Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
Snehomurka789: Moc děkuju! Pomohlo mi to
|
 vterinak |
|
|
|
Jo, máš to vážně hodně těžké. Věřím tomu, že navzdory (nebo spíš kvůli?) svému těžkému dětství budeš velmi schopnou maminkou ve své budoucí rodině. Snad ti odstrašující příklady vztahů a životních selhání ve tvé původní rodině pomůžou pochopit, co je pro tebe v životě to důležité a budeš mít hezčí a radostnější život než jsi měla s nimi a než zřejmě mají oni mezi sebou.
Nevím, co ti poradit. Tak už jen popřeju, abys všechno zvládla, nezanechalo to na tobě nějaké psychické trauma a aby se ti podařilo udržet si kontakt s těmi z tvé rodiny, na kterých ti záleží. No a hlavně aby ti to klapalo s přítelem. :-)
|
|
|
|
Snehomurka789: Ještě k tomu hraní s bratry - ano, o to jde. Vždy, když ona není doma a kluci jo, tak jsem s nimi a snažím se právě jim ukazovat, že je mám fakt ráda. Bohužel jakmile je doma, cítím z ní takovou tu "lvici", co chrání svoje děti, prostě takový to "nešahej mi na ně". To může být způsobený tím, že si myslí, že je nemám ráda, podle toho, jak se chovám, když to vidí ona - je to fakt začarovanej kruh.
Každopádně tohle začalo zhruba nějak, když se naši dozvěděli, že už jsem se svým dřívějším přítelem spala - jako křesťani to strašně neunesli a ona pak zakazovala klukům se mě dotýkat, jako kdybych byla špína... Tak asi nějak tehdy to začalo, tenhle strach
|
|
|
|
Snehomurka789: K prvnímu odstavci - domácí práce, už jsem si na ně zvykla a tak nějak je považuju za součást toho, jak se do rodiny zapojuju já. Právě třeba kvůli mojí mámě, která se nestará, se docela i všichni musíme otáčet (plus ještě dvě malé děti, finanční situace není úplně růžová). Proto mám třeba tu brigádu a právě i ráda pomůžu doma, když je to potřeba. Zároveň ale vím, že je to vyloženě moje povinnost a vždy, když jsem třeba neudělala, co jsem měla, brzo, tak z toho byl buď průser, nebo takový to "si to udělám sama" a pak výčitky, hraní na city. Přitom bych to stejně udělala, jen jsem na to třeba neměla čas... Proto se snažím to mít vždy co nejrychleji, ať pak nikoho zbytečně nenaštvu.
Přítel tohle hodně cení. On je o hodně starší, má práci, barák... V tom jeho bytě si přijdu jako doma, starám se tam o to a tam se mi i vyplácí ty moje schopnosti, jak mě vycepovali doma. Na druhou stranu si říkám, že mám sama dost povinností, brigáda, maturita, dojíždění taky bere spoustu času a energie. A říkám si, že si toho budu užívat, až budu mít vlastní rodinu, až až. Ale i tak se to po mně chce, respektive chtělo do dneška tedy... Bohužel mi bylo častokrát říkáno, že toho dělám pořád málo, i když jsem se mohla zbláznit z toho, jak kvůli tomu nestíhám, a fakt jsem dělala, co jsem mohla... No, nevím, je to prostě složitá situace.
Když byla distanční výuka, bydlela jsem na 8 měsíců u svojí tety a moc jsme se nevídali. Teď na prázdniny jsem přijela v polovině července domů, hned ve dveřích jsem dostala zpraženo pohledem, ošklivej pozdrav, nedala jsem to a hned další den se sbalila, odjela a do konce prázdnin jsem je neviděla. Už je to pro mě tak těžký, že jakmile tam fakt nemusím nutně být, nechci tam být a jsem kdekoliv jinde.
Nic to nemění na tom, že mi fakt třeba na bráškách záleží a ráda bych s nimi měla dobrý vztah, ale tady v tomhle baráku, co dřív byl můj domov, mám fakt, dá se říct, trauma.
Asi tedy nejsem závislá na tom s nimi nějak trávit čas, právě proto, že se nikdy v její blízkosti necítím dobře, ale zároveň nechci, abych přišla o svou krev, když už mi nefunguje ani pravá máma...
