Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
Hodislava: Asi už líp rozumím co tím myslíš. Díky.
|
|
|
|
V téhle zpovědi jde jen o to, že se bojím, že jsem si ten vztah s nimi narušila navždy, že mě navždy budou vnímat jako slabou a neschopnou a že mě to frustruje.
Já rozumím, neboj. Ale zatím sama přiznáváš, že zatím nedokážeš fungovat. Že v určitém pohledu slabá a neschopná jsi. Chápu, že bys víc ocenila milostnou lež a tím pádem motivaci než drsnou realitu a pravdu, ale situace je, jaká je. Věřím, že jakmile dokážeš hlavně sama sobě, že stojíš pevně na svých nohou, změní se to. Ale za vztahy s tvými rodiči ručit nemohu. . Nicméně upínat se k tomu, že se k tobě maminka už nikdy nebude chovat tak, jak se maminka chovat má, je destruktivní samo o sobě - chci říct, dílem nedospělé. Tuhle pupeční šňůru bys měla odstříhnout a uchopit do dospěle - tzn. postavit se jim rovně, jako rovný s rovným. Ty k nim. A věř, že sama vím, o čem mluvím.
|
|
|
|
leafe, Hodislavo, já s vámi přece souhlasím. Vím že jsem dospělá, že za sebe musím být zodpovědná, že si za to můžu sama. Problém je v tom, že jsem si to nepřipoštěla tak dlouho, než jsem se nedostala do fáze, kdy už nedokážu myslet a fungovat jako normální člověk. Doufám že nejpozději za pár měsíců budu vyléčená a zase se začnu chovat jako dospělá osoba, už teď se o to snažím tím že chodím do práce, vařím a uklízím. V téhle zpovědi jde jen o to, že se bojím, že jsem si ten vztah s nimi narušila navždy, že mě navždy budou vnímat jako slabou a neschopnou a že mě to frustruje.
Vám ostatním moc díky za chápavé a dlouhé odpovědi.
|
|
|
|
Já to vnímám tak, že bys nejradši, aby ty ses vrátila do nějkaých svých čtyř let a aby tě rodiče vedli za ruku a ochraňovali tě a jen ti říkali to pěkné. Hele, promiň, ale jsi už dospěšlá a ikdyž máš trable, tak se na tom nic nezmění. Rodiče jsou jen lidi, ikdyž chceme, aby byli takoví či makoví. Jsou to jen lidi, s právem na vlastní názor. A více viz leaf.
|
|
|
|
Vypadá to, že Tebou, možná i nevědomě a v dobré víře, dost manipulují a snaží se v Tobě vyvolávat pocity viny. Podrželi Tě v tom nejhorším, ale teď už je možná čas zase opustit hnízdo.
Pomohlo by, kdyby si rodiče přečetli něco o Tvé nemoci, jak vzniká, že to je chemie v mozku a případně i jak se chovat k druhým s respektem? Možná je to marné, ale zkusit to v mírné formě můžeš, kromě toho, že se postupně zas osamostatníš. Když se to dobře zformuluje, nemusí z toho být výčitka. Možná, že se opravdu chovají nevhodně nevědomě a mohla by je výčitka ranit. Vážíš si jejich pomoci, ale chceš zase žít samostatně, budeš se cítit lépe, když to dokážeš.
Tady jsou různá videa a články, třeba bys jim něco, co Ti připadá vhodné, mohla poslat:
https://www.opatruj.se/multimedia#c1025
https://narovinu.org/slova/#pribehy
leafroller: Autorka nemá problém, že by se přílišně litovala, ale má diagnostikovanou depresi, kterou léčí. Jako někdo, kde se tu prezentoval jako pacient také trpící potenciálně smrtelnými chorobami bys mohl projevit trochu empatie, ale to by tu asi byla nuda, že?
