V noci nemůžu spát, protože chci zůstat v tom nekonečném tichu, které probouzí mlčenlivý svit měsíce. Už ani nevidím hvězdy, jsou to jen světlé body prostupující černou oblohou, které mě tak šíleně fascinují. Dívání se na ně je jako hledání něčeho, co neexistuje.
Když usnu, mám problém se probudit. Nechci se probudit. Nechci opustit sen, ve kterém v tom momentě sem. I když se vzbudím, snažím se znovu usnout a sen si znovu projít. Znovu si ho vybavit, zobrazit si ho a ponořit se do něj.
Když už se vzbudím a iluze se mi ztrácí, hledám je v dalších sférách. Knihy, dokumenty, nebo i příběhy lidí tady ze zpovědnice.
Když sedím na místě, ze kterého se ani nemůžu hnout, protože mě svazuje etický kodex školního prostředí, topím se v halucinacích, které nejsou halucinacemi. Zbytečné představy.
Můžu vůbec nesnít? Jak lidi, kteří nesní, dokáží přežít? Co jsem? Co jste vy? |