Jinak moc děkuju za podporu!
|
|
|
|
Stále ti úplně nerozumím. Teď píšeš, že máš povinnost tam uklízet, a že to děláš, ale že se to snažíš odbýt co nejrychleji a pak prcháš k babičce. Ale předtím jsi zase psala, že tě rozhodilo to, že ti nevlastní mamka řekla, že když s nimi nejsi, tak že si bude dělat domácí práce sama. Co vlastně chceš? Nemyslím tu otázku zle. Ale vážně - chceš jim dělat služku nebo nechceš?
Mně přijde vlastně i docela spravedlivé, že se o svou rodinu bude starat matka sama. Ty můžeš pomáhat babičce. A nebo i své rodině nějak jinak - třeba si hrát s bratry. Místo uklízení si s nimi třeba zahraješ nějakou deskovou hru. No a pak můžeš s nimi trávit trochu času, třeba i jen pár minut denně. A jakmile budeš mít pocit, že matce vadíš, odejdeš k babičce. Takhle to nejde? Tohle by ti nefungovalo?
Mně přijde, že čím budeš starší, tím míň je budeš potřebovat. Postupně ti bude stačit chodit za nimi "na návštěvu", už nebudeš mít potřebu být členkou jejich rodiny. To sis nejspíš přála dřív, jako dítě. A asi ještě pořád je to pro tebe důležité. Ale bude to důležité čím dál tím míň. Už teď máš přítele, který ti snad trošku nahrazuje lásku a přijetí, kterého se ti bohužel nedostalo od rodiny. Prostě si myslím, že pro tebe bude čím dál snazší se od nich emočně odpoutat. Navždy budou tví příbuzní, bratry i otce asi budeš mít pořád ráda, ale už to bude rovnocennější vztah, už nebudeš tak trochu dítě navíc. Přeju ti, abys ten proces zvládla a nějak psychicky tě to nezraňovalo zbytečně moc.
|
|
|
|
Marfuša: Moje matka je totálně na dně, nemocná (má bipolárku), ale nemá absolutně žádnou vůli s tím něco dělat. Neposílá alimenty, my taky doma nemáme úplně nejlepší situaci, tak si vydělávám brigádou a hodně výdajů si platím i sama.
Máma je totálně neschopná a ani se moc nebavíme, jde to s ní čím dál víc z kopce a v podstatě se nestará, i když se občas tváří, že zájem má. Ale nic okolo, třeba že se člověk kvůli její lenosti udře, ji fakt nezajímá.
Sama je nechaná napospas svojí závislosti na cigaretách, kafi a chození do hospůdky, takže podle toho taky vypadá například její byt, to rozhodně není zázemí, kam bych ráda šla.
|
|
|
|
A kde je tvoje vlastní matka? Proč nejezdíš k ní?
|
|
|
|
Snehomurka789: Ono to, když říkám, že se jdu uklidit k babičce, znamená, že jdu do horního patra našeho domu. Dříve jsme bydleli s mojí mámou a starším bráchou (syn jen od mámy) právě v dolním bytě, ale jak se naši rozvedli a táta se znovu oženil, do mého pokoje se nastěhovali ti malí kluci (jednomu je teď 6, druhému 3 roky) a bohužel není dost prostoru pro to, abych se v tom pokoji mohla třeba i jen učit. Proto se dohodlo, že se budu chodit učit k babičce nahoru a později i přespávat, abych kluky ráno nebudila, když vstávám do školy (dojíždím do školy do jiného města a vstávám tak v 5:30).
U babičky je klid a vím, že ona sem nepůjde, takže radši trávím čas tady, přijdu si taková víc v bezpečí. Každopádně odjakživa jsme měli pravidla, že prostě musím dělat domácí práce (což není na škodu, aspoň to teď třeba můj přítel ocení). Proto vždy po škole jdu do dolního bytu, a i když tam vlastně vůbec netrávím čas, udělám, co je třeba.
Letos maturuju, chodím na gympl a celé čtyři roky jsem procházela se samými jedničkami, takže i učení pro mě má docela váhu a věnuju tomu dost času, i proto se u babičky "uklízím" tak hodně.