"Řeči o tom, že každý je někdy smutný a vědu z toho nedělá, nebo že byste se měli sebrat, protože nemáte žádný důvod smutnit, vám rozhodně nepomohou."
https://nevypustdusi.cz/2019/07/18/o-zivote-s-depresivni-poruchou-pribeh-anny/
"Nemoc vzbuzuje u ostatních mnohá nepochopení a neporozumění, proto rady typu: „vzmuž se“, „když se chce, tak to jde“ a podobně jsou jedině pomocí ke zhoršení stavu."
https://cs.wikipedia.org/wiki/Deprese#M%C3%BDty_o_l%C3%A9%C4%8Db%C4%9B_deprese
Jak mohou pomoci blízcí:
Tolerancí, respektováním, důvěrou, laskavostí, empatií. Neplést si uvedené projevy vlastností s chováním k malému dítěti.
Přijetím faktu, že deprese není lenost, ale nemoc.
Podporou v léčbě.
Tím, že se vyhnou kritizování, monitorování, výtkám a „povzbudivým“ výrokům jako: „Vzchop se! Bojuj! Když se chce, tak to jde! Nebuď líný! Snaž se!“ Takové postoje nemocnému ubližují, protože vedou k sebevýčitkám. Těch má přitom v sobě i bez podobných rad víc než dost.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Deprese#Jak_mohou_pomoci_bl%C3%ADzc%C3%AD
|
 zvládneš to |
|
|
|
Když chceš, aby tě rodiče brali vážně, tak nefňukej a začni něco dělat...
|
|
|
|
3/
Existuje u tvých rodičů nějaká reakce, resp. tvoje představa jejich reakce, které se nejvíc děsíš?
Zkus si promyslet různé jejich reakce (ne je v nich vyvolat, jen o nich přemýšlet) a zjistit, které z nich tě nejvíc bolí a proč. A pak se zkus od těch bolestných slov odpoutávat, opakovat si, že to jsou jen slova a nic neznamenají, nijak se tě nedotýkají, nijak ti neublíží. Zkus si říkat, že když ti rodiče řeknou něco "zlého", tak za to nemůžou, táhnou si zase svoje bolesti, svoje vzorce z dětství. Zkus pro ně hledat pochopení. Kdybys měla náběh na rozčílení nebo pláč, zkus v sobě probouzet klid a vděčnost za život. Nacházet si na světě a na sobě něco hezkého a uvědomovat si, jak jsi ráda, že to hezké můžeš vidět, cítit. Myslím si, že když si v sobě upevníš pozitivní vztah k světu, radost z bytí, dokážeš se snáz přenést přes rodičovské křivdy. Protože ať už rodič udělal cokoli, tak jsi na světě i díky němu. Kdysi jsem četl: "Moje matka mi zachránila život, protože mi ho dala."
Ale jasně, každý to má jinak, nenuť se do ničeho, co se ti příčí. Mně připadá rozumné utvářet dobré vztahy i přesto, že rodič udělal řadu věcí, které potomkovi ublížily. Když se potomek naučí pracovat s těmi pocity a dokáže vyvážit vůči rodičům jednak určitý odstup a jednak empatii a upřímný zájem, tak mu to posílí sebevědomí, sebeúctu. Samozřejmě jsou i možnosti jako odstřihnout se od rodiny nebo nastolit chladnější, formálnější vztahy - to může taky člověku pomoct, ale zároveň mu to nedá ten pocit, že něco zvládl, že se v něčem posunul. Nedá mu to důvod víc si vážit sebe a vlastně všeho. Protože je to spíš únik, než skutečné prožití a zpracování těch problémů. Takže ty křivdy a bolesti tam pořád někde v hloubi jsou a můžou ve vypjaté situaci vybouchnout, nebo působit psychosomatické potíže. Zatímco když člověk aspoň zkusí tu první cestu, může se cítit silnější, šťastnější a vyrovnanější, své rodiče upřímně přijímá, odpouští jim chyby, snaží se tvořit hezké prostředí a nic za to nechtít.
