DNA, respektuj, ale emocionálně se na ni moc neupínej. Tvoje nedůvěra je bych řekla na místě. Třeba má fakt teď výčitky svědomí a snaží se.
Víš, nejlepší je odpustit, ale nezapomenout.
|
|
|
|
25 
42 
62 