Kdybych necítila, že musím udělat všechny ty povinnosti, vůbec bych tam ani nechodila, protože z toho mám fakt úzkost. Necítím se tam vůbec v bezpečí a prostě tak, jako bych tam vůbec nepatřila. V pohodě se tam cítím jen, když vím, že bude ona třeba nějak dlouho pryč, třeba když vím, v kolik přesně se má vrátit. Vždy, když je pryč a nevím, kdy se vrátí, tak radši co nejrychleji udělám všechny práce a hned zase zdrhám - nevím, jsou to moje reflexy a jinak je mi fakt úzko. Snažím se s tím bojovat, ale je to hodně těžký, jak potlačuju svoje pocity.
|
|
|
|
Teoreticky by křesťané měli být plní lásky a pochopení k bližnímu svému, ale třeba ta gesta o tom, kdo je jak vysoko, od tvého táty ukazují, že možná je křesťanem hlavou, ale asi ne tak úplně srdcem. Tohle by otec své dceři říct neměl.
Máš to hodně těžké - na jednu stranu je máš jako své blízké lidi, domov, ale necítíš se v něm dobře. Tohle musí být záhul.
Píšeš, že tam nechodíš moc ráda. Proč tam teda vlastně chodíš? Co tě tam láká?
|
|
|
|
Snehomurka789: Žijeme spolu hodně dlouho a byla období horší a lepší, ale vždycky po delší době, kdy to bylo lepší, nastal zlom, a my se zase přestaly snášet. Nedokážeme si k sobě najít cestu, vždycky jedna musí ustupovat a chodit po špičkách. Rozhovorů bylo fakt dost - bohužel, ani ona ani můj táta mě nezvládnou vyslechnout tak, jak bych potřebovala.
Nemůžu jim tvrdit, že k nim chodím ráda, mám z toho místa totální hrůzu, hlavně teda z její přítomnosti. Nechodím tam ráda a v bezpečí se cítím snad kdekoliv jinde. Fakt mi stačí jen strčit klíč do zámku a už mám v sobě úzkost, kterou vždycky potlačuju.
Nevím, nemyslím si, že by mě nějak vyloženě neměla ráda. Je to prostě vztah, kde nikdy nevznikla důvěra, byla tam spousta přešlapů z obou stran a nedokážeme k sobě být upřímné.
Mohla bych říct, že jsem s bráškama ráda, ovšem z toho, co ona vidí, by to pro ní znělo (asi i pochopitelně) hodně pokrytecky a jako lež.
Důležitý faktor je i to, že jsme katolická rodina a já se od té víry tak nějak odpoutala. Stále věřím, ale už nepraktikuju, to si myslím, že pro ně byla taky docela velká bolest.
Každopádně teda k dotazu - ano, rozhodně to je blok, je to blok z obou stran, ale já jsem teď v té pozici, že se schovávám, protože v tom našem bytě je teď ona a v podstatě si udělala takovou svoji rodinku, do které se bojím nějak vstupovat, právě kvůli tomu bloku, jestli je to srozumitelné. Ale rozhovorů fakt bylo nespočet, přemýšlela jsem si o tom i sama. Bohužel mi přijde, že můj pohled se fakt nebere v potaz. Pak slyšet, jak od táty, tak od ní, že jsem tady (gesto rukou dolů) a ona tady (gesto rukou nahoru), se fakt neposlouchá dobře. Chápu, že mi tím chtěli dokázat, že si jako nejsme rovny, že ona zastává funkci matky, ale to ve mně taky zanechalo stopu.
|
|
|
|
Myslíš, že ona tě nemá ráda? Podle jedné tvé věty soudím, že ačkoli to mezi váma skřípe, tak že to není tak, že by tě nesnášela. Je možné, že to je opravdu jen nějaký tvůj blok?
Možná by sis mohla s ní o některých věcech promluvit. Nevím přesně o čem - ale prostě máte společné blízké lidi (tvůj otec a tví bratři) na kterých vám zřejmě oběma záleží, tak byste se měli snažit k sobě hledat cestu. Můžeš třeba začít tím, že se jí zeptáš, proč už nechce, abys u nich uklízela. A vysvětlit jí, že k nim chodíš ráda, že jsi ráda na blízku svým bratrům. Já myslím, že by to mohla pochopit.
|
|
|
|
Vypadni z baráku jak budeš moct a založení vlastní a funkční rodinu. Táta je idiot.
|
|
|
|
19 
27 
35