Ale stále platí, že nevím, jestli by tahle cesta byla pro tebe rozumná, nebo by tě vyčerpávala. Jestli by ti spíš nepomohlo najít si např. spolubydlení, pro začátek. S rodiči dočasně omezit kontakt a až později, až se víc zestabilizuješ, k nim hledat cestu. Nevím. Jsou možnosti. Když ti někdy připadá, že ti rodič ubližuje, můžeš si říct, že to on je ve skutečnosti křehký a potřebuje pochopení a přijetí. Záleží, jestli potřebuješ cítit, že rodiče jsou v rámci možností v pohodě a chceš jim tu pohodu spoluvytvářet, nebo se chceš víc zaměřit sama na sebe, od rodičů se odstřihnout nebo kontakt omezit. Mysli na svoje zdraví a na to, jak být sama se sebou v pohodě. Co by ti pomohlo. Dechová cvičení, jóga, meditace? Tvoření, tanec, hudba, procházky? Venčení psů z útulku? Jaká věc/činnost by ti dělala radost?
Omlouvám se za příliš dlouhou reakci, snad ti z toho aspoň něco k něčemu bude. Měj se hezky.
|
|
|
|
2/
A myslím si, že cesta k tomu pochopení a odpuštění, byť zpočátku nepříjemná, může začít i teď, když s rodiči bydlíš. Můžeš to vnímat jako možnost růstu, sebepoznání, poznání rodičů, sblížení. Učit se pracovat se svými pocity, aby tě nevykolejly ani v případě, když ti rodiče začnou něco vyčítat. Když začnou křičet nebo tě ponižovat a dávat ti najevo tvoji "neschopnost". Učit se víc usmívat a dívat se s nadhledem. Učit se nepřipouštět si necitlivá slova jako zraňující, ale jako neohrabaný výraz péče. Říct vstřícným tónem něco jako "jste hodní, že se tolik staráte. Vážím si toho." Nebo "Já vím, že to nemáte jednoduché. Můžu pro vás něco teď udělat?" Nebo je nechat vypovídat. Nebo zaměřit jejich pozornost na nový podnět.
Působí to na mě, že tvoji rodiče asi nejsou založení tak, že by bylo možné s nimi probrat, že jejich chování tě někdy zraňuje a že bys potřebovala víc klidu, podpory, důvěry, povzbuzení. Je možné, že by je něco takového podráždilo a utvrdilo v dojmu, že jsi "slabá". Bude asi vhodné s nimi zkoušet udržovat nekonfliktní tón (to neznamená pasivitu) a neřešit s nimi své pocity. Možná patří k lidem, kteří neradi rozebírají pocity, považují to za slabost a důležité jsou pro ně činy a způsob chování. Ale samozřejmě se můžu plést, i u těch předchozích a dalších dojmů.
Nevím, jak moc jsi v rodině aktivní. Jestli by třeba ocenili tvé častější zapojení do domácnosti, práci v domě/zahradě, to, že něco uvaříš, nakoupíš... To, že se o ně budeš víc zajímat, jak se mají, co prožili, pokud rádi povídají o svých zážitcích... Nebo jim něco nabídneš (třeba výlet), nebo je něčím překvapíš. Můžeš zkoušet být tím, kdo harmonizuje prostředí a na tom základě harmonizovat i sebe. Mám pocit, že si tam připadáš jako přítěž nebo nějak méněcenně, což ti ubližuje.
Pokud bývají často hrubí, pak se vůči tomu můžeš vymezit, ale bez výčitek, vstřícně a s respektem. Jestli ti někdo řekne, že jsi neschopná žít, můžeš se zeptat, "co to znamená", nebo "a jak vypadá schopnost žít" nebo "kdo je arbitrem schopnosti žít? Skutečně to člověk může posoudit? Člověk není Bůh, aby posuzoval schopnost žití, člověk v tom životě opravdu je. Co si o tom myslíš?"
Co by se stalo, kdybys řekla (neemotivně, se zájmem) něco podobného? Rodič by se rozčílil a seřval tě? Nebo by se ti vysmál? Nebo by tě praštil? Nebo by se na chvíli zamyslel a zkusil vážně odpovědět? Nebo by se urazil a šel trucovat? Nebo něco jiného?
