Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
No tak vo vzťahu je najdôležitejšia vždy komunikácia. A pri podobnom "zlyhaní", aké si ty nala mu stačí všetko vysvetliť. On to určite pochopí a nebude mu to vadiť, pretože ťa už proste ľúbi. A možno sa ti tým uľaví, a nakoniec už tento stav nikdy nepríde.
Takže o tom s ním hovor a nemlč. V hlave sa ti to potom bude celé iba kopiť až to buchne a nakoniec to on ukončí a ty budeš mať možno do konca života problém. A pritom ohľadom toho stačí obyčajný 2 minútový rozhovor.
|
|
|
|
Pohřbila jsem všechny tyto pochyby do sebe a našla si nyní už skoro roční vztah.
A tys mu o sobě, svých pocitech, pochybách, smutku, atd nevyprávěla? Nedůvěřuješ mu? Nevěříš mu? Proč? Nemiluješ ho?
|
|
|
|
Souhlasím s tím, co tu padlo, napadly mě k tomu ještě dvě věci.
Asi bych zkusila ubrat z požadavků, které sis na sebe naložila. Předstírat veselost pokud cítíš smutek, to je nesmírně náročné a vyčerpávající, na určité mimosmyslové úrovni to ostatní stejně vycítí, navíc to způsobuje hromadění vnitřní tenze, která jednoho dne vybublá a bouchne. Je úplně regulérní občas přiznat, že nemáš náladu, že jsi smutná, nebo že máš vztek. Pokud tohle člověk dokáže, předejde tím mnoha konfliktům - já sama vnímám úplně jinak, když mi partner hned po ránu řekne, že se blbě vyspal a ví, že je protivný, ale že to se mnou nesouvisí nebo když na mě (z mého pohledu bezdůvodně) vrčí.
Druhá věc - nepíšeš o co konkrétně šlo a v čem Tvé selhání tkvělo, ale pocity smutku a vzteku není radno podceňovat. Naopak, chce to bedlivě sledovat, co je způsobuje. Vztek člověk často pociťuje v momentě, kdy někdo překračuje jeho hranice. A v tom případě je konfrontace s druhým více než žádoucí. Ve vztahu k tomu dochází vždy a opakovaně a je nutné si s druhým zas a znovu sdělovat co ještě ANO a co už NE (platí oboustranně). Druhý může tu hranici překračovat samozřejmě nevědomě.
|
|
|
|
Jj, chybovat je lidské. Když se mu omluvíš a vysvětlíš, co za tím bylo, že taková normálně nejsi, aby si neřekl, že časem tohle bude pravidlem a on není vůl, tak to pochopí a pojede se normálně dál.
|
|
|
|
Nikdo není dokonalý a každý má někdy svoje dny. Základ všeho je komunikovat s tím druhým, nenechat ho na pochybách. Protože fantazie a myšlení je nekonečné a on si může myslet ledacos. Takže si s ním promluv, aby byl v pohodě a ty nakonec budeš taky. O tom přeci obecně vztahy jsou: o komunikaci a toleranci. ;)
|
|
|
|
Podle mě to bylo tím pms. Jednou jsem takhle byla hnusná na učitele, on to ustál jako profesionál, já se z toho pak cestou domů rozbrečela. Důvod proč jsem se chovala jako kráva - druhý den jsem to dostala.
Jinak jak psala Soraya, nesnaž se být ve všem dokonalá. Tata ti říkal, že za nic nestojíš a ty se kvůli tomu snažíš být opačný extrém. Je úplně normální, že člověk někdy nefunguje, nebo je podrážděný a lidé by si to neměli vyčítat. Omluv se mu a nech to plavat. Stoprocentně to neovládneš nidky a neměla bys chtít, protože nejsi stroj. Lepší je vysvětlit druhému, že by ti v takových momentech měl dopřát prostor nebo na tebe nemluvit a že by si to neměl brát nijak osobně.
|
|
|
|
To asi bude přicházet... Teď je míč na straně přítele. Ty se snažíš dělat vše pro to, aby to bylo v pořádku, aby Ti Tvoje minulost nedělala paseku v přítomnosti, kterou si chceš udělat hezkou, ale nejsi superžena. Můžeš se dál vědomě snažit být fajn holkou do života, to je hrozně super, ale normálně mu lidský vysvětlu, že některé věci z minulosti v sobě nemáš vyřešené a že to sice vyřešit chceš, ale nejde to všechno najednou. Jestli by to prostě dokázal přejít...
Já to mám vlastně dost podobně... Nějaké zranění z dětství, rozhodnutí, že se tím nechci nechat moc ovlivňovat a chci být v pohodě pro svého úžasného muže, a sem tam úplný zkrat... Kdy neumím vyjádřit co chci říct, co cítím, většinou k tomu začnu kopat do věcí, ideálně do postele, brečet a pak se na tu postel složím a řeknu mu, že prostě nevím, proč to tak je, proč tolik brečím... A víš co? On mi na to řekne "brečíš, protože se potřebuješ vybrečet", obejme mě, oklepu se z toho, a i když se pak za sebe stydím a je mi nepříjemné, jdeme dál... Jsem mu vděčná že mi to nepředhazuje, a snažím se, aby to nemělo v našem vztahu a v mém životě nějaké větší slovo, tyhle bolesti z minula. A ony jsou fakt čím dál menší, poslední takový velký ..."to"... (Nevím jak to "selhání" pojmenovat) jsem měla skoro před dvěma lety a maličký někdy konci léta, tak třeba to prostě časem, Tvým upevněním se ve vztahu a tak, přejde ;) nebo zeslabne ;) zkuste s přítelem vymyslet jak Ti v tom pomoct, ulevit, jak to udělat aby to na Vás mělo co nejmenší vliv, oni chlapi leccos pochopí když jsi upřímná ;)
|
|
|
|
Mluvit o tom s přítelem, ať ví co se děje a ne snažit se být dokonalá za každou cenu. Když nepůjde mluvit, tak to napiš. To že se snažíš být dokonalá a zavděčit se může být důsledek věčně nespokojeného otce.
|
|
|
|
23 
20 
44 