(Já bych řekl, že uvažovat stylem "tamten člověk je schopný/neschopný žít" je blud, nezdravé pojetí života vzešlé zřejmě od lidí patologicky zaměřených na výkon a na vnější efekt. Člověk by měl především žít. A vědět o tom.)
|
|
|
|
Ahoj. Je smutné, že nemáš v rodičích víc podpory, důvěry, bezpečí. Nezasloužíš si necitlivý přístup. Zároveň mi nepřipadá, že by váš vztah byl vyloženě pokažený. Tedy podle mých měřítek. Dá se s tím něco dělat.
Popisuješ, že tě rodiče manipulují, vydírají, možná si na tobě ventilují svůj pocit selhání. Možná mají pocit, že je jejich vina, že jsi byla nemocná, možná mají pocit, že pochybili ve výchově, proto tě chtějí držet doma, nikam nepustit a dál vychovávat, a právě na podkladě té nemoci a vlastního pocitu selhání (nebo strachu) v tobě dál vidí zranitelné dítě a chtějí tě chránit. Třeba ani dřív nebyli vyrovnaní a často podléhali negativním emocím? Třeba potřebují mít pocit kontroly a úspěchu a "když se nedaří", tak vybouchnou?
Pokud ano, tak je možné, že potřebují nalézt stabilitu a mohlo by pomoct, kdyby ji trochu více cítili z tebe. Taky kdyby cítili, že ti na nich záleží a že jim nic nevyčítáš. Pokud pro ně chceš působit dospěleji, můžeš jim zkusit dávat víc najevo, že vnímáš svoji odpovědnost, projevovat se vstřícně a racionálně.
Taky hraje roli, jak rodiče fungují mezi sebou, energie jejich vztahu, jejich rozepře je můžou ovlivnit v přístupu k tobě. Toho je asi dobré si všímat a nezazlívat jim to.
Můžou být citově odtažití a nedokážou ti poskytnout oporu. Ale oni to nevědí. Pravděpodobně tě milují a všechno, co dělají, dělají s pocitem, že je to "pro tvé dobro". Oni si pravděpodobně myslí, že právě tohle jejich jednání, které je pro tebe bolestné a vyčerpávající, ti má ukázat, že jim na tobě záleží. Chtějí ti dát najevo lásku, ochranitelství, a pravděpodobně tě těmi necitlivými slovy i zocelit, protože si myslí, že to potřebuješ. Pravděpodobně chtějí, abys tolik své emoce neprožívala, chtějí vidět jakousi tvou sílu a odolnost... ačkoli sami tak odolní asi nejsou (protože to by neměli takové sklony k ponižování a citovému vydírání).
Věřím, že to nemyslí zle, jen to neumějí jinak. Dělají, co můžou. Chovají se k tobě tak, jak nejlíp v daných situacích zvládnou. Je to jejich jazyk, jejich láska. Když tohle přijmeš, je to první krok k odpuštění, pochopení, že se mohou zachovat i necitlivě, zbrkle, manipulativně, nepředvídatelně... a nezlobit se na ně za to. Díky tomu přijetí se začít stabilizovat. Je strašně důležité umět se oprostit od ničivých účinků bolesti, kterou na tobě páchají rodiče. Naučit se s tou bolestí pracovat jako s něčím, co tě může posunout dál.
|
|
|
|
Napravíš, když se ti bude dařit žít.
Proti depresím je třeba jít cestou, která deprese odstraňuje a je nemožné depresi mít, když člověk tou cestou jde. Ta cesta je ale úzká a málokdo ji nalézá.
|
|
|
|
Poděkovat a odstěhovat
|
|
|
|
Kdyz uz máš práci, tak bych is našel nějaký bydlení. Ono křičet na druhého je strašně jednoduché. Choj
|
|
|
|
Toho 40+ pána níže aktuálně vydávajícího se za tvou generaci a jeho bláboly vůbec neřeš, to je takový místní úkaz od 9 do 18 hodin, který se vyžívá v rýpání do lidí jako jsi mj. ty, protože si myslí, že sežral Šalamounovo lejno, má patent na pravdu a má nutkání jim to cpát.
Zbytek už ti poradili jiní, nicméně na zklamání rodičů a jejich pocity kašli, dle tvého popisu to jsou socialističtí balíci zaseklí v pravěku a vůbec si tvou pozornost nezaslouží, když se k tobě chovají a mluví takto.
A nezasloužíš si to, spíš oni by zasloužili párkrát tyčí po zádech, jak se k tobě chovají.
|
 líp bude |
|
|
|
Jediné, co můžeš udělat je odejít a časem je přesvědčit o tom, že se o sebe sama dokážeš postarat. :) Ale naprosto rozumím tomu, že jejich řeči a výčitky je to poslední, co potřebuješ slyšet. Musíš si opakovat, že to neříkají, aby i ublížili. Že s tebou lépe komunikovat neumí a že si neuvědomují závažnost tvého stavu. Já bych v paměti taky vyhrabala pár věcí, které mi byly řečeny v naprosto nevhodný okamžik a já jsem to vnímala jako solidní podpásovku. Myslím, že je každý má. Průšvih je, když nám je někdo sdělí ve chvíli, kdy jsme zranitelní.
Ušla jsi pořádný kus cesty a myslím, že to dotáhneš do konce. Jen nepřerušuj terapii a nepřetěžuj se. Pokud se vyvaruješ minulých chyb, věřím, že se dáš do pořádku. Hodně štěstí:)
|
|
|
|
Za deprese nemůžeš,je to nemoc jako každá jiná. Mě matka taky psychicky někdy zkouší vydírat,naštěstí u ní nebydlím,tak si můžu kontakt s ní korigovat i to,co jí o svém stavu řeknu. Otec už moji nemoc nějak pochopil,přítel je také tolerantní. Rozhodně chyba není v tobě. Najdi si psychologa a prober to s ním,podle mě by ti pomohlo se odstěhovat a brát ohledy hlavně na sebe,ne na rodiče. Oni ti nepomůžou. Deprese se může kdykoli vrátit,to je povaha té nemoci a budeš to poslouchat pořád. To je lepší bydlet samostatně a kontakt s rodiči si delegovat podle aktuálního stavu. Mně když je zle,tak tam vůbec nelezu,protože vím,že by mě to dorazilo.
|
|
|
|
Přesně tak, mě neposlouchej, poslouchej jenom názory, které se ti líbí, které chceš slyšet. To je nejlepší cesta k uzdravení. Dělá to tu většina lidí a podívej, jak jsou všichni v životě dokonale šťastní.
|
|
|
|
Leafroller do tebe bude rýt tak dlouho, až tě dožene k sebevraždě. Neodpovídej mu, on se tady chová takhle ke všem.
A ty postupuj malými krůčky dopředu. Žij zdravě, každý den jdi aspoň na půl hoďky ven, ať se dostaneš z té stísněné atmosféry doma. Jak budeš postupně nabývat sebevědomí, tak tě poznámky rodičů nebudou tak deptat. Když tak sluchátka to jistí. Bude to dlouhý proces, několik měsíců určitě, ale ty to zvládneš. Asi chodíš k psychologovi, tak s ním prober, jak si představuješ budoucnost a společně vytvořte plán, jak toho dosáhnout.
|
|
Svatováclavská |
|
|
|
Najdi si nějakou jednoduchou fyzickou práci, kde bude jedno jak jsi na tom psychicky a odstěhuj se a neřeš rodiče.
|
|
|
|
Deprese je závažná, dlouhotrvající porucha psychiky. Míním, že vyléčená nejsi. K léčbě potřebuješ také klidné bydlení a podporu rodiny a přátel.
|
|
|
|
Sebelítost z tebe doslova čiší. Vtip není v tom, jestli nebo jaké jsi udělala chyby, možná naprosto strašlivé, možná žádné. Vtip je v tom, že se toho nechceš vzdát. Nechceš hodit vše za hlavu a začít žít jinak. Připadá mi, že chceš, aby ostatní akceptovali tvou "nemoc" a smířili se s ní. Brali tě nemocnou. To se ale nestane a už vůbec ne u rodičů, kteří tě chtějí zdravou. A podle mě jsou jejich rady celkem trefné.
|
|
|
|
Ahoj,
mrzí mě, že namísto přijetí a lásky dostáváš výčitky.
Člověk, co depresi / úzkosti, ale třeba i psychosomatické bolesti nezažil - nedokáže si mnohdy představit, jaké to je. Až tak nepochopí, že se k tomu trpící "neprochyboval" vlastním životem. Mnohdy např. Ti rodiče jsou takto útoční proto, že Tě chtějí ubezpečovat v tom, že jsi sama si to způsobila, aby si nemuseli ani zrnkem přiznat, že také mohou mít podíl na Tvém utrpení. Také tím získávají moc nad svým strachem o Tebe (tak bude už raději na vždy s námi...)
Často se ty stavy prostě stanou - disbalancí chemie v mozku.
Pakliže je pro Tebe důležité hledat příčiny, na to je vhodná psychoterapie.
Zkusil bych se zaměřit na to, ať máš okolo sebe chápavé a laskavé lidi. Když jimi rodiče moc nejsou, můžou to být přátelé - třeba i se stejnými problémy. Nezůstávat sama v tom zlomeném módu..
Drž se
a jsi skvělá a silná, že ses tak rychle zapojila zase do práce, funguješ. To je obdivuhodné. V jedné studii jsem četl něco o tom, že v průměru dva roky je člověk naprosto nepoužitelný, když tyto stavy se dostaví.
|
|
|
|
leafroller: A kde tam prosímtě vydíš sebelitování? Vyzpovídala jsem se ti ze všech chyb které jsem udělala, beru je jako jen svoji vinu a přijímám je. Akorát prostě nechápu lidi co na trpícího ještě hážou kamení, však já se o rodiče taky budu starat a pomáhat až budou staří a nemocní a nebudu jim nadávat, že si za nemoci můžou sami, když celý život kouří. Osamostatním se, jakmile to bude možné.
|
|
|
|
Najdi si podnajem az uvidej ze se. Zvedas budou radi ze se ti dari.
|
|
|
|
Spíš mi ukaž někoho, kdo se ve dvaceti nelituje. To je naprosto normální stav. Takže když se z toho chceš hroutit, nic proti, ale rodiče snad mohou říci svůj názor na věc. Zvlášť když využíváš jejich pohostinnosti. Každopádně to nemá cenu řešit. Jestli to nechceš poslouchat, odstěhuj se.
|
|
|
|
leafroller: Však já tam píšu že mají pravdu, už na začátku. Ale myslím že se nikomu nežije dobře, když mu pořád všichni předhazují co udělal špatně, když není vrah nebo zloděj. Jo, udělala jsem mnoho chyb, ale ukaž mi toho kdo je ve 20 dokonalý a bezchybný...
|
|
|
|
Takže mají vlastně rodiče pravdu. Jestli to chápu dobře. A ne jenom kousek. Ale ať už ano nebo ne, jediná možnost je se odstěhovat a dokázat, že ji nemají.
|
|
|
|
leafroller: Podle terapeutky, ke které jsem chodila, u mě vznikla přehnanými nároky na sebe (které ale podle ní taky nemám ze své hlavy, vychovali mě tak) a tím, že mi rodiče v dětství hodně sráželi sebevědomí. Ale nechci se vymlouvat, sama jsem si k tomu dopomohla tím že jsem nebyla příliš komunikativní a aktivní, hodně jsem se zavírala ve svém pokoji, nesportovala jsem, nedbala na zdravou výživu. Teď se to všechno snažím změnit. Ale minulost už nezměním a myslím že nekonečné sebeobviňování mi taky nepomůže.
|
|
|
|
Jestli se cítíš zdravotně líp a psychicky celkem stabilizovaně uvažovala bych o odstěhování. Tyhle výčitky tě hodí zase psychicky dolů
|
|
|
|
A čím teda ta deprese vzniká?
|
|
|
|
22 
42 
